Desetina až čtvrtina párů je bezdětných - to znamená, že tento problém se týká i Církve. Pokud dítě nepřichází, kněz
Ján Viglaš nabízí řešení: "
Udělat dar ze sebe, stát se darem pro druhé. Neboť otcovství a mateřství nejsou výlučně biologickou záležitostí."
V rozhovoru pro ZaStolom.sk rektor banskobystrického semináře ale jasně říká, že
dar dítěte dává Bůh a měl by to být On, kdo má poslední slovo: "
Jakoby i při technikách, které jsou někdy až drastické při snaze mít dítě, dával najevo, že v konečném důsledku je to vždy on, kdo dává nebo nedává život."
Pastorace bezdětných manželských párů asi patří mezi nejtěžší typy pastorace, že?
To asi ne, například taková pastorace Romů nebo vězňů, nebo i rozvedených a civilně znovu sezdaných je určitě těžší. Obecně se však dá říci, že všude tam, kde se člověk setkává s neúspěchem, tak se setkává s obtížemi. V případě bezdětných manželů tím neúspěchem je neschopnost počít nebo donosit dítě. A s tím přichází i vnitřní bolest, která možná není až tak viditelná, ale někdy se zvládá velmi těžko.
Jak velký nebo rozsáhlý je problém bezdětnosti manželů? Odkud se tato bezdětnost bere? Jak to zasahuje církevní společenství?
Statistiky se různí, údaje hovoří o 10% až 25% párů, které mají nějaký problém s plodností. Vždy byli manželé, kterým se nedařilo mít dítě, ale dnes je ten problém určitě větší. Faktorů, které mají na tom podíl, je mnoho: rodičovství plánovaně odkládané na později, když zejména u žen plodnost začíná přirozeně klesat, používání hormonální antikoncepce, rychlé tempo života, nezdravé stravování, nevhodné oblečení, stres ... Je toho hodně a těžko určit hlavního "viníka". A věřící to zasahuje stejně jako nevěřící. Někdy i zcela bez zjevné příčiny.
V čem je pastorace bezdětných manželů specifická?
Nemyslím si, že je to až natolik specifická pastorace, stále je to především součást normální farní pastorace, případně pastorace rodin a manželů. Ani si nemyslím, že by bylo třeba specificky na to vyčlenit kněze, který by se věnoval pouze tomuto problému, jak je tomu v případě jiných typů speciální pastorace, řekněme neslyšících nebo v nemocnicích. V případě bezdětných manželů je však třeba rozumět, že takoví manželé se tížeji budou zapojovat do farních aktivit, kde jsou například rodiny s dětmi.
Vnímají všechny bezdětné páry, že bezdětnost je problém, nebo se najdou i tací, pro které to není zásadní problém?
Ano, jsou i manželé, kteří se s bezdětností dokázali vyrovnat velmi dobře. To je ta nádherná různorodost manželských párů. A těžko říct, čím to je. Někdy se prostě setkali dva zralí lidé, kteří se vzájemně dokázali podporovat tak, že je to nejen nezlomilo, ale o svou vzájemnou lásku se začali dělit s jinými. Ale bylo by velmi zjednodušené, ba až troufalé říci, že ti ostatní jsou nezralí nebo méně duchovní nebo méně schopní. Touha po dětech je přece něco přirozeného a velmi silného a manželství ze své samotné podstaty je určeno k tomu, aby láska manželů našla své vyjádření v dětech.
Manželský slib spočívá i v přijetí dětí jako daru. Jak se má katolík zachovat, když tento dar nepřichází?
Udělat dar ze sebe, stát se darem pro druhé. Neboť otcovství a mateřství nejsou výlučně jen biologickou záležitostí, jak to připomíná i papež František v Amoris laetitia (č. 178). Když se dáváme jiným a učíme se osvobozovat od toho, co je nám drahé, stáváme se skutečně svobodnými. Tím prvním krokem je však přijmout tuto skutečnost. A to nebývá snadné. A není to ani jednorázová záležitost.
Je možné použít všechny prostředky k získání tohoto daru?Dar je proto darem, že si ho nelze nárokovat ani vynutit nebo vydupat. Dar se dá jen přijmout, neboť darování je vždy svobodná iniciativa dárce. Je však možné se lépe disponovat k přijetí daru, neboť u dětí jde vlastně o spolupráci s tím, který je původcem i dárcem života - Bohem. Takže všechna vyšetření nebo zákroky, které směřují k odstranění zdravotních problémů, pro které se manželé zatím nemohli přirozeným způsobem stát také rodiči, jsou v pořádku, neboť konečné slovo o možném početí dítěte přenechávají Bohu.
Je pro bezdětné katolíky řešení v umělém oplodnění?
Zde je problém právě v tom, kdo chce mít to poslední slovo: ne Bůh, ale pár, který podstupuje nějakou techniku umělého oplodnění, nebo lékař, který jim v tom asistuje. A je zajímavé, že ani tak to vždy nevyjde. Jakoby Bůh i při technikách, které jsou někdy až drastické při snaze mít dítě, dával najevo, že v konečném důsledku je to vždy on, kdo dává nebo nedává život.
V čem jsou kříže manželů, kteří nemají děti?
Takovou bolestí jsou například akce, kde se vyskytují děti. Bezdětní manželé si nebudou cíleně vybírat účast na dětských mších. Zvláště ženám způsobuje bolest pohled na rodinky s dětmi, maminky s kočárky, těhotné ženy. Rovněž nezavítají na mateřské diskusní fóra. Ale tou největší bolestí u žen je zejména každoměsíční připomenutí, že zase nic ... Snaží se, hledají pomoc, navštěvují lékaře, modlí se, povzbuzují - a naděje, kterou do toho vkládají, se může stát takovým zklamáním, že už raději přestanou doufat a něco očekávat. A pokud se k tomu přidá nepochopení rodiny nebo okolí nějakou nevhodnou poznámkou, tak je to zraňuje na tom nejcitlivějším místě.
A lék? Jediný lék, který dokáže všechno vyléčit, je láska. Evangelista Jan řekl, že Bůh je láska (1 Jan 4, 8). Je zajímavé, že poslední dva papežové udělali z lásky téma svých důležitých dokumentů - Benedikt XVI. napsal encykliku
Deus caritas est (Bůh je láska) a František exhortaci
Amoris laetitia (Radost z lásky), kde zmiňuje i problém neplodnosti (č. 178 - 184).
Setkal jste se s tím, že manželé si navzájem vyčítají, že nezplodili dítě?
S tím přímo ne, ale setkal jsem se s tím, že manželé tento problém neunesli. Až natolik, že se nakonec rozvedli. A přitom to byl pár, o kterém bych řekl, že měl všechny lidské předpoklady na to, aby to unesl, oba byli charakterově nádherní lidé, vedli pravidelný svátostný život ...
Při hledání příčin však mysl začne pracovat s mnoha kombinacemi a často se začne vyskytovat slůvko kdyby. Kdybychom byli zkusili to nebo ono, kdybychom nebyli zanedbali tamto, kdybychom ještě navštívili toho lékaře, kdyby ... A začnou trýznit sebe nebo zraňovat druhého.
Když však mluvíme o výtkách, tak ty se mohou vyskytnout tehdy, když si například muž nechce připustit, že by problém mohl být i u něj, a vyhýbá se vyšetřením. Nebo když jeden z manželů ještě chce zkusit nějakou medicínskou pomoc, ale ten druhý to už vzdá, nebo to prostě považuje za signál, že už se je třeba soustředit na jiné než na snahu mít dítě.
Je dítě završením manželské lásky? Co pak završuje lásku bezdětných manželů?
Jistě, dítě je viditelným plodem lásky manželů, ale pokud není biologické dítě, může to být i adoptované dítě. Jediným skutečným naplněním života je Bůh. A bezdětnost je jeden ze způsobů, jak prostřednictvím kříže objevit na kříži i Ukřižovaného.
Najdou se lidé, kteří nechtějí mít děti, ale nechtěně otěhotní, a zas ti, kteří děti vítají a těší se z nich, je nemohou zplodit. Není to nespravedlivé?
Je. Určitě. Ale bohužel nežijeme ve spravedlivém světě. Proto sv. Pavel říká, že celé stvoření toužebně očekává, až se zjeví Boží synové (srov. Řím 8, 19). My tedy můžeme přispívat k tomu, že tento svět bude spravedlivější, laskavější, a tím i více Boží.
Setkal jsem se s názorem, že je těžší udržet si bezdětné manželství. Je to vskutku pochopitelné, když uvážíme, že děti často spojují rodiče, jsou tmelem rodinného života a vytváří se pro ně mnoho aktivit. Proto i mnozí rodiče zažívají krizi, když děti vyletí z hnízda - zvláště když neinvestovali i do svého osobního vztahu. Jsou tedy bezdětní vystaveni vyššímu riziku rozpadu manželství?
Každá krize může být rizikem pro manželství. Někdy jsou to děti, u kterých se nepodaří výchova, nebo se narodí s nějakým postižením. Někdy může být příčinou i stav bez dětí, nebo i to, co zmiňujete - že neinvestují do vzájemného vztahu. Muž a žena fungují jako rodiče, možná přímo ukázkově, ale přestanou rozvíjet svůj vztah jako manželé a milenci, a když jsou děti pryč, najednou jakoby si už neměli co říct. Mohlo by se tedy zdát, že bezdětní manželé mají v tomto výhodu. Ale jak jsem zmínil, někteří neunesou to prázdno, o kterém si myslí, že ho mohou vyplnit pouze děti. A některé páry se rozpadly poté, co se rozhodly pro asistovanou reprodukci - protože ani to není bez zásahů do organismu, do psychiky a zejména do jejich intimity. Na druhé straně, jsou páry, které právě problém bezdětnosti ještě více stmelil. Spíše je tedy důležité to, jestli dokáží pojmenovat příčinu krize a jak ji řeší.
Když dítě nepřichází, mohou páry najít řešení v předání života jiným způsobem, např. v adopci nebo v péči o jiné děti? Případně o staré nebo nemocné? Ale vlastní dítě to nenahradí, nebo?
Adopce je jedním z řešení, a velmi šlechetným. Ale ne každý manželský pár se na to cítí. Někdy se na to cítí jen jeden z manželů a není dobré, aby toho druhého do toho tlačil. Musí to být jejich společné a svobodné rozhodnutí. Důležité je však to, aby se se svou bolestí neuzavřely do sebe. Tak, jak je dítě viditelným plodem lásky manželů, tak se může stát viditelnou i jejich společná služba jiným. Tím, že nechají svou vzájemnou lásku rozšířit se z nich dvou na ty, kteří to potřebují.
Jaké jsou nejvážnější duchovní potřeby bezdětných? Naplňují se dostatečně v církevním prostředí?
Tou nejdůležitější potřebou je společenství. Člověk nemůže zůstat sám. A i z lidského hlediska je velmi užitečné, když se setkají lidé se stejným problémem. Tam se zcela přirozeně vytvoří prostor pro sdílení, najde se povzbudivé slovo nebo rada, objeví se souzvuk, začnou se vytvářet nové vztahy ...
Z duchovního hlediska je důležité objevit, jak Bůh kráčí s nimi, že skrz svátosti chce být přítomen v každém okamžiku jejich života, že v dějinách spásy i bolest bezdětných manželů má své místo a úlohu. Bible má na to ne málo příkladů. A Církev není třeba vnímat jen jako prostředí, které mi má něco nabídnout tehdy, když mám problém, ale i jako prostředí, ve kterém já mohu vytvořit místo pro ty, kteří potřebují pomoc. Církev obecně má dost prostředků na duchovní pomoc, ale potřebuje konkrétní lidi, kteří ji začnou zprostředkovávat.
Všiml jsem si, že se uskutečňují duchovní obnovy pro bezdětné. Proč?
,br>
Především právě proto, aby objevili své místo v Církvi a v Božím plánu spásy. Aby rostli v duchovním životě. A pak i proto, abychom společně hledali, jak můžeme pomoci dalším. Abychom ukázali, že Církev se svým morálním učením nemá zálibu v zákazech, ale právě naopak - že stojí na straně ochrany života a důstojnosti dětí i manželů, jejich intimity.
Kde mohou bezdětní najít pomoc v té které diecézi?
Nevím o jiné diecézi, která by dělala podobná
víkendová setkání a duchovní obnovy tak, jak je to v Banskobystrické diecézi. Vím, že v Košické arcidiecézi uvažují o něčem podobném. Jsme však otevřeni pro páry z celého Slovenska a jsme uprostřed, takže odnikud k nám není až tak daleko.
Třeba jen sledovat stránky našeho
Diecézního centra pro rodinu. Musím však říci i to, že celá tato iniciativa nevznikla z podnětu diecéze nebo nás kněží, ale z podnětu laiků - manželů Svitanových, kteří nakonec ani nepocházejí z naší diecéze. Je to jeden z dalších krásných příkladů, jak v kterékoli diecézi může vzniknout něco užitečného, co bude pomocí nebo inspirací pro ostatní.
Matúš Demko
Převzato z
http://zastolom.sk/,
článek z 10. 10. 2017 naleznete
zde.
