Svědectví

Životní příběh ženy, kterou již od dětství přitahoval Pán k sobě. A také malé povzbuzení, že i malé desetileté dítě, může srdcem rozumět Písmu...





MŮJ PŘÍBĚH CESTY K PÁNU JEŽÍŠI KRISTU
Dnes, den po mém biřmování a prvním svatém přijímání jsem se rozhodla, že můj životní příběh „hodím na papír“ a ráda se podělím s ostatními o moji cestu k Pánu Ježíši Kristu. Narodila jsem se před třiceti lety rodičům, kteří se vlastně kvůli mě spolu vzali. Rozešli se spolu, matka zjistila, že je těhotná, šla za mým otcem a ve čtvrtém měsíci těhotenství se spolu vzali. Vztah nefungoval a v mých dvou letech se rozvádějí. Matka po nějaké době chodila chvíli s partnerem, který byl věřící člověk. Ve třech a půl letech jsem pokřtěná a párkrát jdeme na mši svatou do kostela. Pamatuji si na křest, matně i na mše a ráda na ně vzpomínám, když jsem si mohla jít pro požehnání.
Pak je veliká pauza. Zhruba v devíti letech jedeme se spolužákem a jeho bratrem na tábor nedaleko Adršpašských skal. Je to tábor křesťanský a jsem tam poslaná proto, že rodiče spolužáka a moje matka se kamarádí, tábor zařizují a tak jedu vlastně také. Poprvé se zde setkávám s vírou v Pána. V srdci mě to mile zasahuje a zanechává jisté stopy.
Další rok, kdy se mi daří mít hezké vysvědčení, dostávám za odměnu ještě jeden tábor, krom toho, který se koná v srpnu. Tento je sehnán na poslední chvíli, je jedním z posledních volných a koná se vlastně i v době mých narozenin. Je mi líto, že moje desáté narozeniny trávím na táboře a ne doma. Je to tábor v Orlických horách, kde každý den máme mši svatou a jednou jedeme i do nedalekého kostela. Obrovským způsobem na mě společenství i Bůh působí. Ten, kdo má v průběhu tábora narozeniny, dostává malé, kapesní evangelium. To ve mě vzbudí jiskru naděje, že bych i já mohla dostat evangelium, moc po něm toužím, i když v podstatě ještě moc nevím, o co přesně jde… Tudíž se můj smutek, že narozeniny trávím na táboře obrací ve velkou radost, protože i já dostávám své evangelium ! Čtu, copak čtu ! Hltám ! Po příjezdu domů ho mám schované a čtu vždy potají, večer, brzy ráno, když se rozední a nikdo to neví. Schovávám si ho do rohu za postel. Nejvíc jsem si již tehdy zamilovala Janovo evangelium. Je tak krásné a psané s láskou. Tolik z něj čerpám pro svůj život. Jednoho dne evangelium schované za postelí zmizí. Neptám se proč. Tuším. Nechci být více trestána. Ale v srdci mi evangelium zůstává, moc jsem z něj načerpala !
Je zajímavé, že když se ohlédnu zpět, do dětství, kdy mi bylo dejme tomu osm, deset let, vnímala jsem působení a vedení Ducha svatého silně. Potom se můj život ubírá způsobem, že jsem takový trochu spíš kluk, vyvedeme občas čistě nějakou klukovinu, kamarádím se především s chlapci. V menšině i s děvčaty, ale spíše s takovými, kteří mají také klučičího ducha.
Přichází období dospívání a poměrně těžké období. Matka má problémy ve vztahu, finanční a především psychické. Vše se promítá na vztahu se mnou, který nikdy nebyl fungující, toto období je nejtěžší v mém dosavadním životě. Utíkám z domu jak mohu. Otec o mě zájem nemá, v péči mě má matka. Prožívám po psychické stránce strašné období. Zvažuji sebevraždu. Nikomu o záměru neříkám, mám obavu, že by mi to chtěl někdo rozmlouvat či mě měl za blázna apod. Dojde to tak daleko, že již uvažuji o tom, kde sehnat dobrý provaz a mám už vyhlídnutý strom. Jsem na dně…. Vůbec nevím, kde se to jednoho dne ve mě vzalo… Je neděle ráno a já jdu na mši svatou do kostela. Boží záměr. Stojím vzadu v kostele. Při kázání pociťuji velkou pomoc. Každé slovo mi pomáhá. Boží slovo. Začnu chodit každou neděli na mši. Modlím se za to, aby mě Bůh z toho trápení vyvedl. Jsem zoufalá, ale věřím Bohu. Nikoho jiného nemám. Je pátek, svátek Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Jdu a působení Boží vnímám mocně. Pár dní na to mi babička říká: „Sbal se a přijď ke mně! „ Díky Pane, že jsi mě pomohl ! Tehdá jsem to tolik asi nevnímala, to působení Boží, skrze pomoc druhých lidí, ale dnes to vidím jinak. Byla jsem ale nevděčná. Po čase jsem se přestala modlit, přestala jsem chodit i na mše svaté, když jsem potkala mého nynějšího manžela. Já říkám, že mi ho seslalo samo nebe. Je to úžasný člověk, který má rád naše děti i mě. Brzy jsme spolu začali bydlet, vzali jsme se, na úřadě. Po dvou letech se nám narodil syn a po dalších dvou letech dcera. Náš syn měl komplikovaný příchod na svět. Musela jsem podstoupit akutní císařský řez, syn byl bez srdečních ozvů a museli ho křísit. Jakou jsem tehdy pocítila vděčnost k Pánu Bohu, že přežil ! Chtěla jsem ho dát ve dvou měsících pokřtít. Jako dík, Pane, že žije. Ale začala jsem mít pochybnosti, zda to bude možné. Vždyť manžel není pokřtěný, nemáme církevní sňatek, atd. Čas plynul, syn rostl. Jednoho dne jsem měla zvláštní sen. Tehdá jsem mu moc nepřisuzovala důležitost. Je zajímavé, že většinu snu zapomenu buď rovnou anebo časem – ale tento, tento krátký děj snu jsem nezapomněla a asi nikdy nezapomenu. Ve snu jsme byli v nějakém středověkém hostinci. Dubový stůl, dubové lavice… všude spousta lidí. Na kraji lavice seděl Pán Ježíš. Věděla jsem, že je to On. Nikdo jiný to být nemohl. Těžko se to popisuje, jaká to byla nádhera. Seděl v bělostném rouchu, které celé zářilo. Do obličeje mu nebylo moc vidět, pro ten jas. Seděl tam a čekal, že přijdu k Němu, vedle něj na kraji lavice bylo ještě kousek místa. Tolik jsem toužila k Němu jít si sednout a mluvit s ním, tak mě to tam táhlo ! Ale nešla jsem. Neodhodlala jsem se jít. Říkala jsem si – já přece nejsem hodna si k němu sednout, pro moje všechna provinění, která jsem kdy udělala…
Sen jsem v té době neřešila, ale zůstal mi v mysli. Narodila se dcera. Opět jsem měla touhu dát ji pokřtít a k tomu i našeho syna. Opět jsem se neodhodlala a křest posouvala neznámo kam. Zemřela babička, která mi šla tenkrát za kmotru. Těžce jsem snášela její nemoc i smrt. Nedokázala jsem se smířit s jejím odchodem.
Mám kamarádku, ke které mám velice hezký a blízký vztah. Je věřící a dlouho mi trvalo a toužila jsem mluvit s ní o víře… Potřebovalo to zřejmě uzrát, aby přišel ten správný čas. Mluvila jsem s ní o tom, že bych chtěla dát děti pokřtít, jestli by to šlo, když už jsou takhle velké – synovi čtyři roky a dceři dva roky. Ona mi říkala, že by to jistě šlo, že ať se domluvím s panem farářem. Našla jsem si tedy na farních webových stránkách jeho kontakt a uložila jsem si ho do telefonu. No nezavolala jsem mu. Neodhodlala jsem se. Myslela jsem si, že mě odmítne. Trvalo mi to zhruba čtyři měsíce. Byl v sousední vsi pohádkový les pro děti a seděla jsem tam s dotyčnou kamarádkou. Říkala jsem jí, že bych panu faráři ráda zavolala a domluvila si s ním schůzku ohledně křtu, ale že se nemůžu odhodlat. Měly jsme krásný rozhovor o víře. To odpoledne bylo moc hezké. A já se rozhodla, že hned v pondělí ráno panu faráři zavolám.
Představte si, opravdu jsem zavolala ! Pan farář se představil a říká „Co máte na srdci?“ Tak jsem mu vyklopila moji situaci, touhu po křtu dětí, s tím, že jsou již v tomto věku, křtěná jsem co se týče rodičů dětí jen já a že jsme neměli církevní sňatek. Pan farář mi odpověděl, kdy mohu přijet a domluvíme se ! To si nedovedete představit, jakou jsem měla po telefonátu radost ! Byla jsem tak šťastná ! Že jsem se odhodlala a že mi řekl, ať přijdu.
Vše jsme domluvili a za měsíc byly křtiny. Byly krásné. Nejvíc na mě zapůsobil laskavý přístup pana faráře k nám všem, především k našim dětem a jistě i působení Ducha svatého. Děti byly nadšené, to z nich úplně sálalo. Jako když na ten křest čekaly…. Držely si svoji svíci a hleděly do světla. Do Světla Kristova.
V noci jsem spát nemohla, jak jsem byla plná krásných dojmů ze křtu dětí. Před křtinami jsem si na webových stránkách farnosti všimla, že probíhá příprava na biřmování. Po křtu dětí jsem se rozhodla, že bych chtěla něco udělat pro bližší vztah k Pánu a k vedení našich dětí ve víře. Proto jsem v pondělí zavolala panu faráři, zda bych se nemohla přihlásit ještě do přípravy na biřmování, i když jsem si už všimla, že je to z webovek staženo. Načež mi odpověděl, že se mu přihlásil ještě jeden člověk a má přijít na první katechezi ve čtvrtek ! Takže jsme spolu chodili na přípravu, která byla moc pěkná a přístup pana faráře byl úžasný, vždy jsem se moc těšila na další katechezi. Tím, že jsem si prožila nešťastné dětství a mnoho bolesti, hlavně té psychické, tak jsem vůči rodičům vždy pociťovala jistou nedůvěru, hořkost, strach z jejich reakce na nějaký průšvih… Během mé přípravy na biřmování se stalo spousta událostí, díky nimž mě Bůh přivedl k tomu, že je třeba, abych prošla jistými proměnami. Můj otec onemocněl. Bylo to s ním jednu chvíli vážné. Plicní embolie a trombóza v noze. Měla jsem o něj velký strach. Tolik jsem za něj Boha prosila. Hned jsem mu vše odpoustila. Aby se mohl uzdravit. Otec se uzdravil a nyní je s pomocí léků na tom docela již dobře. Uvědomila jsem si, že potřebuji odpustit i ostatním. Bylo to i pro mě hodně osvobozující, když jsem odpustila mému otci. Ve vztahu k matce, s kterou již deset let nejsem v kontaktu, bylo odpuštění velice těžké. Bylo toho moc. Nevěděla jsem si rady, jak to mám uchopit. Jak začít. Odpouštěla jsem jí po částech, ale byl to běh na dlouhou trať. Ještě dnes mám z dětství rány na duši. Ale díky Pánu se bolesti hojí. Mého otce odvezla záchranka v pátek do nemocnice a druhý den k němu dali na pokoj jednoho muže. Otec mi volal a říká: „kluk vedle si všimnul mojí jmenovky nad postelí, tak ho napadlo, jestli nejsme příbuzní“ načež mu otec odpověděl, že ano, že jsem jeho dcera. Tak mi pak do telefonu říkal: „až přijedeš, máš tady na pokoji kamaráda“. V pondělí jsme tam jeli a ségra mi na parkovišti před nemocnicí říká: „víš že tam máš kamaráda?“ a já na to, že ano, že vím. A ona: „a víš že je na tom špatně, že má rakovinu?“ To byl pro mě obrovský šok. Šli jsme do nemocnice, jeli výtahem do třetího patra a mezitím se mi honilo v hlavně, co tam asi tak budu Jirkovi povídat. Ale moje vize byla jasná. Jdu ho povzbudit !
Přišli jsme na pokoj, ségry a můj manžel se věnovali taťkovi, já si sedla mezi taťku a Jirku, takže jsem se mohla věnovat oběma. Jirka vyprávěl, jak se mu daří, že má malého synka, manželku… zavzpomínali jsme na hezké zážitky z intru- on pracoval ve městě a mohl být ubytován na intru u školy, kde jsem studovala. Tam jsme se skamarádili a teď jsme se pár let neviděli, jelikož odešel pracovat do Prahy…A pak začal mluvit o nemoci. Usnadnil mi vše tím, jak o všem dokázal mluvit, jak vše snášel… říkal mi, že kdyby nevěřil v Boha a nebyl takový flegmatik, tak už tu není… Nemocný je téměř čtyři roky. Byl rád, že jsme si spolu povídali a když jsem odcházela tak mu říkám : „tak příště se sejdeme na veselejším místě, Jirko !“ Načež mi odpověděl, že ano. Zapadly za námi dveře a já se cítila, jako když vezmete citron a celý ho vyždímete. Na to, jak jsem upovídaný člověk, jsem do večera nepromluvila. Při večerní modlitbě říkám: „Bože proč ? Takový hodný, pracovitý člověk. Proč?“ A v tom všem mém smutku jsem díky Pánu Bohu nalezla to, co mi to nejvíc dalo, když jsem viděla, jak přítel trpí. Když jsem pochopila, jak statečně nese svůj kříž. Jak věří Bohu. Jak se nevzdává. Nestěžuje si. A nezapomenu na ten pokoj a klid v jeho očích a slovech. Ano. Toto mi to dalo. Právě proto mě s ním Pán Ježíš umožnil se sejít, abych pochopila….
V létě jsme měli v plánu dovolenou na Bítově. Rádi se tam vracíme- do bítovské zátoky, já říkám, máme čtyřletky- před osmi lety a před čtyřmi lety jsme tu byli… Dovolená byla úžasná. Bez televize. Bez internetu. No prostě paráda. Mohli jsme se věnovat více dětem, než v koloběhu práce doma. Mohli jsme více vnímat přírodu a Boží působení v ní. Mohli jsme spolu jet všichni na mši svatou. Manžel pracuje v zemědělství, takže pro něj ten odpočinek byl obrovský. Ve Vranově nad Dyjí jsme byli na mši v rotundě sv. Ondřeje. Manželovi se tam moc líbilo. Na mše nechodí, pokřtěný není, ale kázání rozuměl úžasně, ještě při cestě do Bítova mi připodobňoval ke kázání vztahy, které mají lidé kolem nás, my, bylo to hezké. Kázal místní pan farář. Na konci dovolené mi dokonce řekl, že by chtěl být pokřtěn ! Neuvěřitelné. Nečekala jsem to.. To je na další příběh, možná jednou Mou biřmovací patronkou je Marie Magdalena. Pro jméno jsem se rozhodla právě zde na dovolené. Byli jsme na mši svaté v kostele v Lančově, který je právě zasvěcen sv. Marii Magdaleně. Velice silně na mě působila a po mši bylo udělováno novokněžského požehnání P. Ladislavem Bublánem, který zde sloužil mši svatou. Cítila jsem obrovskou podporu od Marie Magdaleny, při čekání na udělování požehnání. Samotné požehnání mě zasáhlo od hlavy až k patě, bylo hodně silné. Po návratu z dovolené jsem měla o výběru jména jasno
Během přípravy na biřmování jsme s manželem měli svátost manželství. Manžel navrhnul, že by sňatek mohl být na výročí naší svatby – 7.srpna. A bylo to právě 7 let, od toho, kdy jsme se vzali na radnici. Dojmy byly moc hezké. Jen se svědky, rodina by nás nepochopila. Ale bylo to hezké a vnímám, že to náš svazek posílilo.
Odehrálo se spousta dalších důležitých věcí. Zažila jsem i boj se zlým duchem. Celou noc to trvalo. Ale pomohla nakonec Panna Marie. Byla jsem z toho šokovaná, ale postupem času jsem pochopila, že Bůh je silnější než zlý duch. Je toho tolik a na dlouhé povídání…
Včera jsme byli biřmováni a tři z nás šli k prvnímu svatému přijímání. Mše svatá byla nádherná a dlouho z ní budu ještě čerpat. Lépe řečeno, do smrti. Když jsme přicházeli do kostela zaplněného lidmi, zpíval krásně chrámový sbor, když se linula vůně a kouř s kadidla, kouř, který prostupovalo slunce skrze boční okno, když tu byla přítomna i babička svým duchem, která měla ze mě velikou radost, když byla pokřtěna jedna z nás, když jsme přijali pečeť daru Ducha svatého a byli pomazáni vonným posvátným křižmem, velkým křížem na čelo, když jsem poté v lavici chytla za ruku mojí kmotru z radosti a dojetí, když jsem přijala Tělo a Krev Pána Ježíše Krista a vnímala jeho vznešenou přítomnost potom vkleče v lavici, uvědomovala a prožívala jsem nejkrásnější chvíle v mém životě.
BOŽE, DĚKUJI TI !!
Marie Magdaléna