V tomto článku se můžete podívat, co jsme prožívali v týdnu od 16. do 22. července na farní zahradě v Hlubokých Mašůvkách. Najdete i odkaz na fotky z celého tábora.
Neděle…
O nedělním dění jste si mohli přečíst už ve vydaném článku -
viz.
Pondělí…
Po budíčku a rozcvičce jsme den začali mší svatou v kostele. Při kázání nám otec Marek povídal o sv. Kláře.
Po snídani začalo batikování triček a vlajek jednotlivých skupinek. Tím nám na chvíli klid na Jitřním Poutníkovi skončil. Na obzoru se objevili piráti, bylo třeba ubránit se, abychom pokračovali dál v cestě. Dělostřelectvo se snažilo, ale nakonec proběhl boj muže proti muži, lodníci proti pirátům. Nakonec jsme se pirátů zbavili a pokračovali dál v cestě. Posilněni obědem a odpočinkem v poledním klidu jsme vyrazili vstříc novému dobrodružství.
Dostali jsme se na ostrovy, kde nás čekala nemilá událost. Byli jsme zajati, ale naštěstí se vlastně sám našel první hledaný lord - lord Bern, který poznal krále Kaspiána. A tak Kaspián i celý zbytek posádky Jitřního Poutníka nakonec vykoupil, aby tak neučinili otrokáři. Oslavy se konaly na druhém ostrově a tam bylo třeba předat zprávu velmi tajně. Zpráva opravdu došla obyvatelům ostrova a přivítali se vší parádou svého krále. V rámci oslav jsme se svlažili vodou nejen zevnitř ale i zvenku.
Po svačince si děti ve skupinkách připravily žertovné pozdravy, ale než jsme se s obyvateli ostrovu rozloučili, řádně jsme jej prozkoumali.
Vzkaz "vzhůru do Aslanovy země!" zněl jasně, ale získání snadné nebylo. Psaní totiž nebylo, jak jsme zvyklí rukou, ale nohama. I tak si děti poradily. Plavbu jsme si zpříjemnili zpíváním, učili jsme se táborovou hymnu a po večerní modlitbě jsme se odebrali ke spánku.
Žalmistky
Míša s nabatikovaným tričkem
Bylo třeba jednat velmi rychle
Při boji námořníků Jitřního Poutníka a pirátů
Některé zprávy bylo třeba napsat i nohou
Úterý…
Den začínáme nejprve snídání a mší svatou, tentokrát ve větším počtu, přijeli za námi táborníci z Olbramkostela. V kázání nám tentokrát otec Marek povídal o sv. Zdislavě. Po společné svačině jsme se přesunuli na hřiště, fotbal jsme nakonec proti druhému táboru vyhráli. Plavba nám teď ubíhá pomaleji a je třeba zabavit se jinak. Velmi zajímavé bylo, když se námořníci bavili soutěží s oblečením. Každá skupinka se snažila mít ze svého oblečení co nejdelší šňůru. Každá skupinka si poradila po svém. Některá pak o to déle navlékala tkaničky zpátky do bot…
Po obědě a poledním odpočinku jsme dopluli na Dračí ostrov, který jsme šli prozkoumávat. Pobyli jsme chvíli na koupališti a plnili další úkoly spojené s prohledáváním ostrova. Modří, zelení, žlutí i červení si ve skupinkách mezitím dodělali vlajky, převlékli se do triček a předstoupili před Lucinku a Aslana. Každá skupinka se vyfotila. A mohla promluvit Lucinka, pokračovala vyprávěním, co se dělo a my jsme nezažili. Od naší skupiny se odtrhl totiž Eustace a nečekalo ho nic snadného. Proměnil se v draka. Přitom si uvědomil, že jeho chování není úplně nejlehčí, ale také poznal, že sám nezmůže to, aby se stal dobrým člověkem. To se stalo až s pomocí Aslana. Eustace nenašel hledaného lorda Oktesiana, ale s Kaspianem jsme zjistili, že náramek, který Eustace našel, nejspíš patřil lordovi. Vydali jsme se hledat další informace. Podle nalezených indicií si každá skupinka přivedla svého lorda Oktesiana.
Po večerní modlitbě bylo nutné zalézt do svých kajut a posilnit se spánkem na další den.
Den jsme po budíčku a rozcvičce začali opět mší svatou. Tentokrát jsme se dověděli o životě sv. Marie Goretti. Po snídani jsme se ještě docela poklidně plavili po moři a přitom jsme si čas zpříjemnili hrou kapitánky. Po svačině však nastaly těžké chvíle. Přiblížila se k nám nebezpečný vodní had. Byl tak blízko, že svíral Jitřního Poutníka. Posádka lodi se snažila ubránit, vypadá to, že nakonec jsme ji zahnali spíše svým křikem než silou. Za chvíli jsme dopluli na Spálený ostrov. Získat vodu bylo velmi obtížné, na ostrově téměř nebyla. Nejprve ji děti převážely na trakařích, abychom měli nějaké tekutiny k obědu, na lodi už nám také vody moc nezbývalo, zásoby jídla ještě ano.
Po poledním klidu jsme s prohlídkou Spáleného ostrova ještě počkali, až slunce trochu sestoupí a teplota klesne. Mezitím jsme vyráběli z kůže, korálků, plastů. Vznikla krásná díla. Potom už jsme se vydali prohledávat ostrov. Z lorda Restimora jsme však našli pouze části jeho oděvu. Záhy jsme pochopili, že lorda už živého nenajdeme, došli jsme k vodě. Ale voda nebyla obyčejná, navíc zde byly dva různé zdroje vody. Každá skupinka si nabrala oba vzorky vody. Všichni jsme zjistili, že jen jedna voda je dobrá.
Po večeři jsme dorazili k dalšímu ostrovu. Jednalo se o ostrov Hlasů, až na konci naší návštěvy se nám podařilo zjistit, komu hlasy patří a kdo vydává zvláštní zvuky. Nejprve jsme bojovali s neznámými útočníky, boj proti neviditelným osobám byl nelehký. Naštěstí nám potom kouzelník Koriakin poradil, že existuje kouzlo na zviditelnění. Bylo potřeba najít zaklínadlo a správně ho vyslovit. Až když celá posádka Jitřního poutníka toto zaklínadlo správně vyslovila, objevil se Ťulpod. Tak jsme nakonec viděli, s kým jsme měli tu čest se setkat. Rozloučili jsme se a pokračovali dál v cestě. Další dobrodružství je před námi.
Dnešní den byl trochu jiný, museli jsme vstát dříve než jiné dny a sbalit se na cestu do Znojma. Tentokrát jsme se vyhnuli rozcvičce, ale pohybu jsme měli dost. Na autobusovou zastávku jsme všichni došli včas naštěstí. Cesta autobusem byla krátká. Když jsme vystoupili, vydali jsme se uličkami Znojma ke kostelu sv. Mikuláše. Ministranti se šli připravit, děvčata zkoušela žalm. Informace o otevřené sakristii nebyla zcela pravdivá, tak se Lucce a Tomovi podařilo spustit alarm jen, co udělali krok po sundání provazu upozorňující na alarm. Naštěstí přiběhl bohoslovec "Fero", který alarm vypnul, zbytek naší návštěvy byl poklidný. Další světice, o které jsme se dozvěděli z povídání o. Marka, byla zatím blahoslavená Laura Vicuňa. Po mši svaté jsme se ještě podívali do míst, kam se v kostele jen tak nechodí. Viděli jsme o patro výš nad sakristií sochy, které zrovna nemají své místo v kostele a o pár schodů výš jsme se dostali do archivu.
Potom jsme šli na brzký oběd do restaurace U Karla, kam nás pozval sám pan Karel, za což mu patří velký dík od našeho tábora i od dalších dvou, které tam už byli. Pán Bůh zaplať. Po řízku a hranolkách nebo bramborách jsme panu Karlovi a jeho dceři zazpívali a poděkovali. Potom jsme se vydali dál poznávat taje Znojma. Došli jsme ke kapucínskému kostelu sv. Jana Křtitele, i tady jsme spustili alarm. Nejprve jsme šli do kapucínské krypty, viděli jsme pozůstatky mrtvých kapucínů a pověděli jsme si o úctě k zemřelým, potom jsme se ještě za zemřelé pomodlili, než jsme odešli, zakusili jsme naprostou tmu, vypnulo světlo. Naštěstí tento šok všichni přežili. Potom nás otec Marek vzal do kostela a za hlavní oltář do chóru. Z kostela sv. Jana Křtitele jsme se vrátili ke sv. Mikulášovi, tentokrát na faru. Přivítala nás sestra Terezka, která nám předala zmrzlinu od otce Jindřicha. Potom s radostí odpovídala na naše všetečné dotazy. Sestřičce jsme poděkovali, rozloučili se a přešli do kaple sv. Václava, tam jsme se s otcem učili písničku. Z vyhlídky jsme se podívali na místo hry. Na cestičkách pod kostelem do údolí byli rozmístěné obrázky Panny Marie Matky důvěry a děti se je vydali po skupinkách hledat. Potom jsme se přesunuli k obchodnímu domu Dyje a konečně se děti dočkaly vytouženého rozchodu. Většinou si děti koupily ledovou tříšť. Když jsme se v určeném čase sešli, abychom vyrazili na cestu zpátky, spustila se průtrž a před námi bylo rozhodnutí, zda počkat a jet až za hodinu nebo se vydat i v dešti. Déšť zeslábl a tak jsme pospíchali na autobus. V Mašůvkách jsme působili divně, tady totiž nepadla ani kapka. Převlékli jsme se a užívali si čas poledního klidu.
Po svačině bylo ještě velké horko, pustili jsme se do vodní bitky, tentokrát jsme měli mokré oblečení jen, to co jsme si naplánovali. Dopluli jsme k Temnému ostrovu, podařilo se nám najít podle prstenu šíleného lorda Rhoopa. Cestou pryč ze tmy nám pomohl Aslan. Večeře byla ve znamení opékání buřtů, parků, chlebů a rohlíků. Potom jsme si zpívali a hráli hry. Po setmění jsme dorazili k dalšímu ostrovu. Cesta vedla po svíčkách. Dorazili jsme až ke stolu, kde byli tři muži - tři spáči, Rípčíp nahmatal tep a Kaspián ověřil, že dýchají, pouze spali, přitom zjistil, že jde o poslední ztracené lordy. Našli jsme tak i lorda Reviliana, Argoze a Mavramorna. Chvíli po tom, co odvážný Rípčíp rozhodl, že zůstane až do rána, přišla za námi Miriel. Pověděla nám o tom, jak lordi připluli na ostrov, jak při hádce jeden z nich vzal do ruky kamenný nůž, a proto usnuli, dokud je někdo nevysvobodí. O tom, co musíme udělat pro jejich vysvobození, nám řekl Ramandu, otec Miriel. Ramandu nám pověděl o podmínce, že musíme doplout až na konec světa a tam jednoho z nás nechat, jedině tím lze probudit lordy. Záleželo na každém z nás, jestli se rozhodneme plout dále nebo ne. S touto otázkou jsme šli všichni spát.
Opět jsme se ráno vydali do kostela, mše svatá v Lurdské jeskyni nepřipadala v úvahu po nočním vydatném dešti. Tentokrát nám otec povídal o sv. Růženě z Limy. Celé dopoledne s námi otec Marek zůstal, aby si s každým z nás mohl popovídat. Také nás všechny pozval na zmrzlinu - moc děkujeme! Během toho si děti v jednotlivých skupinkách připravovaly scénku o Narnii pro večerní slavnostní chvíle. Po obědě a načerpáni sil byla vysoká škola námořnických umění. Tak si princ Kaspián s lordem Drinianem ověřovali naše schopnosti a zdatnost v různých disciplínách, zda jsme schopni plout až na konec světa s nimi. Povedlo se! Nakonec jsme byli všichni přijati na palubu Jitřního poutníka a mohli jsme plout ke konci světa. Opustili jsme tak Ramanduův ostrov a pluli dál.
Večeří se přiblížily slavnostní chvíle. Každá skupinka nám zahrála scénku, kousek ze života v Narnii. Potom jsme přešli do Lurdské jeskyně, kde bylo vyhodnocení našich snah během týdne a předávání diplomů. Nejprve jsme předali diplom dospělým, kteří se o nás celý týden starali. Potom jsme se pustili do hodnocení úklidu, vyhodnocení soutěže jednotlivců a nakonec předávání diplomů a cen jednotlivým skupinkám. Myšáci a Minoutaři se umístili na 3. místě. Na 2. místě Modří piráti a první místo s nejvyšším počtem bodu vybojovali Kentauři. Všichni jsme se přesunuli ke kuchyni, kde pro nás měla dárek paní kuchařka - dort. Byl výborný, všichni jsme si na něm pochutnali a zapili Kofolou. Byl to vskutku slavnostní večer. Jen jeden smutný stín na něm ležel. Aslan rozhodl, že na konci světa se bude obětovat ten nejstatečnější z nás a to byl Rípčíp. Proto jsme se s ním všichni rozloučili. Při večerní modlitbě bylo za co děkovat. Potom jsme šli spát s očekáváním dalšího setkání s Aslanem.
Tak poslední společné chvíle začali. Poslední táborovou společná mše svatá, vybrali jsme pro ni oblíbené písničky a otec nám povídal v kázání o sošce Panny Marie Matky víry, která je v kostele. Po mši jsme se rozloučili s Aslanem, který nás poslal zpátky z Narnie do našeho světa. Nejsmutnější na tom bylo to, že nám Aslan řekl, že do Narnie se nejspíš už nikdy nevrátíme. Ale velkou naději máme v tom, že se s ním můžeme setkávat i v našem světě, ale musíme ho poznávat. Potom jsme se ještě společně nasnídali a pak už jen balili a uklízeli. S příjezdem rodičů to znamenalo velké loučení, někdy i se slzami v očích. Ale věříme, že se neloučíme napořád. S některými jsme si vyměnili adresy, jiní se přátelí na Facebooku a někteří se setkávají i během roku.
Jsme rádi za celý týden, který jsme spolu mohli prožít.
Děkujeme všem, kteří umožnili, aby tábor mohl být - otci Stanislavovi za ubytování, otci Markovi za duchovní vedení, kuchařkám, vedoucím, všem rodičům, všem kteří přispěli jakkoli hmotně i modlitbou a všem, kteří na nás vzpomněli… A samozřejmě velké díky Bohu, že byl s námi!
Při mši svaté dostal diplom i o. Marek
Loučení bylo smutné
Cesta domů
Naše mapa plavby
Odkaz na fotky zde!
