Celodiecézní rekolekce - Košičtí mučedníci
Promluva košického arcibiskupa Bernarda Bobera nejen pro své kněze a nejen o lovení lidí, vzájemné spolupráci, svědectví, modlitbě a pomoci...
Drazí spolubratři v biskupské službě, bratři kněží, jáhni, řeholníci a řeholnice, seminaristé, drazí bratři a sestry v Kristu!
Jako malý chlapec jsem prožíval své dětství většinou venku v přírodě, mezi kamarády. Byla to naše parta vrstevníků. Když se čas od času setkáme, obvykle se mi moji staří známí postěžují, že jejich děti a vnoučata jsou už jiné. Už nechodí venku. Žijí jiný život. Mají další příslušenství. Na jednom se skoro všichni rodiče i prarodiče shodli:
Naše děti se dnes stále více dívají na displej telefonu než na své okolí.
Je to tak, stávají se z nás lidé čím dál tím více zahledění do sebe a do svého světa. Na osobní setkání nemáme mnoho času. Nepotřebujeme se už setkat, neboť vše potřebné si vyřídíme na dálku.
Je to však opravdu tak? Vystačí si člověk sám? Jsou sítě světa - "sítě myslivců" - silnější než sítě Božího království? Při pohledu na svět se opravdu zdá, že Boží sítě dnes již nikoho nelákají a že i služba kněží jako Božích služebníků je zbytečná.
Ve čtení z evangelia jsme slyšeli zoufalé konstatování Šimona Petra:
Tolik jsme se namáhali a nic jsme nechytili! Ale Ježíš ho povzbuzoval:
Důvěřuj! Pozvedni oči, Odpoutej se od své námahy, odlep se od svého "já", zajeď na hlubinu! Duc in altum!
Tehdy se stalo to, co už nikdo nečekal. Chytili velké množství ryb. Ježíš mu tehdy naznačil velkou věc:
Posílám tě k lidem - zachytávej je Božím slovem, přitahuj lany lásky! To bude odteď tvá úloha a smysl života. Nyní budeš lovit lidi! (Lk 5, 1-11) Budeš je lovit pro věčnost a Boží království.
Lovit lidi pro věčnost neznamená číhat na ně a zabíjet je, zbavit je mobilů a počítačů.
Lovit lidi podle Ježíše znamená získat si jejich srdce. Získat je pro Ježíše. Otevřít je pro společenství, oběť a společné dobro.
Milí bratři kněží! My velmi dobře víme, že
lovit lidi, zaujmout je a motivovat - to je dnes náročné. Sami to nedokážeme. Svět má pro ně lákavější nabídky, má lepší marketing a více promyšlenou strategii. Při tom všem si uvědomujeme, že
chytat lidi do Božích sítí nelze na vlastní pěst. Kromě důvěry v Boží pomoc máme se i my podle vzoru apoštolů jako kněží dávat dohromady a spolupracovat při lovu - dát znamení společníkům na druhé lodi, aby přišli na pomoc.
Ve společenství a dobré partii se lépe pracuje, odpočívá, snadněji se věří i méně se trpí.
Všimněme si ukázkových příkladů! Před sto lety ve Fatimě, tři děti viděly Boží Matku. Spolu viděly, spolu svědčily a spolu se modlily. Z malých pasáčků se stali malí rybáři lidí. Starosta městečka je dal dokonce zavřít a vyslýchat, vyhrožoval jim smrtí, ale nezlomil je. Jejich společné svědectví změnilo svět a pomohlo přiblížit vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie.
Je to tak, i my, když se setkáváme a svědčíme spolu o naší víře, když se spolu modlíme růženec, dokážeme vyprosit i udělat mnohem více, než kdyby si každý žil a pracoval na vlastní pěst. Byl jsem povzbuzen, kolik z vás jste se svými věřícími během tohoto jubilejního roku přišli o prvních sobotách do Obišoviec. Mnozí teoretici by mohli namítat, jestli je toto nová evangelizace !? Ale, kdybychom neudělali nic a nesetkávali se, nemodlili se, udělali bychom snad lépe?
Není větší síly než je společná modlitba! O tom věděli své i naši Košičtí mučedníci. Za dva roky to bude přesně 400 let, co vydali společné svědectví odvahy. Tito tři kněží, spolu trpěli, spolu se modlili a spolu svědčili. Spolu a nerozděleně! Navzájem se povzbuzovali k odvaze. Jeden druhého prosili, aby neodpadli od víry, od Církve a svatého Otce. Jeden za druhého se modlili, aby se nikdo z nich nevzdálil od Boží lásky v Kristu. Ani pronásledování, ani meč, ani život ani smrt a ani žádné jiné stvoření je neobralo o kněžství a radost z oběti života pro Ježíše! (Řím 8, 35-39).
Milí bratři! Jak je důležité, abychom se setkávali. A nejen na modlitbách a u oltáře, ale i na farách či v Boží přírodě. Nikdo z nás si nevystačí sám. Nikdo se sám nerozsvítí jako sólo hráč, ani se nezaskvěje ctností samoty, když se vědomě izoluje. Samota je ctností v modlitbě a tichu s Pánem.
Každý dobrý rybář lidí však na Pánovo slovo spouští sítě a jde mezi lidi, nebojí se ušpinit si ruce a hlavně, jde mezi své bratry, mezi kněze, rád se s nimi dělí o čas, zkušenosti a dobrodiní.Jsme diecézní kněží, kteří nemohou být zavřeni ve farních domech jakoby v nedobytné baště.
Jiný extrém hrozí, když si vytváříme prostor vlastního světa mimo fary a mimo farnosti - neustále jsme na cestách a na kolech, utíkáme od lidí i od spolubratrů. To je samota na útěku. Tehdy jsme jakoby štvanci vlastních tužeb a představ, už nelovíme lidi, ale Ježíšovu loďku zneužíváme ve svůj vlastní prospěch - využíváme každou příležitost, abychom se zbavili tíhy Božích sítí a uprchli do svého světa. Chceme si to všechno zrežírovat sami a straníme se kněžského společenství. Není divu, že nás pak na rozbouřeném moři převrátí první větší vlna. A mnozí jsme v té chvíli smutní, prožíváme krizi. Loďka našeho kněžství je najednou prázdná a my se divíme, že i přes tak velkou námahu jsme po celé ty roky nic nechytili.
Nemoc dnešní doby má příchuť individualismu. I nám kněžím hrozí, i nás se dotýká. Když jsme zahledění do displeje svých problémů, nevidíme, že Ježíš je tak blízko a spolu s ním i naši spolubratři - naši společníci. Potřebujeme převyprávět a sdílet naše kněžství, spolu se pomodlit i zasvěcovat. A když se něco nepovede, jdeme znovu, hodíme nové sítě, vyzbrojíme se novou důvěrou v Pána a zatáhneme na hlubinu v jednotě se spolubratry, kteří žijí totéž povolání, stejnou službu a milují téhož Pána. Nikdo nepomůže knězi tak jako kněz, nikdo nepochopí více než spolubratr.
Pouze v jednotě s Pánem a na principu vzájemné bratrské solidarity a lásky můžeme něco dobrého udělat pro Církev a pro tento svět. Pouze tak se Boží sítě pod našima rukama naplní skutečně velkými a četnými rybami.
Není lepší společnicí na cestě kněžství než je Ježíšova Matka.
Panna Maria nám otevírá své Srdce jako bezpečné útočiště a laskavou kliniku našich srdcí. Ona je perfektně léčí z deprese, rezignace a egoismu. Samozřejmě že chce, abychom se v pokoře a důvěře odevzdali a zasvětili nejen jí, ale zejména jejímu Synovi: Maria, celý Tvůj, pro Ježíše! Podobné zvolání Matce Boží adresovali Košičtí mučedníci Marek, Štefan a Melichar krátce před mučednickou smrtí. Vzývali její jméno, protože věděli, že ona je bezpečně provede přes všechno trápení přímo ke svému Synu.
Drazí bratři a sestry, chci vás všechny poprosit, abyste se modlili za své kněze i biskupy.
Modleme se jedni za druhé a zasvěcujme se, to je základ! Vydejme společné svědectví ochoty zasvětit celou naši loďku Košické arcidiecéze Mariinu Neposkvrněnému Srdci. Dobře se připravme na neděli 1. října! Nebude to jen formální úkon, ale veřejné potvrzení naší odevzdanosti do rukou Boží Matky. Ona odlepí náš zrak z displejů našeho individualismu, ona nás vytrhne ze sítí tohoto světa a s jistotou nás přivede blíže k Ježíši. AMEN
Převzato z
http://maria.sk/,
článek naleznete
zde.
