Nejbližší neděle nám nabízí úryvek, který formuluje velmi praktickým způsobem konkrétní život komunity věřících.
Víra, která se realizuje ve společenství
Evangelista Matouš uspořádal Ježíšovu nauku do pěti větších celků (5-7; 10; 13; 18; 24-25). V pořadí čtvrtým celkem je 18. kapitola, která obsahuje Ježíšova slova formující život uvnitř křesťanského společenství, tzn. jakými zásadami mají být formovány vztahy mezi Ježíšovými učedníky. Nabízí důležité pokyny ohledně svádění ke hříchu, pohoršení, způsobu napomenutí, důležitosti odpuštění. Matouš jako jediný evangelista používá dvakrát ve svém evangeliu slovo "ekklesia" = společenství, církev. Prvním místem jsou Ježíšova slova Petrovi v Mt 16,18: "
Na této skále zbuduji svou Církev ..." Druhým místem je právě tato řeč rodícímu se společenství Ježíšových následovníků při stanovení postupu napomenutí: "
Kdyby ani je neposlouchal, řekni to církvi," které zaznívají v úryvku nejbližší neděle. Víra není individuální záležitostí, vždy má komunitární rozměr.
Ne indiferentismu
Tomuto úryvku předchází známé podobenství O ztracené ovci, kterou se pečlivý pastýř vydá okamžitě hledat. Vidím vzájemný vztah těchto textů.
Pokud se můj bratr vzdaluje od Boha, nemohu zůstat lhostejný, nečinný. Podobně je to však i v případě, kdy se dopouští hříchu. Evangelijní úryvek nám jasně odkazuje, že
i ve společenství Ježíšových následovníků dochází k pokleskům. Nejde o elitní klub "dokonalých". To není výmluva k ospravedlnění poklesků. Nejsi odsouzen za to, že si padl. Důležité je však to, co následuje potom. Prvním důležitým odkazem je, že společenství věřících není a nemá být anonymní masou. To není cizí člověk, se kterým mě spojuje společná víra. Je to můj bratr, sestra. V současné době čelíme hlubokému indiferentismu ve dvou směrech.
Je bolestné, jak se vytratila z naší společnosti vzájemná spoluodpovědnost. Jak ze strany toho, kdo by měl napomenout ( "to není můj problém"), jakož i ze strany toho, kdo se dopouští hříchu ( "nestarej se, to není tvoje věc"). Dotýká se to hlasu veřejného mínění, vztahů v kolektivu, sousedství ....
Ježíš jasně stanoví smysl napomenutí: "
Získal jsi svého bratra". To je posláním - spoluodpovědností nejen jednotlivého věřícího, ale celého společenství.
Bratrské napomenutí je projevem velké lásky, což lhostejnost určitě není. Cílem diskrétního a laskavého napomenutí není ponížit, zesměšnit, ba dokonce vyhnat, ale získat bratra samozřejmě ne pro sebe, pro svou mínění, ale pro pravdu Kristova evangeliu, od kterého se svým jednáním vzdálil a v jehož světle uzná své nesprávné jednání.
Evangelijní pouto, které nekončí
Pro někoho mohou znít Ježíšova slova: "ať ti je jako celník a pohan" jako ujištění, že naše upřímná snaha po získání bratra má své limity. Vzpomeňme si však, jakým způsobem Ježíš přistupoval k celníkům a hříšníkům. Setkával se s nimi, mluvil s nimi, přijímal pozvání na návštěvu, aby je získal na cestu obrácení. To znamená, že
i po jasném odmítnutí pro Ježíšova učedníka nekončí toto pouto. Je stále mým bratrem, mou sestrou a mám podniknout všechny cesty na jeho / její získání. Společenství dostává moc, kterou dostal Petr (srov. Mt 16,19). Ale není to samozvaná moc, ale jedině taková, která pochází od Syna, a tedy vždy musí být v souladu s Otcovou vůlí, jak nám to ukázal Ježíš Kristus.
Jednota bratrů a sester se svým bratrem Kristem je tím pramenem, z něhož pramení i síla modlitby věřících.
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 7. 9. 2017 naleznete
zde.
