Evangelijní úryvek nejbližší neděle (Mt 22,34-40) nabízí text, ve kterém na "jednom hřebíku" visí dvě zásady. Láska k Bohu a k bližnímu. Neexistuje pravý humanismus bez nadpřirozeného principu, jako neexistuje pravé náboženství bez konkrétní lidskosti.
Farizeové vs. saduceové
Farizeové byli židovskou náboženskou skupinou, která vznikla přibližně ve 2. století před Kr. jako reakce na pronikající řecké vlivy do židovského náboženství. Farizeové usilovali velmi úzkostlivě dodržovat předpisy, které Bůh dal prostřednictvím Mojžíše židovskému národu. Rozlišovali 613 přikázání, z nichž 365 bylo příkazů a 248 zákazů. Údajně číslo 365 vyjadřovalo počet dní, čímž se symbolicky říkalo, že člověk se má každý den usilovat konat Boží vůli. Číslo 248 zase označovalo počet údů v lidském těle, tedy v čem se má člověk umrtvovat.
Při tak vysokém počtu bylo zcela přirozené ptát se na jistou hierarchii jednotlivých předpisů.
Druhou náboženskou skupinou byli saduceové, se kterými farizeové vedli polemiku o interpretaci Mojžíšova zákona. Saduceové např. nevěřili v existenci andělů, nesmrtelnost duše, vzkříšení těla (srov. Mt 22,23).
První a největší
Příkaz lásky k Bohu uvádí starozákonní kniha Deuteronomium, která je s Knihou žalmů a Knihou proroka Izaiáše nejčastěji citovanou starozákonní knihou v Novém zákoně. Kniha Deuteronomium uvádí příkaz: "
Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou." (Dt 6,5) Matouš nepoužívá výraz
síla, moc (v hebrejštině
meod), jak bychom to očekávali, neboť tak je uveden ve starozákonním textu. Matouš používá výraz <,i>mysl (v řečtině
dianoia), který obsahuje Markova verze tohoto úryvku, od kterého ho pravděpodobně Matouš převzal.
Dianoia označuje
mysl, chápání, porozumění, jako mimořádně váženou a důležitou lidskou schopnost. Matouš ukazuje, že důvodem otázky není poznání odpovědi. Tu přece zákoníci, jako odborníci na Písmo, museli dobře znát. Důvodem je, že chtěli Ježíše pokoušet, s čím jsme se již setkali v evangelním úryvku minulé neděle. Rozdílnost mohutností, která ještě narůstá, pokud bychom porovnali i Markovo a Lukášovo evangelium, lze vysvětlit liturgickým a katechetickým použitím v raněkřesťanských komunitách na rozličném území. Cílem nebylo zachovat uniformitu a přesné pořadí slov, ale hlavní smysl daného přikázání, kterým je výzva, aby celý člověk prokazoval lásku k Bohu. Nynější papež František to často zdůrazňuje, když říká, že víra člověka musí zasáhnout rozum, srdce, ruce.
Nerozdělitelná jednota
Příkaz lásky k Bohu znali Židé velmi dobře, recitují ho každý den ráno a večer. Je to pilíř jejich víry. Při modlitbě nosí modlitební řemínky, kterými na levé rameno a na čelo mají přivázané malé nádobky (tzv. Tefillin) s texty, mezi nimiž je i toto první a největší přikázání.
Ježíš však dělá něco překvapujícího. K příkazu lásky k Bohu, který je ozvěnou prvního Božího přikázání, přidává na stejnou úroveň další, které se také nachází ve Starém zákoně, ale na jiném místě, konkrétně v knize Leviticus 19,18. Ježíš tyto dva příkazy uvádí spolu jako jeden pramen pro pochopení všech ostatních předpisů, když na konci úryvku dodává: "
Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Mt 22,40)
Zákon a Proroci je označení pro všechny posvátné spisy židovského náboženství. Jde o jednotu, kterou nelze oddělit. Láska nerozděluje - buď Bůh nebo člověk. Autor Prvního Janova listu to výstižně vyjádřil slovy: "
Kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí." (1 Jan 4,20) Český text v závěru úryvku používá sloveso "spočívat" (Mt 22,40), což spíše evokuje, že všechno ostatní je třeba položit na jistý základ. Řecké sloveso "
krematai" doslova znamená "
být zavěšen, viset". To znamená
váha celého Písma je zavěšena na jednom laně s dvěma konci - láska k Bohu a láska k bližnímu. Chtít pouze jednu část lana znamená pád.
Láska je konkrétní
Křesťanství je takový styl života, ve kterém se láska k Bohu a k bližnímu projevuje velmi konkrétním způsobem. Není abstrakcí a teoretizováním, ke kterému jsme se bohužel nejednou snížili. Apoštol Pavel, když popisuje vlastnosti lásky v tzv. "
Hymnu na lásku" (srov. 1 Kor 12,31-13,13), mluví o lásce jako o největší a věčně přetrvávající vlastnosti.
Jednoduchý, ale velmi efektivní způsob zpytování svědomí je přečíst si tento hymnus a místo slova "láska" doplnit své jméno.
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 26. 10. 2017 naleznete
zde.