Odpovídá arcibiskup Vincent Gerard Nichols během Vánočního kázání ve Westminsterské katedrále.
Londýn, 25. 12. 2009 Westminsterský arcibiskup Vincent Nichols pronesl během půlnoční mše ve Westminsterské katedrále v Londýně tuto homilii:
Sláva na výsostech Bohu a pokoj všem lidem na zemi
To je můj vánoční pozdrav pro vás a pro všechny, kteří mají účast na této mši prostřednictvím televize.
Šťastné Vánoce!
Opravdu, v této chvíli nás naplňuje pokoj a štěstí umocněné krásou liturgie a vzpomínkami na dobro.
Vydrží nám? Při realistickém pohledu musíme přiznat, že
je těžké vytrvat ve štěstí a v pokoji i po doznění chvil, jako je tato. Mnohem častěji nás během všedních dní trápí stres, nespokojenost nebo tíha problémů. Možná právě schopnost vytrvat ve štěstí je umění, které jsme ztratili.
Takto zní náš vánoční pozdrav: že dítě narozené ve stáji v Betlémě je zdrojem našeho štěstí.
Jaký paradox!
Moudrost tohoto světa nám říká, že štěstí k nám přichází spolu s úspěchem nebo s dosažením výjimečnosti v našem oboru, s bohatstvím získaným podnikavostí nebo v loterii, případně s dosažením statusu celebrity, byť v podobě těkavé televizní slávy. Říká nám, že
štěstí spočívá v tom, jak nás vnímá společnost.
Ale
v našem nitru víme, že to tak není. A i když jsme někdy v pokušení následovat hlasy Sirén, víme, že
naše štěstí je mnohem blíže k našemu domovu: ve stabilních vztazích přátelství a lásky: v našich rodinách a komunitách.
Pokud se vydáme touto cestou, přivede nás k mnohem hlubšímu pochopení štěstí. Postupně se naučíme, kde mají být
naše priority, pokud chceme tuto naši touhu po pravém štěstí naplnit.
Ta kolébka, maštal v Betlémě, vyzařuje toto ponaučení jako jasná hvězda, která prosvěcuje chladný noční vzduch.
Zahľaďme se tedy společně, a uvidíme.
Je to opravdu lidská rodina: Maria, Josef a dítě Ježíš - milující dvojice odhodlaná společně sdílet nepřízeň okolí i okamžiky radosti. Toto je
první zdroj štěstí: věrná, trvalá láska, která přináší ovoce v podobě sebeobětování.
A pak je tu
dítě. Ono je v srdci tohoto zjevení, v srdci našeho štěstí, neboť v každém jeho slově a činu zjevuje pravdu, nejen o Bohu, ale i o nás, lidech. Ono stojí v centru těchto oslav, je to Jeho narození, které slavíme, a Jeho poselství, které znovu a znovu ohlašujeme.
Ale je tu ještě něco, co potřebujeme pochopit při pohledu na dítě, které jediné dokáže odemknout dveře k pravému štěstí: Ono
je, ve své osobě, pravým Bohem i pravým člověkem. To je klíč. Bez pevného uchopení této pravdy ztratíme největší ze všech darů. Bez této pravdy nepochopíme skutečný význam tohoto poselství.
Pokud by byl Ježíš skutečný Bůh, ale nebyl by plně člověkem - čili jakýmsi "Bohem v přestrojení" - pak by poselství milujícího a odpouštějícího Boha bylo vskutku okouzlující, avšak pro nás nedosažitelné. Pokud by nebyl vskutku člověkem, nenašel by domov v našem těle.
Pokud by byl Ježíš skutečně jedním z nás, pravým člověkem, ale ne pravým Bohem, jeho poselství míru a odpuštění by mohlo být lidsky inspirující, avšak chyběla by mu síla měnit naše životy. To dokáže jen Bůh.
Pouze pokud pochopíme, že Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk, propast mezi námi a Bohem se překlene, a pak už nebudeme ponecháni sami sobě.
To je důvod, proč nebesa plesají a andělé zpívají při Ježíšově narození! To dítě je vskutku jedinečné a jeho příchod je proměňujícím okamžikem.
Toto je Bůh s námi, Bůh v našem těle, a jeho poselství je pravdivé a silné zároveň. Je tu pro nás a může opravdu změnit náš život.
Toto dítě, Ježíš, musí růst. Stejně jako jeho poselství v nás, v našem světě. Vyzývá každého z nás,
abychom postupně dozrávali a rostli, od dětské víry až ke zralému odhodlání stát se - tak jako Maria - nástrojem ne našich vlastních ambicí, ale nástrojem Boží vůle.
Toto je náš boj: Přestože toužíme po pokoji, uvnitř, v našich srdcích i v našem světě,
přetrvává konflikt. Konflikty zaplňují stránky novin a způsobují zranění i smrt těch, kteří bojují v Afghánistánu a Iráku, a které zejména v tomto čase zmiňujeme v našich modlitbách. Přestože toužíme po upřímnosti, stále je v nás a v naší společnosti mnoho podvodu a pokrytectví. Přestože toužíme po smyslu pro komunitu, mladí lidé se uchylují ke zločinu a násilí, aby si posílili svůj oslabený smysl pro identitu. Přestože toužíme po usmíření, stále koluje v naší krvi příliš zatrpklosti.
Ale i tak, navzdory všemu,
ten dar je zde pro nás: dar Kristovy lásky a odpuštění, který čeká, abychom ho přijali na kolenou. Pokud ho přijmeme, můžeme opět růst.
V tomto růstu spočívá naše pravé štěstí:
Štěstí z upřímné služby druhým,
štěstí z oslavy společných snažení a radostných okamžiků,
štěstí ze schopnosti odpuštění nabízet i přijmout,
štěstí trvalé lásky, která se nebojí sebeobětování.
Je to štěstí, které se nám otevírá uprostřed této tmavé noci. Radujme se z tohoto daru, přijměme ho nanovo a s vděčností, a popřejme si navzájem opravdu šťastné Vánoce.
Zdroj:
www.postoj.sk, 2. 1. 2010
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
