Při svém zjevení v srpnu a září Panna Maria slíbila, že učiní zázrak, aby všichni uvěřili. Zpráva o tom šla od úst k ústům. Není proto divu, že při posledním fatimském zjevení v sobotu 13. října 1917 zalilo Cova
da Iria nesmírné moře lidí. Odhady jejich počtu se pohybují od 50 do 100 tisíc.
Velké obavy
Atmosféra byla velmi napjatá. Šířily se zprávy, že vládní kruhy chtějí při zjevení nechat poblíž dětí vybuchnout bombu. Pasáčci na to reagovali s klidem: „
Jak by to bylo krásné, kdyby se nám dostalo milosti jít odtud s Pannou Marií do nebe!“ Podobně klidně čelili obavám, že pokud nedojde k zázraku, lidé se jim pomstí, či je dokonce zabijí. Byli se jisti, že Paní svůj slib splní. Totéž ovšem
neplatilo o jejich rodičích, kteří se obávali, že to bude poslední den života jejich dětí. Luciin otec však odvážně řekl: „
Jestliže moje dcera zemře, chtěl bych zemřít po jejím boku.“ A tak poprvé
on i jeho žena zjevně doprovázeli Lucii na místo zjevení. Tři děti v doprovodu svých blízkých se jen pozvolna a za pomoci silných mužů, kteří jim davem razili cestu, prodíraly vpřed. I když lilo
jako z konve a všichni byli promáčení skrz naskrz, nebránilo to mnoha lidem, aby nepoklekali do bláta a neprosili pasáčky o různé milosti.
„Jsem Královna růžence“
Když konečně dorazily na místo zjevení, Lucie z vnitřního popudu vyzvala lidi, aby zavřeli deštníky a začali se modlit růženec. Třebaže nepřestávalo intenzívně pršet, všichni ihned uposlechli. Brzy záblesk světla ohlásil příchod Panny Marie.
„
Co si ode mne přejete?“ zeptala se Lucie Matky Boží. „
Chci ti říci, aby zde postavili
k mé poctě kapli; jsem Panna Maria, Královna růžence!“ Maria tedy podle svého předchozího příslibu odhalila své jméno: „Královna růžence“ (Senhora do Rosário). Pak pokračovala: „
Modlete
se nadále denně růženec. Válka se chýlí ke konci a vojáci se brzy vrátí domů.“
Po tomto příslibu brzkého konce první světové války Lucie požádala: „
Chtěla jsem vás poprosit o mnoho věcí: abyste uzdravila nemocné a obrátila hříšníky atd.“ „
Některé ano, jiné ne.“ A v souvislosti s tím se Maria na závěr vrátila k jádru svého poselství: „
Musí se polepšit
a prosit za odpuštění svých hříchů. Ať už neurážejí Boha, byl už tolik urážen.“ Tato poslední slova řekla s tak smutným výrazem ve tváři, že se to nesmazatelně vrylo do srdcí vizionářů.
Tři růžencová vidění
Při svém odchodu Maria stejně jako při některých předchozích zjeveních rozevřela své dlaně a nechala z nich zazářit Božímu světlu. Tentokrát však je vysílala do slunce. To vedlo Lucii k tomu, že vykřikla k lidem: „
Podívejte se na slunce!“ Následoval sluneční zázrak. Ten však pasáčci neviděli, neboť během něho se jim podle Mariina příslibu z září dostalo trojího vidění. Nejprve všichni spatřili vedle slunce svatého Josefa s Ježíškem a Pannou Marií. Svatý Josef a Ježíšek křížem žehnali světu. Pak jen samotná Lucie viděla Bolestnou Pannu s Kristem
Pánem, jenž opět žehnal světu, a nakonec zase jen ona Pannu Marii Karmelskou.
Zatímco první vidění odkazovalo na tajemství radostného růžence, druhé vidění se vztahovalo na bolestný růženec a třetí vidění na růženec slavný.
Sluneční zázrak
Během těchto vidění byli ostatní lidé svědky velkolepého slunečního zázraku, který je bezesporu jedním z největších zázraků v dějinách Církve. V čem spočíval? Roztrhly se husté mraky a ukázalo se slunce. Zářilo jako veliká perla, takže všichni mohli na něho bez bolesti upírat svůj zrak. Tak mohli vidět, jak slunce třikrát rotovalo kolem své osy a přitom postupně vysílalo paprsky různých barev: žluté, modré, zelené a fialové. Ty takto zbarvovaly lidi i věci kolem nich. Nakonec se slunce odtrhlo od oblohy a vrhalo se na zem. Mnozí si mysleli, že nastává konec světa, křičeli hrůzou a vyznávali své hříchy. Avšak slunce se vrátilo zpět, takže výkřiky hrůzy byly vystřídány zvoláními radosti: „Zázrak! Zázrak! Buď pochválena Panna Maria!“ Šaty všech, předtím zcela promáčené,
byla úplně suché.
Tento sluneční zázrak, který trval deset až patnáct minut, pozorovali všichni, a to nejenom přítomní na místě zjevení, ale i lidé do vzdálenosti čtyřiceti kilometrů. Nebyl to však přirozený jev, takže nebyl registrován žádnou observatoří. Mezi svědky zázraku nechyběli novináři. Z nich je zřejmě nejznámější Avelino de Almeina, bývalý seminarista a zednář. V antiklerikálních novinách
O século zamýšlel napsat vysmívající se článek, ale poté, co viděl zázrak, napsal pravdivou zprávu.
Tentýž sluneční zázrak spatřil v roce 1950 ve vatikánských zahradách papež Pius XII. v souvislosti s vyhlášením dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie, a to čtyřikrát: 30. října, 31. října, 1. listopadu, tj. v den dogmatického vyhlášení, a 8. listopadu.
Po zázraku
Lidé po zázraku byli plni emocí, modlili se a hlavně chtěli vidět vizionáře a mluvit s nimi. Sestra Lucie to líčí těmito slovy: „
[…] lidé se k nám chovali, jako bychom byli nějaká vzácná zvířata, která chtějí vidět a pozorovat! Večer jsem byla skutečně unavená z tolika otázek a vyptávání. A nebralo to konce, ani když nastala noc. […] Já jsem však přemožena únavou klesla na zem a usnula. […] Příštího dne, nebo lépe řečeno příští dny vyptávání pokračovalo.“ (1) Lucie před ním někdy utíkala, ale většinou je trpělivě snášela a obětovala je Bohu.
Velkým problémem pro děti se stalo to, že nezřídka se kněží i další lidé ptali na věci, které nechtěly a nemohly vyzradit. Vyřešil jej Faustino José Jacinto Ferreira, děkan v Olivalu. Poradil dětem, aby říkaly, že Panna Maria jim řekla, aby to nikomu nepovídaly. Dával jim i mnohé
jiné moudré rady ohledně duchovního života. Lucie čas od času nacházela na jeho faře útočiště. Považovala ho proto za svého prvního duchovního vůdce.
Zástup svědků slunečního zázraku se vrátil do svých domovů a šířil o něm zprávu. Následovaly četné projevy víry a zbožnosti. Nám již známý Don José Alves Correia da Silva, první biskup obnovené diecéze Leiria, zahájil v roce 1922 kanonický proces o zjeveních. Byl završen 13. října 1930, tedy v den výročí slunečního zázraku, jejich uznáním za autentické.
P. Štěpán Maria Filip OP
Poznámka k textu:
1 «Vzpomínka druhá», II, 16. In:
Sestra Lucie hovoří o Fatimě: Vzpomínky sestry Lucie. 2. vyd. Fátima: Secretariado dos Pastorinhos, 2007, s. 96.
Převzato z
MONITOR 18/2017 (1. 10. 2017), str. 6-7
(Na FATYM.com vydáno 3. 10. 2017; 13.10. 2020 - 3020; 13. 10. 2021 - 4981; 11.10. 2022 - 6870; 13. 10. 2023 - 8076; 12. 10. 2024 - 8867; 12. 10. 2025 - 9593 přečtení)
