13. října se svět nevychýlil ze své osy ani neskončil, jak asi očekávali někteří nadšenci pro apokalyptické chápání Fatimy.
Jak však varovala Paní ve Fatimě, starý křesťanský svět se za poslední století obecně posunul a rozpadl. Přesto je jedinou racionální reakcí na Fatimu, dokonce i od katolíka, úplný šok a uchvácení z toho, jak podivné je, že tři malé venkovské děti z maličké vesničky, v té době téměř nepředstavitelně odlehlé, slyšely a oznámily pozoruhodné věci o budoucnosti světa.
Dnes to bude týden, co jsem si na zpáteční cestě z jisté
profesionální záležitosti v Evropě udělal zajížďku do Fatimy (na své vlastní náklady) a strávil jsem tam téměř čtrnáct hodin, protože se zdá, že Církev a svět prožívají období, kdy nám může pomoci jen něco zázračného - a tajemného.
Skeptici, i mezi katolíky, často právem pochybují o pravdivosti zpráv o nadpřirozenu. Ne však v tomto případě. Máme hojnost důkazů - dokonce i zprávy od militantních sekulárních novinářů - o bizarních událostech, jako byl například sluneční zázrak (který vidělo 70 000 lidí na místě a další vzdálení na míle daleko, a tedy to nebyla žádná "masová halucinace").
A i když chceme vysvětlit tančící slunce jako nějaký bezprecedentní meteorologický úkaz, jak vysvětlíme, že ho děti předpověděly na 13. říjen 1917, což je také důvod, že se tam celý ten dav ukázal? A pak jsou tu mimořádné vidění a rozsáhlá proroctví o veřejném světě, které se splnily.
Skeptiky čeká velký úkol vysvětlit mnohé věci, které se nedají jednoduše odbýt úzkým racionalismem či vtěsnat do mírného, předměstského křesťanství. Děti ve Fatimě se ani zdaleka nedopustily rafinovaného podvodu, protože ani zdaleka neměly tušení o světovém dění, že když jim například Paní řekla, že pokud se lidé nebudou modlit, Rusko rozšíří své omyly po světě, nevěděly dokonce ani to, že Rusko je stát. Myslely si, že je to nějaká špatná žena.
Do Portugalska jezdím dost často mluvit o politické filozofii a kultuře - a Portugalci udělali také pěkný překlad mé knihy
The Catholic Martyrs of the Twentieth Century (Katoličtí mučedníci dvacátého století). Ve Fatimě jsem však nebyl už možná i patnáct let. Nyní se tam dá velmi snadno dostat autem po dálnici A1. Byl jsem však rád, že jak jsem se blížil k městu, moje GPS mě omylem zavedlo na starší E1 - a tak jsem se vezl pozdě v noci tichým venkovem a na cestu mi svítil měsíc v úplňku.
Dokud si totiž neuvědomíme, jak daleko je ještě i dnes toto místo od věcí tohoto světa, budeme chápat Fatimu abstraktně, jakože jasné, a nemáme v dějinách nesmírné globální církve i něco jiného? Vesnička Fatima však byla na "periferiích", jak je dnes máme nazývat - a bez "Fatimy" by byla i nadále.
Náměstí před bazilikou mi vždy připadalo příliš moderní a nyní ještě více, když postavili velké návštěvní centrum, asi aby zvládli zástupy oslavující století, které však minulý týden nebyly velké. Více jich bude tento víkend během samotného výročí (14. - 15. října, pozn. red.). Ale i když fyzicky nepřijde uctít tyto události mnoho lidí, je třeba si od toho trochu držet odstup a uvědomit si, že tři venkovské děti nejenže zmapovaly nejhorší události 20. století, ale začaly i celosvětové pobožnosti, každodenní růženec, pět prvních sobot, "odčinění "moderních zel.
Nejzjevnějším důkazem pravdivosti Fatimy je samozřejmě její souvislost s historickými událostmi, které nastaly potom. Byla to komunistická revoluce, která v souladu s prorockou povahou Fatimy ještě nenastala, když děti hlásily varování v souvislosti s Ruskem. Předpovězena byla i další velká válka (2. světová), která měla přijít po té, která v roce 1917 stále probíhala. A snad nejnápadnější byla předpověď atentátu na Jana Pavla II. v roce 1981.
Děti měly jedno vidění, ve kterém byl zabit "muž v bílém". Jan Pavel II. vždy věřil, že ho Paní z Fatimy ušetřila: "jedna ruka zmáčkla spoušť, druhá vedla náboj". Tento náboj, který po útoku odstranili z jeho těla, byl později vsazen do koruny sochy Fatimské Panny Marie. Portugalští katolíci mi řekli, jak byli hrdí, když dělníci zjistili, že do ní tento náboj - kdo by to čekal? - dokonale zapadl.
Pro protestanty - nemluvě již o nekřesťanech - je mariánská zbožnost jednou z nejpodivnějších věcí na katolicismu. A opravdu divná je - ve stejném smyslu, jak bylo podivné i Zvěstování, Vtělení a Narození Spasitele. Je divné, že se Bůh šel ptát ženy v zapadlém palestinském městečku na periferii Římské říše, zda by byla ochotna stát se něčím, čím nebyl žádný jiný člověk v dějinách: cestou, kterou fyzicky přijde samotný Bůh jako člověk na svět, který stvořil.
Pokud si i my neuvědomíme a neoceníme tuto nečekanou divnost, opravdu chápeme konkrétní realitu křesťanství?
V úplně posledním zpěvu Božské komedie se sv. Bernard z Clairvaux obrací v modlitbě na Pannu a prosí ji, aby bylo Dantemu dopřáno blažené vidění - a aby toto vidění nezničilo jeho lidské city. V jeho modlitbě se kromě jiných pozoruhodných věcí říká i toto:
Paní, tak plá, moc takovou má tvůj zřetel,
že kdo chce milost bez tebe, ó svatá,
chce, aby v touhách bez křídel k ní letěl.
(Raj XXXIII, 13-15, překl. V. Turčány)
Věří tomu dnes někdo? Věří tomu katolíci? Fatima nabízí pozoruhodné důkazy, že bychom měli. Je to katolická záležitost.
Robert Royal
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 21. 10. 2017 naleznete
zde.
