Když Nejvyšší soud USA rozhodl o právu na pseudo-sňatek pro celou zemi, komunita LGBT (pro kterou byl dlouhodobým cílem) začala uvažovat o tom, co dělat a jak udržet svůj program v centru pozornosti.
Někteří z nich jako například rozhlasový moderátor / aktivista Michelangelo Signorelli správně předpověděl, že odpověď konzervativních křesťanů bude ochrana náboženské svobody, že budou křesťané prosit o to, aby je nechali na pokoji a aby nebyli nuceni jít proti své výhradě ve svědomí.
Jiné silné homosexuální organizace odpověděly vytažením transgender tématu přesto, že se o něj nikdy předtím nezajímaly. Letmý pohled do
New York Times ukazuje, že neexistovaly žádné transgender příběhy do roku 2015 až do případu
Obergefell vs. Hodges (rozhodnutí Nejvyššího soudu o sňatku osob stejného pohlaví).
Počet transgeder příběhů za noc vzrostl z jednoho či dvou na více než 1000.
Obě reakce měly co dočinění se zvyšováním (finančních) dotací a udržováním své problematiky před očima veřejnosti poté, co svojí agendou povymetali stůl Nejvyššího soudu. Koneckonců, gay páry si mohou najít jiné pekaře nrbo fotografy, kteří vyzdobí a zvěční jejich "svatby" (autor naráží na
TYTO případy - editor).
Pozoruhodnou věcí je to, že si nyní přejí otevřeně hovořit o svém životním stylu. Nechutná, avšak mainstreamová gay publikace
Advokát vypráví příběh (autorem je lékař), který učí mladé jak trénovat své tělo na sodomii. Je opravdu hrozné čtení.
Píše: "
Často pacientům říkám, že známí lidé to už dlouho dělají a někteří se s tím poprvé setkali ve svém mládí. Naneštěstí nám nikdo neukázal na sexuální výchově na střední škole cestu do zadku. Ale stále není pozdě na učení se a všichni si užíváme nové a pozitivní sexuální zkušenosti. Zde je moje příručka na to, jak to dělat do zadku ... "
V publikaci se také nacházel úryvek mluvící o tom, že by gayové měli pravidelně podstupovat mikroskopickou zkoušku svých pozadí. Avšak tyto části nebudou viděny lidmi mimo homosexuální bubliny, ale na veřejnosti jsou dva šokující a odhalující úryvky, které byly právě publikovány ještě více mainstreamovým
Huffington Post.
Pamatujte, že pokud nebudou mít pocit vítězství tak nebudou ani ochotni odhalit nechutné zákoutí svého životního stylu.
Chad Felix Greene začíná dílo "
Co se stane když mají muži sex s náctiletými chlapci" s takovým úvodem: "
Poprvé jsem měl sex s mužem jako teenager když jsem měl 14 let." Říká, že k němu ve veřejné knihovně přistoupil starší muž a v podstatě ho napadl. Líbilo se mu to a tak se tam vracel za účelem opakování. Píše, že tento starší muž "
ho převedl přes mnohé sexuální aktivity."
Greene pokračuje v popisu svého nevázaného a nebezpečného sexuálního dospívání: "
měl jsem 15 a stál jsem sám na prázdném parkovišti v jednu ráno čekáním na úplné cizince, kteří si mě vezmou do auta za účelem sexu." Do svých 16-ti let "
měl za sebou desítky sexuálních partnerů." Když odešel ze střední školy řekl, že potkal více gayů jeho věku a byl "
šokován když zjistil, že téměř všichni z nich zažili stejný příběh."
Greene má nyní 34 a říká, že si neumí představit dělat totéž, co prožil, nějakému teenagerovi. Avšak to, co popisuje, je běžnou praxí a něčím, co gayové dosud nechtějí přiznat.
Jiný příběh zveřejněn v
Huffington Post se jmenuje "
Spolu: Epidemie osamělosti gayů" a pochází od Michaela Hobbese. Je neskutečně dlouhý a popsán může být jako výkřik srdce o tom, jak hrozný je svět gayů. Hobbes popisuje trajektorii, která odděluje jeho gay a sexuálně normální přátele. Sexuálně normální se vydávají na cestu vztahů, sňatků a štěstí. Gayové žijí životy drogami poháněného anonymního sexu, těžkého pití, porna a ubíjející osamělosti (dobrá poznámka z minulého článku - tak proč najednou ten pochod "hrdosti" když je život homosexuála smutek a osamělost? - editor). Hobbes cituje půl tuctu studií řka, že něco ve světě gayů je fakt chybné.
Je u nich "
dva až desetkrát větší pravděpodobnost spáchání sebevraždy než u hetero lidí ... dvakrát větší pravděpodobnost depresí." Tři čtvrtiny "gayů, kteří nedávno přišli do New Yorku, trpí úzkostí či depresí, užívají drogy či alkohol, zažívají riskantní sex nebo dokonce kombinaci těchto tří variant."
Hobbes říká, že "
gayové mají méně blízkých přátel než heterosexuálové či lesbičky" a že pocit osamělosti "
není jen americkým fenoménem. V Nizozemsku v němž je homosexuální manželství legální od roku 2001 jsou gayové třikrát náchylnější k poruše nálady než heterosexuálové, a je u nich 10krát větší pravděpodobnost způsobení si 'sebevražedného sebepoškozování'." "Ve Švédsku, ve kterém existují občanské spolky od roku 1995 a legálnost manželství od roku 2009 muži vdané (angličtina nerozlišuje vdát se / oženit se - editor) za muže páchají třikrát více sebevražd než muži ve svazcích se ženami," píše Hobbes.
Hobbes vzpomíná New York, Švédsko a Holandsko záměrně.
Každé z těchto míst je rájem pro gaye a tak externí "homofobie" nemůže být důvodem. Samotný Hobbes byl "
vychován v modrém městečku PFLAG (organizace heterosexuálů kteří podporují LGBT - editor)
rodiči. Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by zemřel na AIDS, nikdy jsem nezažil přímou diskriminaci a vyšel jsem ze svého uzavřeného světa do takového, kde manželství, velké ploty a zlatý retrívr nebyli jen proveditelné, ale očekávané." Pak říká: "
Také jsem chodil na terapii a přerušoval jsem ji častěji než jsem si stáhl a vymazal Grindr." (Grindr je nechutná gay webstránka, která mužům umožňuje vyrazit si s jiným mužem kdekoli se právě nachází - prakticky rychlá [sex] seznamka)
Hobbes říká, že součástí problému je internalizovaná homofobie a tedy něco, co můžete nazvat "
homo-homofobií," no oni to nazývají "
menšinovým stresem." Teorie menšinového stresu je taková, že člen "
marginalizované" komunity (v překladu - takový, který je na okraji společnosti - editor) může pociťovat otevřené nepřátelství nebo alespoň potřebuje vynakládat dodatečné úsilí ve všech aspektech svého života a tedy prožívá tlak, který je většině z nás neznámý. Možná. A možná ne.
Doktoři Lawrence Mayer a Paul McHugh ve svém
přehledu literatury o sexuální orientaci a genderové identitě píší:
Model sociálního stresu možná platí pro pár špatných duševních následků, které zažívají sexuální menšiny, avšak důkazy podporující tento model jsou omezené, nekonzistentní a neúplné. Některé z ústředních pojmů tohoto modelu jakým je například stigmatizace nejsou snadno proveditelné. Existují důkazy spojující některé z forem špatného zacházení, stigmatizace a diskriminace s některými špatnými duševními následky zažívanými homosexuály, ale není ani zdaleka jasné, zda platí tyto faktory pro všechny rozdíly mezi heterosexuální a neheterosexuální populací.
Dokonce ani Hobbes není úplně přesvědčený. Říká, že běžný pocit v životě gaye je odcizení a to zvláště po úspěchu webu Grinder. Avšak, více než jen odcizení - sociální interakce je jim odporná. Popisuje situaci, jak se přiznal, že je homosexuál a dychtivě se vydal do West Hollywood, aby strávil čas se svými lidmi, ale zjistil, že "
to bylo skutečně hrozné. (To místo) sestávalo z dospělých gayů a nevítalo nezletilé gaye." Řekl, že mu to připomínalo džungli. Hobbesův kamarád Paul řekl, že se tam cítil jako kus masa. Kromě toho odmítnutí bylo cítit všude a bylo konstantní. "
Najednou to není naše homosexualita, co způsobuje odmítnutí. Je to naše tělesná váha, finanční příjem či rasa."
Hobbes říká, že gayové k sobě navzájem nejsou zrovna velmi milí.
Hobbesovo opravdu upřímné vyznání pokračuje a je velmi těžké ho číst, zvlášť když víte, že stále více a více chlapců-teenagerů je klamáno a nalákáno do tohoto škodlivého a psychicky zničujícího zmatku.
Ano, to je realita světa gayů, o které většina Američanů netuší (bohužel, asi ani většina LGBT občanů v ČR - editor). Je to realita světa gayů, kterou spolek Homosexuálové s.r.o. horlivě skrýval a od níž s radostí drželi ruce pryč lídři spolků tradičního manželství.
Momentálně jsme zaneprázdněni obranou náboženské svobody a aby nás stát nenutil podílet se na homosexuálních svazcích. To je pravděpodobně ta nejvíce obranná pozice jakou můžeme zaujmout a tedy nejslabší; a mimochodem tento boj je již z větší části prohraný. Proč bychom měli mít právo odmítnout nějakou službu (fotograf, pekař dortu - editor) na homosexuálním sňatku, když jsou stejní jako my a je to legální?
Jedině že by nebyli jako my. Skrytá realita světa gayů je odporná a nebezpečná. Dokonce i oni to přiznávají. Ale toto je něco, co se spolek Tradiční manželství s.r.o. rozhodl NEzvažovat.
Jeden z našich lídrů vlastně řekl, že "si váží" vztahů mezi svými homosexuálními přáteli. Připomeňme si jak superprávnik Chuck Cooper plánoval svatbu své lesbické dcery ve stejnou dobu jako náramně obhajoval tradiční manželství před soudy Kalifornie. Lídři tradičního manželství rezolutně odmítli angažovat tezi Roberta Reillyho ve svém díle
Making Gay Okay: How Rationalizing Homosexual Behavior Is Changing Everything (Dělání gay stylu OK: jak správné odůvodnění homosexuálního chování všechno mění).
Někteří lídři za tradiční manželství říkají, že sex gayů nemá nic společného s obranou manželství a nemůžeme pracovat na zrušení homosexuálního manželství, dokud si nezameteme před vlastním prahem.
Říkají, že jsme zruinovali manželství a poskytli homosexuálům jejich právo na něj. Ve skutečnosti to byly právě levicoví sexuální revolucionáři, kdo se rozhodl zničit manželství.
Realitou je však to, že i poté, co se zvedla vlna opovržení na posvátnou instituci manželství, většina lidí ho stále chce a prahne po něm. Podle průzkumu Gallup v USA 78% svobodných lidí říká, že se chtějí v budoucnu oženit. A když jsou lidé v manželství, tak věří ve věrnost. Gallup hovoří jen o 10 procentech lidí, kteří si myslí, že nevěra je morálně přijatelná a tento počet od roku 2001 vzrostl jen o tři procenta.
Faktem je, že skrytá a nechutná realita homosexuality je skryta před zraky průměrného občana USA. Byli by tak otevření, kdyby znali pravdu? Nechali by se mladí chlapci nalákat, kdyby věděli jaké hrůzy je čekají? To se dozvíme jen tehdy, pokud jim to někdo prozradí. Kdo to tedy bude?
Zdroj:
www.crisismagazine.com, 10. 3. 2017
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek ze srpna 2017 naleznete
zde.
