Vzájemné nepřátelství mezi Katolickou církví a zednářstvím má dobré základy a je dlouhotrvající. Během většiny posledních 300 let byly uznány, dokonce i v sekulárním myšlení, jako nesmiřitelně protichůdné.
V posledních desetiletích nepřátelství mezi nimi z veřejného povědomí trochu ochablo, protože přímé institucionální zapojení Církve do občanských záležitostí se stalo méně zřetelné a protože zednářství dramaticky kleslo na počtu a významnosti. Z toho důvodu, že se zednářství za 300 let změnilo, stojí za to, abychom se znovu vrátili k tomu, co bylo v centru absolutní opozice Církve vůči této skupině.
Zednářství se může jevit trochu více než esoterický mužský klub, ale bylo a zůstalo velmi vlivným filozofickým hnutím, které mělo dramatický, i když málo zachycený vliv na moderní západní společnost a politiku.
Historie samotného zednářství je dlouhá a zajímavá. Jeho postupná transformace ze středověkých dělnických cechů kameníků na síť tajných společností s vlastní gnostickou filozofií a rituály je sama o sobě fascinujícím příběhem. Éra poslední verze zednářství začala v roce 1717 vytvořením Velké lóže (Grand Lodge) v Anglii v hospodě Goose & Gridiron u katedrály svatého Pavla. V prvních dnech předtím, než Církev učinila jakékoli formální prohlášení k tomuto tématu, bylo několik katolíků členy a anglická katolická a jakobitská diaspora byla rozhodující pro šíření zednářství do kontinentální Evropy. V jednu chvíli byl mezi katolíky tak populární, že František II. zastával roli formálního patrona.
A přece se Církev stala největším nepřítelem zednářských lóží. Mezi Klementem XII. v roce 1738 a zveřejněním prvního Kodexu kanonického práva v roce 1917 celkem osm papežů napsalo explicitní odsouzení zednářství. Všechny poskytly nejpřísnější sankce za členství: automatickou exkomunikaci vyhrazenou pro Svatou stolici. Co však zednářství znamená a co dělá Církev? Jaké jsou jeho vlastnosti, které jsou hodné takového odsouzení?
Někdy se tvrdilo, že se Církev postavila proti zednářství kvůli údajně revolučnímu nebo pobuřujícímu charakteru lóží. Existuje obecný předpoklad, že zednářské lóže jsou v podstatě politické buňky pro republikánské a jiné reformátory a Církev je postavila jako součást obrany starého režimu absolutní monarchie, ve které byla institucionálně svěřena. Ale zatímco politické podněcování se nakonec dostalo do popředí opozice Církve vůči zednářskému členství, v žádném případě to nebylo prvním důvodem, proč Církev oponovala zednářům. Co Klement XII. popsal v jeho původním odsouzení není revoluční republikánská společnost, ale skupina, která šíří a prosazuje náboženskou indiferentizaci: přesvědčení, že všechna náboženství (a žádné) mají stejnou hodnotu, a že v zednářství jsou všichni sjednoceni ve službě vyššímu a sjednocujícímu chápání ctnosti. Katolíci jako členové by byly vyzváni, aby stavěli své členství v lóži nad členství v Církvi. Jinými slovy, přísný zákaz by nebyl pro politické účely, ale pro péči o duši.
Od začátku bylo hlavním zájmem Církve to, že zednářství nabízí katolickou víru v lóži a ta je zavazuje k tomu, aby postavili základní světské bratrství nad společenství s církví. Právní jazyk a sankce použité při odsouzení zednářství byly ve skutečnosti velmi podobné těm, které se používaly při potlačování Albigensovcov: Církev vidí zednářství jako formu kacířství. Zatímco samotné zednářské obřady obsahují značný materiál, který lze nazvat kacířský a v některých případech je výslovně antikatolícký, Církev se vždy mnohem více zabývala zastřešujícím filozofickým obsahem zednářství spíše než jejich rituální slavností.
Během 18. a 19. století se Katolická církev a její privilegované místo ve vládě a společnosti mnoha evropských zemí staly předmětem rostoucí sekularistické opozice a dokonce i násilí. Nyní je málo, když nějaký historický důkaz o lóžích hraje aktivní roli na začátku francouzské revoluce. Avšak antiduchovní a protikatolické hrůzy revoluce se dají zpětně vysledovat k sekularistické mentalitě popsané v různých papežských bulách, které zednářské lóže postavily mimo zákon. Zednářské spolky byly odsouzeny ne proto, že se chystaly ohrozit občanské nebo církevní úřady, ale proto, že taková hrozba byla nevyhnutelným důsledkem jejich existence a růstu. Revoluce byla symptomem, ne chorobou.
Sladění církevních a státních zájmů a jejich útok pobuřujícími a revolučními tajnými společnostmi byly nejzřetelněji tam, kde byla Církev a stát jedno: v papežských státech italského poloostrova. Když se začalo 19. století, nová iterace zednářství přicházela do popředí, které bylo jednoznačné v jeho revolučním charakteru a připustilo jeho opozici vůči Církvi; nazývali se Carbonáři nebo obchodníci s dřevěným uhlím. Sankcionovali a praktikovali jak vraždu, tak ozbrojené povstání proti různým vládám italského poloostrova ve své kampani za sekulární ústavní vládu a byli vnímáni jako bezprostřední hrozba pro víru, papežské státy a osobu papeže.
Spojení mezi pasivní hrozbou filozofie, tajemstvím zednářů, aktivními revolučními spiknutími a činy Carbonářů bylo stanoveno v apoštolské ústavě Pia VII.
Ecclesiam a Jesu Christo, vydané v roce 1821. Zatímco Carbonariho neskrývaná a aktivní opozice vůči světské zprávě papežských států byla přednesena a odmítnuta, stále bylo jasné, že nejvážnější hrozbou, kterou tyto násilně revoluční buňky představují, je jejich filozofie sekularismu.
Během všech různých papežských odsouzeni zednářství, i když lóže aktivně podporovaly vojenské kampaně proti papeži, tak jak to udělali s dobytím a sjednocením Itálie Garibaldiho, to, co bylo vždy první námitkou Církve vůči lóži, bylo její ohrožení víry katolíků a svobodu Církve konat ve společnosti. Podkopávání učení Církve v lóžích a podřízení její autority ve věcech víry a morálky byly opětovně popsány jako spiknutí proti víře, a to jak v jednotlivcích, tak ve společnosti.
V encyklice
Humanum Genus, papež Lev XIII. popsal zednářský program jako vyloučení Církve z účasti na veřejných záležitostech a postupné narušení jejích práv jako institucionálního člena společnosti. Během svého působení, papež Lev napsal velké množství odsouzení zednářství, pastoračního a právního. Podrobně nastínil, co Církev považuje za zednářský program a čtení v současnosti je stále šokující.
Papež zvlášť odkázal na cíl sekularizace státu a společnosti. Poukazoval zejména na vyloučení náboženské výchovy ze státních škol a na koncepci "státu, který (jak věří zednář) by měl být absolutně ateistický, má nezcizitelné právo a povinnost formovat srdce a ducha svých občanů." Také odsoudil zednářskou touhu odstranit Církev zpod jakékoliv kontroly nebo ovlivňování škol, nemocnic, veřejných charitativních organizací, univerzit a jakéhokoli jiného orgánu, který slouží veřejnému blahu. Také se zvlášť zdůraznilo, že zednáři prosazují změnu manželství na občanskou smlouvu, propagaci rozvodu a podporu legalizaci potratů.
Je téměř nemožné číst tuto agendu a neuznat ji jako základ pro téměř celou naši současnou politickou diskusi. Ustálený pohled na tyto záležitosti mnoha, ne-li všech, z našich hlavních politických stran, samotný koncept sekulárního státu a jeho důsledky na západní společnost, včetně všudypřítomné rozvodové kultury a téměř univerzální dostupnosti potratů, je vítězstvím zednářské agendy. A to vyvolává velmi reálné kanonické otázky o katolické účasti na moderním sekulárním politickém procesu.
Během staletí papežských odsouzení zednářství bylo pro každého papeže běžné zahrnout jména nových společností, které sdílely zednářskou filozofii a agendu a které by měli katolíci chápat, aby se dostali pod názvem "zednář" z hlediska kanonického práva. Do dvacátého století to bylo spojeno s politickými stranami a hnutími, jako je komunismus.
Když byl kanonický zákon znovu reformovaný, po II. Vatikánu byl revidovaný zákon, který výslovně zakazoval katolíkům vstoupit do "zednářských společností". V nové sbírce zákonů, zveřejněné v roce 1983 sv. Janem Pavlem II., byla přímá zmínka o zednářství zcela zrušena. Nové pravidlo 1374 se týkalo pouze společností, které se "spikly proti Církvi". Mnozí z nich udělali tuto změnu, aby naznačili, že zednářství nebylo vždy v očích Církve špatné. Ve skutečnosti reformní komise jasně uvedla, že myslí nejen na zednáře, ale i na mnohé další organizace; "Spiknutí" sekularistického programu se rozšířilo tak daleko za lóži, že používání zastřešujícího výrazu "zednářský" by bylo matoucí. Tehdejší kardinál Ratzinger vydal autoritativní objasnění nového zákona v roce 1983, v němž uvedl, že nový zákon byl formulován tak, aby podporoval širší výklad a použití.
Vzhledem ke křišťálově jasnému chápání v církevním vyučování o tom, co zahrnuje zednářské spiknutí nebo program proti Církvi (manželství jako jen občanská smlouva otevřená rozvodu podle vůle, potrat, vyloučení náboženské výchovy z veřejných škol, vyloučení Církve z poskytování sociálního blaha a kontrola charitativních organizací), zdá se být nemožné se nezeptat: kolik významných politických stran na západě nyní může říci, že spadají pod zákaz zákonu 1374? Odpověď může být pro ty, kteří chtějí vidět ukončení takzvaných kulturních válek v Církvi, lépe řečeno, nepříjemná.
Nedávno papež František opakovaně hovořil o svém vážném znepokojeni ohledně zednářské infiltrace Kurie a jiných katolických organizací. Zároveň varoval, aby se Církev nestala jako "nevládní organizace" ve svých metodách a cílech - což je přímé nebezpečí té sekularistické mentality, kterou Církev vždy nazývala zednářskou filozofií.
Zednářská infiltrace hierarchie a kurie je dlouho považována za druh katolické verze netvorů pod postelí, nebo McCarthyiteové paranoie o komitovaných infiltrátech. Ve skutečnosti, když budete mluvit s lidmi, kteří pracují ve Vatikánu, rychle zjistíte, že pro každé dva nebo tři lidi, kteří se smějí samotnému pojmu, můžete najít někoho, kdo se s ním přímo setkal. Já sám znám minimálně dva lidi, kteří navázali kontakt, aby se připojili během svého pracovního času v Římě. Úloha zednářských lóží jako důvěrného místa setkání a sítě pro lidi s heterodoxní myšlenkami a programy se od předchozí revoluční Francie k modernímu Vatikánu změnila jen málo; 300 let po založení první Velké lóže je konflikt mezi Církví a zednářstvím stále velmi živý.
Ed Condon je kanonický právník. Vypracoval svou doktorskou disertační práci o dějinách církevních právních sankcí proti zednářům.
Zdroj:
http://catholicherald.co.uk, 10. 8. 2017
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
