Evangelijní úryvek nejbližší neděle hovoří o nemožné věci - odmítnutí hostiny, na kterou zve samotný král (Mt 22,1-14). Ježíš je v pozici proroků Starého zákona, které také lidé mnohdy odmítli. Bůh všechno připravil a nachystal pro člověka, který nemusí nic platit a nic přinést. Jak je možné, že ho člověk odmítl? Stojíme před realitou a tajemstvím, že mnozí lidé odmítají Boha z různých důvodů, často nepochopitelných.
Uvažování nad dějinami
Pro Matouše je podobenství příležitostí uvažovat nad dějinami Izraele ve vztahu k Ježíši, když do Církve vstoupili mimo židů i pohané. Je třeba mít na paměti, že u Matouše nebeské království není připodobněné ke svatbě, ale k chování krále. Podobenství je tedy reakcí na postoj k Ježíši, kterého jeho židovští posluchači odmítli, na což Ježíš reaguje zvoláním: "
Neboť mnoho je povolaných, ale málo vyvolených." (Mt 22,14) Podobenství má silné alegorické prvky. V zmínce o vyplenění města reaguje na zničení Jeruzaléma římskými vojsky v roce 70 po Kr., v čem vidí Boží znamení. Odmítnutí pozvání nese známky podobnosti s podobenstvími O dvou synech (Mt 21,28-32) a O špatných vinařích (Mt 21,33-45), o tom jsme četli předchozí dvě neděle. Pokaždé jde o vážné pokárání takového přístupu, který odmítá Ježíše a jeho poselství.
Podobenství má dvě části. První vrcholí pozváním nových hostů. Druhá část je zakončena vyhozením člověka bez svatebního roucha. Evangelista Matouš využívá obraz svatební hostiny, protože svatba a manželství je ve Starém zákoně vyjádřením vztahu Boha k Izraeli. Prvotní pozvání bylo ve Starém zákoně skrze proroky, kteří ohlašovali příchod Mesiáše, kterým je Ježíš z Nazareta. Mnozí ho však nepřijali, přestože znali zaslíbení Starého zákona. Ježíš přišel jako jejich naplnění. Boží milost není však omezena, ale prostřednictvím nového společenství Ježíšových učedníků se rozdává dalším.
Naplněná síň
Po odmítnutí ze strany pozvaných hostů sluhové zavolali ty, které právě našli na silnici a přijali pozvání. Svatební síň se naplnila lidmi různého původu. Z Boží strany se jim tak dostává postavení původně "prvorozeného" Izraele. Je to obrazem společenství Církve. Nejde o společenství bezchybných lidí. Není to jen zkušenost už její 2000 leté existence, ale už i zkušenost prvních křesťanů potvrdila, že ji tvoří "dobří i zlí", "pšenice" i "plevel". Po celá staletí si byla Církev vědoma velké pravdy:
Ecclesia semper reformanda - Církev se neustále obnovuje. Jsme společenstvím hříšníků a jsme si vědomi, že potřebujeme Boží milosrdenství. V dobách, kdy Církev ztratila ze zřetele nevyhnutnost pokání, nastal úpadek duchovního života. Ve vyslání sluhů na rozcestí Církev vidí své misionářské poslání. Nemusí jít hned o země třetího světa. Nynější papež František upozorňuje na potřebu jít na periferie života, k marginalizovaným jednotlivcům a skupinám. Platí to i pro naši zemi.
Skrytý význam svatebních šatů
Celá staletí se vede mezi biblisty diskuse, jaký význam mají svatební šaty. Jak někdo, kdo neměl ani tušení, že bude pozvaný, mohl mít s sebou svatební šaty? Setkal jsem se s tím vysvětlením, že s pozváním na svatbu se pozvaným poslali i svatební šaty. Možná by to platilo v případě těch, kteří odmítli pozvání, ale určitě ne pro množství lidí náhodně pozvaných na svatbu. Svatební šaty mají určitě symbolický význam. Podle některých symbolizují křest, kdy byl nově pokřtěné oblečený do bílých šatů. Ale v situaci, ve které zaznělo podobenství, kontext nic neříká o tom, že by šlo o křest. Jiní říkají, že je to obraz dobrých skutků. Ale pozvanými jsou dobří i zlí lidé (nejen dobří). Ve starověku se myslelo, že jde o symbolické označení těch, kteří sice mají víru (říkají, že jsou věřící), ale nemají skutky (podle víry nežijí). Nabízím odlišné vysvětlení svatebních šatů. Člověk bez svatebních šatů je symbolem toho, kdo nevěří, že by král (Bůh) konal tak velkodušně, že dovoluje pozvat kohokoliv. Podobenstvím se klade důraz na nepředvídatelnost Božího konání a na potřebu připravenosti člověka v každém okamžiku svého života. Vstupem do svatební síně se ještě úsilí člověka nemá skončit. Spíše je to obraz toho, že Církev je otevřeným společenstvím, do kterého je každý pozván. Svatebním rouchem je trvalá ochota myslet, mluvit a jednat tak, jak jedná Bůh, uplatňovat v životě Boží kritéria, řídit se v životě Jeho vůlí a to i přes pokorné vědomí vlastní slabosti.
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 11. 10. 2017 naleznete
zde.
