Zajímavá kapitolka církevních dějin je zároveň velmi poučná i pro současnou dobu. Zpracováno podle knihy Leopolda Škarka Co bylo po zrušení Tovaryšstva Ježíšova.
Atmosféra nazrává
V 18. století bylo jasné, že je třeba udělat zásadní změny a reformy, protože téměř ve všech evropských státech vládl výstřední státní absolutismus, jenž obyčejným poddaným upíral všechna politická práva s výjimkou slepé poslušnosti a neozývání se. A navíc životní podmínky pro běžné lidi byly těžko únosné. Kolem často neschopných a mravně pokleslých panovníků byli jejich mocní mnohdy nadprůměrně schopní a inteligentní ministři, ale ti byli povětšině hluboce zasaženi zhoubnými osvíceneckými idejemi francouzských encyklopedistů. Tak tito lidé měli vše v rukou.
Hladit do vyhlazení
Řešení viděli jasně. V cestě k plné moci jim stojí Církev se svým učením a autoritou. Ta se musí dostat pod kontrolu státu a pak už bude moci státní moc nastolit nový řád. Šlo jim o umenšení vlivu Cirkve a to nejlépe úplně. Jak píše Leopold Škarek: „Voltairovo Vyhlaďte tu hanebnici – tou byla myšlena Cirkev – se stalo heslem, jež nepřátele Cirkve sdružovalo v jeden šik.“
Třeba zničit jezuity
Věděli, že Církev je silná díky papežství a to má zase největší podporu v řehonících – nejvíce však v jezuitech. Jezuité vedli školství, měli své vlivné slovo mezi vládci a na jejich dvorech, kde často plnili i službu zpovědníků, ale byli i mezi prostým lidem, který si jich vážil. Má-li být zničena jednou provždy Církev, pak je třeba skončit s papežstvím a to se nepovede, dokud zde budou jezuité. Ti musí přijít první na řadu a po nich i další řády.
Honba začíná
Všude se našli ti, kdo ochotně naslouchali těmto myšlenkám. Jakoby se najednou zapomnělo, že za většinu dosavadního pokroku tyto země vděčí právě Církvi. Ruku v ruce se scestnou ideologií šly i praktické skutky. Bylo šířeno mnoho hanopisů proti církvi, papeži a jezuitům. Množství lží, nesmyslů a pomluv v duchu výzvy Voltaira: „Jen lžete, co nejvíce lžete, přátelé, vždy něco uvízne!“ Vypadalo to, jako by se proti jezuitům spiklo celé peklo.
Začíná se v Portugalsku
Nejprve byli jezuité vyhnáni z Portugalska. Tam místo neschopného Josefa I. vládl ve skutečnosti jeho všemocný ministr hrabě Pombal. Nejprve se snažil dostat ke dvoru a vymyslel taktiku: hrál pokrytecky zbožného. Naletěl mu na to jezuita P. Moreira a přimluvil se za něj a tím už Pombalovi byla otevřena cesta, aby si časem podmanil slabošského vládce.
Hněv proti jezuitům
Jezuité, kteří si byli jisti svou pevnou pozicí u dvora si Pombala proti sobě poštvali, když obvinili jeho bratra, že v misiích vykořisťuje indiány. Hněv vůči Církvi se u něj vystupňoval po návštěvě Anglie a Německa, a zaostalost své země si neoprávněně spojil s vlivem Církve a především jezuitů.
Nejprve v zámořských misiích
Pustil se do štvavé a pomlouvačné kampaně proti jezuitům. Prý v misiích mají nahromaděné velké bohatství, hrozně vykořisťují indiány, v Paraguai založili jezuitské království... Pombal díky těmto pomluvám vymohl na králi dekret, kterým byli jezuité vyhnáni ze všech portugalských zámořských oblastí v Brazílii a v Indii. Vyhoštění jezuitů z těchto misií bylo provedeno s krajní bezohledností a surovostí. Navíc poslal do Říma lživou žalobu na řád, že je ve vnitřním rozkladu...
Atentát na krále záletníka
A pak se mu naskytla záminka, jak se pomstít vyšší šlechtě, která mu taky nešla na ruku a jak skoncovat zároveň i s jezuity. Král Josef I. měl milostný poměr s markýzou de Távora a navštěvoval ji ve večerních hodinách. Její manžel si na záletníka počíhal a vystřelil na něj několik ran – došlo k lehkému zranění. Ale atentát na krále!!! Kdo za to může? Někdo to zosnoval! Jezuité!
Kruté dořešení
Pombal měl nyní krále na své straně. Markýza de Távorá i jeho ženu a dva syny dal nejprve krutě mučit a pak popravit. A stejně ještě několik jezuitů. A rok po atentátu 3. září 1759 byli královským dekretem všichni jezuité vykázáni z Portugalska. Celkem 1091 jezuitů bylo na lodích převezeni do papežského státu jako „dar Svatému otci“. Ale význačnější jezuity a to zvlášť cizince (celkem 180) uvěznil Pombal v pověstné lisabonské pevnosti st. Julian.
Portugalsko a Pombal se tak stali jakýmsi „vzorem“ i pro další země v řešení „jezuitské otázky“.
Francie - za vším hledej ženu
Ve Francii měl všemocný ministr vévoda Choiseul chuť následovat tento Pombalův „vznešený příklad“, ale bez krutostí, které nepatří k francouzské šlechetnosti. Svou roli zde sehrála nemravná milenka krále Madame Pompadour, která manipulovala s královským dvorem a která se zavděčovala Choiseulovi. Navíc chtěla být naoko zbožná a přijímat svátosti. Ale jezuitští zpovědníci byli neoblomní – buď skončí s nemravným životem a odejde od dvora, anebo nedostane rozhřešení. To si sice získala jinde, ale pamatovala si své a čekala na svou chvíli...
Neschválené podnikání
Za záminku k otevřenému boji proti jezuitům posloužil proces s jezuitou P. Antonínem Lavalettem. Ten chtěl jako prokurátor jezuitských misií na ostrově Martin tamější zadluženou misii povznést a bez schválení představených koupil za půjčené peníze pozemky a pěstoval na nich třtinu a kávu. Zprvu mu to vynášelo, ale pak vlivem válečných událostí zcela zkrachoval.
Proces zneužitý proti jezuitům
V roce 1760 se jistý obchodní dům z Marseille domáhal na řádu zaplacení dluhu 2,5 milionu livrů. Generál řádu to odmítl, že se P. Lavalette zadlužil sám bez schválení představených a to proti stanovám Tovaryšstva. Dostalo se to až k pařížskému parlamentu a ten danou skutečnost využil a hned vedl proces proti celému řádu. Výsledek? Celý řád je špatný, i když jednotlivým členům parlament zároveň vyslovuje uznání. Parlament pak dekretem ze 6.8.1762 rozhodl o vypovězení jezuitů z Francie. Bez podpisu krále Ludvíka XV. však nebylo toto ustanovení právoplatné.
Špatná rada od milenky
A právě zde sehrála svou rozhodující roli Madame Pompadour. Když se ji král zmínil, že má problémy s jezuity, kterých si váží, i přestože mu zpovědníci vyčítají nevázaný život, řekla: „To přece nejde, aby král z lásky k jezuitům jim obětoval parlament, a to ve chvíli, kdy ho sám tolik potřebuje.“ A bylo rozhodnuto – král totiž potřeboval od parlamentu schválení daní. Královským dekretem z 1.12.1764 byl jezuitský řád ve Francii zrušen a navždy vykázán z království. Týkalo se to 3049 jezuitů.
Papež podporuje jezuity
Když papež Klement XIII. viděl, že vlna odporu a nespravedlnosti vůči jezuitům narůstá, vydal na jejich podporu 7.1.1765 apoštolský list Apostolicum pascendi munus. Vypočítává zde zásluhy řádu a znovu jim uděluje svou podporu a schválení. Jezuité tím byli velmi povzbuzeni. Ale jejich nepřátele tento list ještě více rozlítil a utvrdil v rozhodnutí, že musí vést hoj proti jezuitům až do jejich úplného vyhlazení.
Ve Španělsku jde do boje král
Ve Španělsku, jeho koloniích a državě Neapolském království vyhnal jezuity sám král Karel III. Nechal si svými ministry kromě jiného namluvit, že jezuité zpochybňují legitimitu jeho původu a že jsou tak jedinou překážkou jeho plné vladařské moci, protože prý svého představeného poslouchají víc než jeho a takto mají vliv na lid... Král podepsal vyhošťovací dekret 1767 a o jeho realizaci se už plně postaral ministerský předseda Aranda. Následovalo vyhoštění jezuitů z Neapolského království, Parmy a Malty.
Papež umírá
To však ještě nestačilo. Španělský, Francouzský a Portugalský dvůr se však nadále domáhaly úplného zrušení jezuitů. Klement XIII. nechtěl tuto záležitost rozhodnout sám a tak svolal na 3.2.1769 poradu kardinálů, ale o den dříve umírá.
Černý Petr v rukou Marie Terezie
Nový papež minorita Klement XIV. byl od začátku pontifikátu stále různými způsoby tlačen a nucen ke zrušení řádu. Vše nasvědčuje tomu, že se mu nechtělo udělat tento krok. Stále se odvolával na císařovnu Marii Terezii, že přece nemůže udělat tento krok proti její vůli. A tak právě na ní záleželo, jak se k celé otázce postaví. V jejím království bylo nejvíce členů tohoto řádu a kdyby se nepodrobila přání burgunských dvorů, mohl by se papež opřít o její autoritu a zrušení by bylo zažehnáno. Ta však v rozhodující chvíli zklamala. Ač byla odchovankyní a příznivkyní jezuitů, nakonec upřednostnila vidinu budoucích sňatků svých dětí s následníky špaňělských trůnů a souhlasila se zrušením jezuitů.
Řád zrušen
21.7.1773 podepsal Klement XIV. breve o zrušení jezuitského řádu Dominus ac Redemptor noster – byl už vyčerpán stálým naléháním a vyhrožováním. Mimo jiné zde píše: „Dále se jeví skoro nemožným zachovat v Církvi skutečný a trvalý mír, pokud tento řád trvá.“ A jezuité, i když s velkou bolestí v srdci, papeže i tentokrát bez námitek poslechli. Mlčení těchto 23 000 psanců je víc než výmluvné.
Těžká zkouška
Po zrušení svého milovaného řádu museli jezuité opustit své domy a školy, někde dokonce i země, kde působili. Mnozí z nich se zařadili novým způsobem do života Církve a sloužili jako kněží dál. Byla to však pro ně těžká zkouška.
Zrušen, ale ne všude
Papežský dekret měl oproti jiným takovýmto dekretům tu zvláštnost, že začal platit vždy až po přečtení dané komunitě. Nikdy nebyl přečten jezuitům v Rusku a Prusku, protože to nedovolila ruská carevna Kateřina II. a tak tam tovaryšstvo defacto zrušeno nebylo a přežilo dobu, kdy ve všech zemích byl řád zrušen. Podobně na tom byla i hrstka jezuitů v Anglii.
Obnovení jezuitů
Snaha o obnovení Tovaryšstva Ježíšova vyznívala zprvu naprosto nesplnitelně. Někteří rezignovali, ale postupně se začaly otvírat cestičky k novým pozvolným začátkům. Plně Jezuity obnovil jezuity Pius VII. roku 1814. Ti navázali na svou původní činnost ve stejném duchu, jako tomu bylo před jejich zrušením. Za zachování původního zaměření vděčí řád především těm, kteří i v době zrušení řádu nesli v sobě věrnost ideálům sv. Ignáce z Loyoly a to kromě jiných zejména sv. Josefovi Pignatellimu
