Pohled morálního teologa na otázku výchovy dětí homosexuálním párem
Pan Jiří Ambrož a jeho „manžel“ žijí v Kalifornii a vychovávají dvě děti, syna a dceru. Za obrovský úspěch považují, že Ústavní soud České republiky doporučil Nejvyššímu soudu, aby uznal „jejich
právo“ být v úředních dokumentech oba uvedeni jako otcové dětí (viz článek na aktuálně.cz z 25. července 2017 s titulem: „Dětem je jedno, jestli mají matku, říká gay. Jeho partnerovi přiznal Ústavní
soud rodičovská práva“ a rozhovor na DVTV z 28. července 2017 s titulem: „Homosexualitu jsem si nevybral, proč mám mít jiná práva, zákony v ČR jsou zastaralé, říká Ambrož“). Jelikož mnoho
lidí neví, jak se k těmto otázkám postavit, rozhodl jsem se nabídnout určitý náhled na tyto skutečnosti z hlediska morální teologie.
Nechci na tomto místě rozebírat jev homosexuality jako takové – tedy analyzovat, zda jde skutečně o něco vrozeného, či o nějakou poruchu v psychice, která má vliv na vnímání skutečností týkajících se sexuální oblasti. Proto se v dalším textu snažím odlišit homosexuální orientaci od homosexuálního
jednání.
Rád bych upozornil na některé skutečnosti, které vyplývají z historicky celkem nové situace, kdy v některých zemích homosexuální páry nejen dosáhly legalizace svých sňatků, ale i možnosti výchovy dětí.
Písmo a nauka Církve
Homosexuální jednání je v Písmu svatém striktně odsuzováno jako jednání zlé – stačí zmínit příběh o zničení Sodomy (Gn 19,1–29). Našli bychom ovšem i místa v Novém zákoně, které toto jednání odsuzují jako
morální úpadek, jenž je důsledkem modloslužby (Řím 1,24–27), jako jednání, které
vylučuje z Božího království (1 Kor 6,9–10), či jako jeden ze způsobů jednání, kvůli kterým byl dán Zákon (1 Tim 1,10). Tradice katolické církve toto jednání označuje jako
vnitřně nezřízené skutky, které jsou v rozporu s přirozeným zákonem, které oddělují sexuální úkon od daru života, popírají význam komplementarity muže a ženy, a proto nemohou být v žádném případě schvalovány (srov. KKC 2357).
Katechismus dále varuje před jakoukoli nespravedlivou diskriminací těchto osob a vyzývá je ke zdrženlivosti, která nevylučuje nezištná přátelství a díky níž by spolu s životem modlitby a svátostnou milostí mohli dospět ke křesťanské dokonalosti (srov. KKC 2358–2359).
Nespravedlivá diskriminace?
Našim nevěřícím spoluobčanům by samozřejmě tento způsob argumentace nestačil – v Boha nevěří a nemají důvod brát vážně učení Církve. Možná by někdo vytrhl z kontextu onu zmínku o „nespravedlivé diskriminaci“ v čl. 2358 v KKC a začal by na ní stavět svou argumentaci ve prospěch legalizace zájmů homosexuální lobby. V minulosti se skutečně stávalo (a možná se ještě někde stává), že homosexuálové jsou pro své jednání fyzicky napadáni nebo likvidováni. Taková reakce, ač ji jistě nelze schvalovat, ovšem prozrazuje určité podvědomé vnímání škodlivosti homosexuálního jednání
na život společnosti. Homosexuální spojení totiž nikdy ze své podstaty nemůže vést ke zplození dítěte, a tudíž nijak neprospívá budoucnosti konkrétního lidského společenství.
Vrátím-li se k argumentaci pana Ambrože, je zřejmé, že má vše dobře promyšlené a že dokáže dobře argumentovat. Problém v takové argumentaci ovšem spočívá v tom, že některé věci
se zdůrazňují bez dalšího zdůvodnění, zatímco o jiných se zcela mlčí.
Mluví se o „právech homosexuálů“, která jim dlouho byla upírána. Ptá se někdo, na čem jsou taková „práva“ založena? Na lidské přirozenosti a jejích danostech určitě ne, tím méně by mohla být schvalována Božím zákonem.
Mluví se o „diskriminaci“ homosexuálů, kteří podle
platných zákonů nemohou mít děti. Na čem je tato „diskriminace“ založena? Že civilní zákon nerespektuje jejich touhu po domnělých právech? Nebo na tom, že podle zákonů vložených do naší přirozenosti homosexuálové nikdy děti zplodit nemohou? Z toho by samozřejmě
vyplývalo, že takový pár není ani způsobilý pro jejich výchovu. Pokud je civilní zákon v rozporu s přirozeným zákonem, pak se nemůže jednat o dobrý zákon.
Koho by měl zákon chránit?
Jsou tu ale i věci, o kterých se nemluví.
Zdůrazňují se práva menšin. To je velmi
zavádějící. Myslím, že zákon by měl především chránit práva slabšího proti silnějšímu.
V argumentaci homosexuální lobby se vůbec nemluví o právech a diskriminaci dětí. Proč nemá dítě právo mít svou vlastní matku a svého vlastního otce? Dítě se v určitém věku potřebuje identifikovat s dospělou osobou stejného pohlaví. Je-li vše v rodině v pořádku, syn se identifikuje s otcem a dcera s matkou.
S kým se bude identifikovat dcera pana
Ambrože? A s kým se bude identifikovat jeho syn? Znamená jeho identifikace s jedním z jeho „otců“ (přičemž ani neví, kdo je jeho skutečným otcem) i přijetí jejich homosexuality? Jejich děti se možná
nikdy nedozví, kdo je jejich biologická matka (dárkyně vajíčka). To samozřejmě nejen znamená, že jim je násilím vyrvána možnost poznání historie jejich rodu
v mateřské linii, ale zároveň to s sebou může nést i vážné důsledky do budoucna, pokud by se náhodou někdo z těchto dětí rozhodl založit rodinu se svým biologickým sourozencem, aniž by o tom vůbec mohl vědět.
Myslím, že bychom měli být vnímaví pro Boží zákon a danosti lidské přirozenosti. To nám umožní lépe chápat, jak se postavit k těmto novým skutečnostem.
P. Th Lic. RNDr. Tomáš Reschel, Ph.D., morální teolog a student doktorského programu na TF ve Fribourgu, farní vikář v Ústí nad Orlicí
Převzato z
MONITOR 16/2017, str. 13-14
Archiv časopisu najdete
zde.
