Karol Dučák: Triumf mariánské cesty ekumenismu návratu

Ekumenismus Druhého vatikánského koncilu ještě i po více než půlstoletí od skončení této významné dějinné události rozděluje katolíky. Přívrženci koncilu vidí nezpochybnitelná pozitiva, která přinesl, jeho kritici poukazují na mnohé chyby a nedostatky při realizaci ekumenismu v praxi. Obě strany mají do určité míry pravdu.







Druhý vatikánsky koncil
nikdy nehlásal rovnost náboženství!

Ekumenismus Druhého vatikánského koncilu ještě i po více než půlstoletí od skončení této významné dějinné události rozděluje katolíky. Přívrženci koncilu vidí nezpochybnitelná pozitiva, která přinesl, jeho kritici poukazují na mnohé chyby a nedostatky při realizaci ekumenismu v praxi. Obě strany mají do určité míry pravdu. Pozitiva ekumenismu jsou nepopiratelná, jenže pravdou taky je, že ekumenický dialog Katolické církve s nekatolickými křesťany se neobešel bez chyb a deformací. Tento stav způsobil jednak nedostatek zkušeností katolíků s ekumenismem, zvláště ve vztahu k protestantům, převelká horlivost některých katolických teologů, či některé nedostatečně vysvětlené pasáže koncilních dokumentů. Největší škody však ekumenismu způsobily úmyslné deformace koncilního učení, rozšiřované liberály a zednáři, kteří se infiltrovali do všech struktur Katolické církve. Jejich zaviněním se v Církvi rozšířil náboženský relativismus, hlásající, že jedno náboženství je stejně dobré jako druhé, a že je vlastně jedno, jestli je člověk katolík, nebo ne, takže není nezbytné obracet nekatolíky na katolickou víru. Tímto způsobem bylo ohroženo misijní poslání Katolické církve.

Je však třeba kategoricky zdůrazňovat, že takové postoje jsou v příkrém rozporu s učením koncilu. Druhý vatikánsky koncil nikdy nehlásal rovnost náboženství! Právě naopak! Neomylně deklaroval, že „jediné pravé náboženství je uskutečněno v Katolické a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: ,Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal´ (Mt 28,19-20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho Církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“ (1)

Ve smyslu učení koncilu jediná pravá cesta ke spáse vede přes Katolickou církev a povinnost hlásat evangelium platí pro Katolickou církev v každé době, ba bude platit až do konce časů. Koncil na to poukazuje ve více dokumentech. Například v dekretu Ad gentes se uvádí: „Proto připadá Církvi povinnost šířit Kristovu víru a spásu, a to jednak na základě výslovného příkazu, který zdědil po apoštolech sbor biskupů, jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem Církve, jednak silou života, který vlévá Kristus svým údům. ,Z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce´ (Ef 4,16).“ (2)

Záruky proti možným deformacím
výkladu učení ekumenismu



Původním záměrem ekumenismu ve smyslu koncilních dokumentů nebylo relativizování katolického učení ani jeho přizpůsobování učení jinověrců. Právě naopak, koncil stanovil jasná pravidla ekumenismu v zájmu zachování integrity katolického učení. V dokumentech koncilu je zakotveno několik záruk proti možným deformacím výkladu učení ekumenismu, které můžeme shrnout v několika bodech:

1. Odsouzení falešného irenismu. Dokument Unitatis redintegratio mimo jiné uvádí:

„Je bezpodmínečně třeba jasně vyložit celou nauku. Nic není tak cizí ekumenismu jako falešný ireneismus, který poškozuje čistotu katolické nauky a zatemňuje její původní a jistý smysl.“ (3)

2. Vyloučení indiferentismu a konfuzionismu z ekumenické činnosti.

Dekret Ad gentes uvádí: „Pokud to dovolí náboženská situace, má se podporovat ekumenická aktivita – s vyloučením všeho zdání indiferentismu a konfuzionismu... “ (4)

3. Požadavek výsostně katolické povahy ekumenických aktivit.

Koncil se nejenže nesnažil za každou cenu o návrat oddělených křesťanů k Římu, ale naopak, varoval před neuváženým přístupem k ekumenismu slovy: „Tento posvátný sněm vybízí věřící, aby se zdržovali každé lehkomyslnosti i nerozumné horlivosti, které by mohly poškodit opravdový pokrok jednoty. Neboť jejich ekumenická činnost musí být plně a upřímně katolická, totiž věrná pravdě, kterou jsme přijali od apoštolů a Otců, v souladu s vírou, kterou vždy vyznávala katolická církev, a zároveň zaměřená k oné plnosti, jíž podle vůle Pána má s postupujícím časem růst jeho tělo.“ (5) Ve smyslu koncilních dokumentů tedy ekumenismus nesmí být v rozporu s Tradicí Církve!

4. Svěření ekumenických aktivit Katolické církve do Boží vůle. Velmi důležitá je skutečnost, že koncil si nikdy nepřisvojil výsadu rozhodovat s definitivní platností o obnovení původní jednoty všech křesťanů. Koncilní otcové, v pokoře před Božím majestátem, svěřili další vývoj v této oblasti do Božích rukou. Koncil nestanovil snahu o obnovu původní jednoty křesťanů jako nezbytný a absolutní cíl Katolické církve do budoucnosti. Dekret Unitatis redintegratio mimo jiné uvádí, že „svatý záměr – znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve – přesahuje lidské síly a schopnosti. Proto zcela skládá svou naději v Kristovu modlitbu za Církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého.“ (6)

Jak již bylo řečeno, ekumenický dialog Katolické církve s nekatolickými křesťany byl z různých důvodů doprovázen mnoha omyly a pochybeními. Zákonitě však přináší i ušlechtilé ovoce. Nesmírné úsilí o sblížení z obou stran a početné modlitby za návrat k původní jednotě křesťanství nemohly zůstat neodměněné Božím majestátem. Zejména u protestantů dochází k výraznému pohybu a k novodobému fenoménu, který obvykle bývá nazýván ekumenismem návratu. Tento fenomén se projevuje stále intenzívněji. Mimořádně důležitá je změna postoje protestantů k Panně Marii. Mariánská úcta v protestantském prostředí je stále výraznější.

Katolická mariologie už není překážkou
ekumenismu návratu

Ještě donedávna panovalo přesvědčení, že katolická mariologie je nepřekonatelnou překážkou sbližování katolíků a protestantů. Už to však neplatí. Protestanti ve stále větší míře přijímají katolickou oddanost vůči Panně Marii. Již v roce 1965 francouzský protestantský pastor A. Dumas poprvé přednesl kázání o Bibli a o Boží Matce v kryptě kostela Saint-Severin. Stalo se tak se souhlasem katolické vrchnosti. (7)

Jak uvádí Stanček, „kardinál Martin a Roger Schutz uveřejnili Lutherovy komentáře k Magnifikatu, které podle nich mohou poskytnout vhodný podnět k zamyšlení mnohým křesťanům, jak katolíkům, tak i protestantům. Roger Schutz, opat v Taizé, tvrdí, že v historických protestantských církvích se už nenajde hrubý odpor vůči osobě Panny Marie ... Po celém světě jsou ekumenická společenství Panny Marie. Jsou v nich anglikáni, reformovaní, pravoslavní, luteráni.“ (8)

Protestanti se ve svých kostelech stále více modlí růženec a umísťují do nich sochy Panny Marie. Sochy Panny Marie jsou například v protestantském kostele Saint-Pierre-le-Jeune ve Štrasburku, luteránském kostele Kateřiny ve Stockholmu i v katedrále v Uppsale. Švédští luteráni s oblibou umísťují do svých kostelů (i když - jak se při jisté příležitosti vyjádřil emeritní papež Benedikt XVI. - luteránské kostely nejsou kostely v pravém slova smyslu, protože nemají svatostánek) také obrazy Panny Marie. Obzvláště oblíbený je obraz Matky Boží Częstochowské, neboť ve Švédsku žije mnoho polských přistěhovalců. Salesián Ryszard Flakiewicz, rektor polské katolické mise ve Švédsku, to komentoval slovy: „Byli jsme velmi překvapeni, vidouce takové obrazy v protestantských kostelech.“ (9)

V kostele Kateřiny ve Stockholmu se luteráni pravidelně modlí růženec. Je možné tam najít také brožury, které vysvětlují, jak se modlit k Panně Marii. V Oskarströmu, na jihu země, je mariánská svatyně. Každý rok se poutí na toto místo zúčastňuje přibližně 1 500 lidí. Jistý protestantský farář oslovil katolíky na setkání ve Stockholmu těmito slovy: „Vy máte Matku, my jsme se jí zbavili… Pokud Ona je, existuje jednota.“ (10)

Latentní trend návratu do lůna mateřské Katolické církve je ve Švédsku markantní a nezvratný. Švédští luteráni pořádají poutě do Říma. Každý rok v této skandinávské zemi konvertuje na katolickou víru asi 100 luteránů. Největším ziskem pro Katolickou církev ve Švédsku byla konverze pastorů Ulfa Ekmana a Larse Ekbalda na katolickou víru. (11)

Příklad Švédska dokazuje, že jediný spolehlivý model ekumenismu návratu musí být postaven na mariánském pilíři.

Ostatně, konverze luteránů na katolickou víru skrze Pannu Marii nejsou zcela nový fenomén. Vyskytovaly se, ačkoli v omezeném rozsahu, i v minulosti. Známý je případ protestantského teologa H. Lämmera, který se obrátil na katolickou víru 21. listopadu 1858. Lämmer byl inspirován německým spirituálním spisovatelem Albanem Stolzem, který v jedné své knize oslovil protestanty a radil jim, aby každý den odříkali Zdrávas Maria. Lämmer si tuto radu osvojil a vnitřní nepokoj, který v něm každodenní Zdrávas Maria vzbuzoval, ho přivedl do Katolické církve. Nicméně se však s tím nespokojil, ale stal se katolickým knězem a později jako profesor katolické teologie přednášel ve Vratislavi, kde byl jmenován katedrálním kanovníkem. (12)

Pozoruhodný počet konverzí na katolickou víru byl zaznamenán také u anglikánů. Velmi známým je případ váženého anglikánského teologa 19. století, J. H. Newmana, který nejen konvertoval na katolickou víru, ale před svou konverzí založil Oxfordské hnutí, pokoušející se vrátit Anglikánskou církev k jejím katolickým kořenům. Zemřel jako kardinál Katolické církve a byl blahořečen papežem Benediktem XVI. v roce 2010. V současné době se zkoumá nevysvětlitelné uzdravení mladé americké matky, prosící o kardinálovu přímluvu, a pokud odborníci dospějí k závěru, že uzdravení je Božím znamením Newmanovy svatosti, bude papež vyzván kanonizovat ho. (13)



Z 20. století máme jiný nádherný příklad. Sedm tisíc anglikánů, shromážděných v roce 1928 v Albert-Hall v Londýně, zahájilo obřady pod vedením svých biskupů tím, že recitovalo Ave Maria.(14)

Pozoruhodný pohyb směrem ke Katolické církvi nastal také u současných anglikánů. V květnu 2017 vydali zástupci Katolické a Anglikánské církve dokument s názvem „Maria: Milost a naděje v Kristu“. Dokument, který byl publikován v Seattlu a Londýně, deklaruje přesvědčení představitelů obou církví, že praxe proseb k Panně Marii a svatým, aby orodovali za nás u Boha, již „není přetrvávající teologický důvod pro církevní rozdělení v těchto záležitostech.“ (15)

Anglikánští teologové přijímají katolickou oddanost vůči Panně Marii. To však ještě není konec cesty. Toto smíření je prozatím stále neúplné. Anglikáni mají nadále problém s dvěma posledními mariánskými dogmaty, která Katolická církev stanovila za závazné v letech 1854 a 1950, tedy dogmaty o Neposkvrněném početí a Nanebevzetí Panny Marie. Jsou zde i jiné překážky na cestě k úplnému smíření, například kněžské svěcení žen v Anglikánské církvi. Návrat anglikánů do lůna mateřské Katolické církve je běh na dlouhou trať. Velmi dlouhou trať. Nicméně však přijatý dokument je významným krokem při návratu anglikánů do Katolické církve. Tento trend je sice pomalý, ale - což je nejdůležitější - nezvratný. Toto je jeden z ušlechtilých plodů Druhého vatikánského koncilu. Ostatně - jak je všeobecně známo - dokument o ekumenismu Unitatis redintegratio svým vlastnoručním podpisem schválil i arcibiskup Lefebvre, který se stal - a musíme bohužel konstatovat, že v mnoha případech oprávněně - kritikem liberálů, kteří se infiltrovali do všech struktur Katolické církve před koncilem i po něm a deformovali učení koncilu. Úspěchy na poli ekumenismu návratu jsou tedy i ovocem práce arcibiskupa Lefebvra.

Úspěchy ekumenismu návratu však nezaznamenáváme pouze ve vzdálené cizině, ale i v nejbližším okolí. Svědčí o tom například pozoruhodné postoje českého evangelického teologa a redaktora Katolického týdeníku, Martina Trojana Zikmunda, s kterými se svěřil redaktoru Gazdovi v rozhovoru pro slovenský deník Postoj.

Na závěr rozhovoru tento evangelický teolog tlumočil nádherný mariánský postoj: „Maria je velmi důležitá, církev a teologie si nevystačí jen s rozumem. Také papež František zopakoval, že pouze teologické bádání k ekumenickému pokroku nestačí. Maria představuje mateřský prvek přijetí lidí, kteří se mezi sebou odlišují. Pokud bude mít Církev mariánskou tvář, bude hledat všechny své ztracené syny a dcery a vytvářet jim podmínky, aby se mohli vrátit domů... Pokud bychom v Katolické i Evangelické církve dali větší prostor mariánské inspiraci, spíše bychom našli cestu k sobě. Je to historickým omylem, že evangelíci odbourali mariánskou úctu, neboť Maria byla k svému synovi nejblíže od počátku až do konce. Luther sám byl obdivovatelem Marie, napsal krásný výklad jejího Magnifikatu. Pro mě osobně je Mariino zjevení svaté Bernadetě v Lurdech velmi přesvědčivé, je to pro mě jeden z důkazů Boží existence.“ (16) Ještě před Druhým vatikánským koncilem by bylo sotva myslitelné, aby evangelický teolog veřejně prezentovat takové názory.

Bylo by možné ještě dlouho mluvit o triumfu mariánské cesty ekumenismu návratu, ale to by už nebyl článek, ale zrodila by samostatná knižní publikace. Proto je načase uzavřít tento materiál. Na závěr snad ještě konstatování: zatímco v minulosti byla katolická oddanost vůči Panně Marii kamenem úrazu a rozdělení katolíků a protestantů, nyní je katalyzátorem procesu návratu protestantů do Katolické církve. Díky Bohu zato!

Karol Dučák

(Na Fatym.com vyšlo 1. 10. 2017;
18. 1. 2019 - 1886; 22,. 1. 2020 - 3231 přečtení)

Poznámky:

(1) Dignitatis humanae, č. 1.
(2) Ad gentes, č. 5.
(3) Unitatis redintegratio, č. 11.
(4) Ad gentes, č. 15.
(5) Unitatis redintegratio, č. 24.
(6) Unitatis redintegratio, č. 24.
(7) Porov. Ziebura, F. MÁRIA - NÁŠ VZOR. III. časť.
(8) Stanček, Ľ. Cirkvi na Slovensku a ekumenizmus, s. 29.
(9) Citované podľa: Szwedzi wracają do Mamy.
(10) Citované podľa: Szwedzi wracają do Mamy.
(11) Porov. Szwedzi wracają do Mamy.
(12) Porov. Ziebura, F. MÁRIA - NÁŠ VZOR. III. časť.
(13) Porov. Vatikán: druhý zázrak připisovaný blahoslavenému Johnu Henrymu Newmanovi.
(14) Porov. Ziebura, F. MÁRIA - NÁŠ VZOR. III. časť.
(15) Bates S. Anglican theologians accept Catholic devotion to Mary.
(16) Gazda, I. Evanjelický teológ: Mariánske zjavenie v Lurdoch je dôkazom Božej existencie.

Použitá literatura:

1. Bates S. Anglican theologians accept Catholic devotion to Mary. In: The Guardian. Dostupné z:
https://www.theguardian.com/uk/2005/may/17/religion.world

2. Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2008. ISBN 978-80-7162-738-8. 847 s.

3. Gazda, I. Evanjelický teológ: Mariánske zjavenie v Lurdoch je dôkazom Božej existencie. In: Postoj. Dostupné z:
https://svetkrestanstva.postoj.sk/23470/evanjelicky-teolog-marianske-zjavenie-v-lurdoch-je-dokazom-bozej-existencie

4. Stanček, Ľ. Cirkvi na Slovensku a ekumenizmus. Spišská Kapitula – Spišské Podhradie:

Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, 2002. ISBN 80-7142-102-2. 230 s.

5. Szwedzi wracają do Mamy. In: Parafia na Wrzecionie. Dostupné z:
http://www.parafia-wrzeciono.pl/aktualnosci/szwedzi-wracaja-do-mamy/

6. Vatikán: druhý zázrak připisovaný blahoslavenému Johnu Henrymu Newmanovi. In: Rex Claritatis – svět katolickýma očima. Dostupné z: http://rcmonitor.cz/vatikan/7383-Vatikan-druhy-zazrak-pripisovany-blahoslavenemu-Johnu-Henrymu-Newmanovi

7. Ziebura, F. MÁRIA - NÁŠ VZOR. III. časť. Tri série čítaní o Božej Matke. In: Mária - Kruciáta oslobodenia človeka. Varšava: Vydavateľstvo Sestier Loretániek, 1984. Po slovensky vyšlo samizdatom. Dostupné z:http://kruciata.sk/intro.php?obsah=5015 .