Obec Plenkovice má nejen bohatou přítomnost, ale i zajímavou minulost. Za zmínku stojí dlouhodobá snaha vytvořit z ní opět samostatnou farnost. Zatím však stále patří pod farnost Olbramkostel.
Svrchovaná duchovní správa v Plenkovicích se uvádí už v roce 1350. Jméno duchovního je poprvé zachyceno 20. srpna 1358, kdy je plenkovický farář Jan (Johann) uveden na klášterní listině jako rozhodčí sporu znojemských klarisek s proboštem olbramkostelským o desátek ze Stupešic.
V letech 1367-1369 působil při kostele sv. Michala ve Znojmě farář Mikuláš z Plenkovic. Zda předtím vykonával duchovní správu v Plenkovicích anebo pocházel z rodu majitelů tvrze, říci nedokážeme. Posledním nám známým duchovním je roku 1493 farář Johann. Samostatná farnost plenkovická existovala ještě několik desetiletí. Její zánik, respektive přisloučení k farnosti olbramkostelské je nutno klást do doby po roce 1526, kdy město Znojmo koupilo ves Olbramkostel a roku 1538 ho povýšilo na městečko. Bývalou plenkovickou farnost může připomínat i polní trať zvaná Kněžháj (Kniezhay), uváděná koncem 18. století josefským katastrálním soupisem.
Olbramkostel s Plenkovicemi a několika dalšími utvořily hospodářskou jednotku, tzv. Dolní statek města Znojma. Na Městskou obec tak přešly paronátní práva a povinnosti. Mezi práva patřila především možnost navrhovat kandidáty církevního úřadu, v tomto případě faráře, mezi povinnosti poskytování hmotných statků věcných či finačních.
K olbramkostelské farnosti patřily ještě obce Citonice, Žerůtky, Plenkovice a osaha Hostěrádky.
Nejvzdálenější Citonice se osamostatnily roku 1781, hned na počátku rušného josefínského období, přičemž přešly z děkanství vranovského do znojemského. Plenkovičtí usilovali o odtržení od Olbramkostela několikrát. Poprvé rovněž v 18. století, ale příhodnou dobu na rozdíl od Citonických promeškali. V roce 1790 se chtěli začlenit pod lokálii přímětické fary v Hlubokých Mašůvkách. Olbramkostelská farnost měla naopak získat Kravsko od Přímětic. Právní a ekonomické aspekty se tenkrát ukázaly jako neřešitelné.
Proč začali plenkovičtí farníci vůbec pomýšlet na odloučení?
Vedle historických tradic byla hlavním důvodem vzdálenost centra. Farnost Olbramkostel není obcí sousedící a praktický kontakt s farním úřadem, potažmo kostelem představoval problém. Cestou trvající asi jednu hodinu bylo nutno zdolat poměrně prudký kopec v Kravsku a projít částí lesa zvaného Vápenice. Proto Plenkovičí chodili do Olbramkostela málo, lépe řečeno zřídka. Svoji roli hrály občasné averze k duchovnímu správci.
Separační shany vyvrcholily na konci prvního desetiletí 20. století. Zda věřící využili názorových proudů a pokusů o vnitřní reformu římskokatolické církev, se nedá věrohodně prokázat. Zprvu se zvažovala varianta z konce 18. století, protože mnoho občanů chodilo pro slovo Boží do kostela v Hlubokých Mašůvkách. Druhou variantou bylo navázat na středověkou zkušenost a znovu obnotiv vlastní farnost.
V květnu 1907se přímětický farář Dospiva v dopise na biskupství vyslovil pro první variantu a souhlasil s převedením "svého" Kravska pod Olbramkostel. Reakce kraveckého starosty Jordána, ale vyzněla v tom smyslu, že občané si navržené změny nepřejí.
8. ledna 1908 se vypravila delegace obecního výboru v čele se starostou do Brna. V biskupské rezidenci argumentovali ve prospěch usnadnění praktického života ve víře:
" Již naši předkové od pradávna byli zvyklí více navštěvovali služby Boží v Hlubokých Mašůvkách než ve farním chrámu. Zvláště by bylo pro nás výhodným, kdy bychom byli přifařeni do Hlubokých Mašůvek z toho, že při zaopatřování rychleji možno knězi sv. svátosti k nemocnému přinésti."
Olbramkostelský farář Václav Koudelka reorganizaci nakloněn nebyl a tvrdil, že s dělnickým Kravskem ztratí farnost po stránce duchovní i hmotné. Pochopení pro odloučení naopak sdílel mašůvecký farář František Nevosad, který více ctil praktické potřeby věřících. Mezi oběma kněžími byla patrná silná rivalita.
Znojmeská rada ve své analýze pro zemské místodržitelství vyrukovala na podzim roku 1911 s připomínkou, že plenkovické kostelní jmění tvoří zbožný dar bývalého olbramkostelského faráře Simona Kaintze, jehož výnosy měly být využívány (podle guaberniálního dekretu z roku 1790) rovněž pro udržování farních hospodářských budov, a tím patrona a prostě farníky odlehčovat od poplatků. Pokud by darované peníze v budoucnu měly připadnout k dobru farnosti v Hlubokých Mašůvkách, nastal by tlak na zvýšení výdajů dosavadním plátcům. Dokonce doporučuje zvážení vrácení daru, neboť jistě nebylo přání dárce podporovat cizí farnost. Znojemský starost podotýká odmítavé stanovisko Olbramkostela a Žerůtek k odluce Plenkovic a přifaření Kravska.
Postupně se opustila možnost přivtělení k Hlubokým Mašůvkám a převážila idea vzniku nové farnosti se sídlem v Plenkovicích s přifařeným Kravskem. Na jaře 1913 požádala biskupská konzistoř obecní představenstvo, aby podalo zprávu, jakým způsobem a jakým obnosem by obec přispěla na zřízení duchovní správy. Začátkem července 1913 se zastupitelé rozhodli oficiálně jednat s Kravskem o možném připojení k nově vzniknuvší farnosti. Biskupství pověřilo znojemského děkana J. Anderla, aby oba starosty pozval k sobě a dosáhl sloučení obou obcí pod jednu duchovní správu.
Město Znojmo ovšem nehodlalo automaticky převzít paronátní práva a povinnosti další farnosti a nemínilo ani na projekt z městské pokladny přispívat.
Sarajevský atentát a následné vypuknutí první světové války naděje Plenkovických na zřízení samostatné farnosti zhatily. Během ní došlo kimo jiné k personální změně na biskupském stolci. Po válce zas měla církev velké starosti s novým reformním hnutím, čelila oslabení a štěpení při vzniku Církve československé husitské.
O přifaření alespoň do sousedních Hlubokých mašůvek jednalo obecní zastupitelstvo ještě v roce 1931. Naposledy se o samostatné farnosti uvažovalo v lednu 1948. Únorový převrat však jakékliv diskuse i shany definitivně znemožnil.
