Konečně se mi to podařilo! Vstala jsem v 5.30, kdy je u nás doma ještě ticho a pusto (ne vždy tomu tak bylo), abych se o samotě pomodlila a "udělala si ráno". Pár minut ranní únavy stojí za tu hodinku poustevnictví.
Při čtení Písma a modlitbě růžence jsem pila kávu a přemýšlela, co dnes s tím mým energickým větroplachem budu dělat, když počasí není velmi přátelské. Nebyla to věru nejsoustředěnější modlitba.
Modlitba zaneprázdněných maminek umí být všelijaká. Roztržitá, přerušovaná, velmi krátká, přednesená v hluku, ruchu, v polospánku ranním či večerním, někdy i na záchodě ... já mám zatím jedno dítě, vedle něhož se čas na modlitbu dá najít docela snadno. Umím se sama modlit, když Michael spí, protože se tehdy nemusím věnovat žádnému jinému dítěti. Přesto jsem s pravidelnou modlitbou měla dlouho problém. Věděla jsem, že bych se modlit měla a i jsem se chtěla, ale dny mi utíkaly, večer jsem už bývala unavená a přišlo mi zatěžko přinutit se do modlitby místo obyčejného oddechování. Zlom v modlitbě u mě nastal po několika měsících výčitek z nepravidelnosti modlitby, když jsem si konečně uvědomila důležitost pořádku. Musím si umět určit čas, kdy je pro mne modlitba možná a ten čas poctivě dodržovat. Synáčkův denní spánek mi umí uprchnout velmi rychle. Pokud si nesprávně určím priority a místo modlitby a oběda bezcílně surfuji po internetu nebo sleduji seriál, doplatím na to nespokojeností a narušením pravidelnosti, která je v modlitebním životě tak velmi důležitá.
Většina maminek více dětí s nimi musí fungovat od rána často do pozdního večera bez minuty o samotě. Právě ty mi řekly, že pokud se chtějí (a ony chtějí, protože vědí, že to potřebují) modlit, potřebují si ráno přivstat, protože jen tehdy mají šanci zažít pár minut samoty s Bohem. Řekla jsem si, že není na škodu začít to trénovat, protože čas v modlitbě o samotě je opravdu nenahraditelný. Avšak už i z mé zatím krátké zkušenosti maminkování vím, že děti umí modlitbě i pomoci, a ne jen být tím, kdo od modlitby zdržuje.
Ještě nedávno jsem si o synovi myslela, že je odpoutávač od modlitby. Dítě prostě zabírá mámě tolik energie, pozornosti a času, že kvůli péči o něj nemá dostatek času a prostoru na pravidelnou osobní modlitbu. Jak je pro mě krásné každý den zjišťovat, že to není zcela tak. Začínám poznávat realitu "co zaseješ, budeš i sklízet ". Snažím se s Michálkem modlit večer před spaním, před jídlem a cestou autem. Už bych ani nespočítala na prstech, kolikrát se stalo, že jsem na modlitbu zapomněla, ale Míša mi ji svým gestem snažícím se znázornit přežehnání, připomněl. Úplně v tu chvíli roztaji, když si prstíky třikrát zaťuká na hrudník a sepne ruce. Odpozoroval to od věřících během řeckokatolické liturgie, na kterou v neděle chodíváme. Usměju se a řeknu:,, Ó ano, Míšo, máš pravdu, pomodleme se." A tak se poslední měsíce stává z našeho 20-měsíčního Michaela ne rozptylovač, ale naopak připomínač potřeby modlitby.
6.45. Rodina stále spí a já jsem kromě modlitby růžence, Písma svatého a vypití kávy stihla sníst ještě teplá míchaná vejce, naložit myčku a napsat tento blog. Bohu díky za sílu vstát dříve než obvykle. Pokud se vaši doma nebudí předčasně, zkuste si občas ráno přivstat, stojí to za to.
Diana Hricová
Převzato z
http://zastolom.sk/,
článek z 25. 9. 2017 naleznete
zde.
