Ježíš nikdy neřekl: "Když vidíš třísku v oku svého bratra, nevšímej si jí, protože ty sám máš ve svém oku třísku a možná i něco horšího."
Tříska v oku bolí. Ježíš nás varuje před duchovní pýchou, před přesvědčením, že jsme lepší než náš bratr, protože nás náhodou tato konkrétní tříska netrápí. Proto nazývá pyšného člověka v podobenství, které skutečně řekl, pokrytcem. Všimněme si však, co říká dále: "Nejdřív si vyndej trám ze svého oka! Potom budeš vidět a budeš moct vyndat třísku z oka svého bratra."
Ježíš v žádném případě třískám nefandí. Chce, aby byli pryč. Přikazuje nám vážně si zpytovat svědomí, provést duchovní úklid; musíme být milosrdní vůči hříšníkům, ale nesnášenliví vůči hříchu - a začít svým vlastním. Zlobíme se na svého bratra? Hleděli jsme žádostivě na tamtu ženu? Usilovali jsme o první místo u stolu? Modlíme se nápadně, aby si nás ostatní všimli? Živili jsme v sobě pomstu vůči těm, co nám ublížili?
Pokrytectví, pýcha, hněv, žádostivost, chamtivost, marnivost, pomstychtivost - to všechno jsou hříchy či hříšné náklonnosti, které je třeba nenávidět tak, jako nenávidíme tělesné nemoci, protože podobně jako rakovina reálně poškozují skutečnou morální konstituci, kterou nás obdaroval Bůh. Těžké hříchy si představme jako cizí tělesa uvíznutá v kostech, krvi, mozku nebo srdci. Ježíš chce, aby byly pryč.
Můžeme ostře rozlišit mezi realismem Církve a tím, co budu nazývat "nerealizmom" našich časů, neschopnosti pochopit reálnost hříchu. Když řeknu "pomluva je hřích", chci tím říci nejen to, že pomluva poškozuje pověst své oběti, že ho Bůh odsoudil či, abych byl za sofistu, že ho "společnost" odmítá. Chci tím říct, že ho Bůh odsuzuje stejně, jako když lékař nenávidí rakovinu.
Platón tomu rozuměl - jak tomu tedy mohou nerozumět křesťané? Pomluva reálné užírá pomlouvačovy vnitřnosti: první a nejstrašnější obětí hříchu je samotný hříšník. Morálním zákonem se neřídíme tak, jakoby to byl jen arbitrární soubor kulturních omezení. Bůh nás stvořil tak, že když posloucháme morální zákon, tak se nám daří, a když si ho nevšímáme či porušujeme ho, chřadnou a umíráme.
A to bez ohledu na naše názory. Je to zákon vepsaný do našeho srdce; zákon, podle kterého funguje naše srdce, a v tomto směru je každá jedna lidská osoba jako každá jiná. Nemáme dva či tři druhy lidského srdce, které vhání krev do každé buňky v těle; je jen jedno. Nemáme dvě či tři odlišná svědectví morálního zákona zapsaná do našeho srdce; je jen jedno. Fyzické srdce je utvořeno pro krev, ne pro vodu nebo lepidlo. Morální srdce je utvořeno pro to, co je skutečně dobré, ne pro pokrytectví, pýchu, hněv, žádostivost, chamtivost, marnivost či pomstychtivost.
Samozřejmě, když máme kolem sebe lidi, kteří si své morální srdce plní lepidlem, které nazývají jiným druhem krve, a my se necháme vést jejich příkladem, asi nejsme vinni z vědomého a vzdorovitého porušování Božího zákona. Naši vinu zmírňuje naše hloupost. Lepidlo však zůstane lepidlem. Nazvěme si ho, jak chceme; hřích se nepřizpůsobí tomu, jak si ho nazveme. Nazvěme melanom na líci svého bratra znaménkem krásy; jeho nebezpečná chapadla budou fungovat stejně.
A proč bychom ho vlastně měli nazývat znaménkem krásy? Možná ve skutečnosti nevěříme tomu, co učí Církev. Osobně se tím možná řídíme, ale ve skutečnosti tomu nevěříme. Je to pozůstatek kulturního zvyku: jsme jako Žid, co se řídí košer zákony, ale u svých dětí na nich netrvá, neboť už necítí žádný vztah mezi těmito zákony a smlouvou mezi Bohem a Izraelem. Není už pro něj skutečná.
Proto říkáme, že věříme, že smilstvo je špatné, protože ho Bůh odsoudil, ale ve skutečnosti nevěříme, že je smilstvo špatné a že Boží odsouzení je tím pádem cosi jako ochranné zábradlí či alarm. Říkáme si, že Bůh si nebude všímat zla tak, jak si ho nevšímáme my, protože je to tak pohodlnější.
Nejsme posuzující pokrytci. Jsme
neposuzující pokrytci, kteří jsou hrdí na svou shovívavost, která je ve skutečnosti jen lhostejností či zbabělostí.
Nebo ho snad nazýváme znaménkem krásy proto, že ho tak nazývají všichni ostatní, a tak nějak doufáme, že se přidá i Bůh. Říkáme, že všichni jsou hříšní, a proto sotva záleží na tom, který hřích zohyzdil nás nebo našeho bratra. Na konci je Bůh i tak všechny setře.
Tento postoj se však nedá sladit s Ježíšovými slovy či s jeho příkladem a ani kříž u něho nemá velmi smysl. Proč se unavovat zemřít za lidi ochromené hříchem, když by bylo mnohem jednodušší nad jejich ochromením pokrčit rameny, zamávat při vzkříšení mrtvých kouzelnou hůlkou a čáry-máry, všichni jsou svatí?
Chybí však přitom jedna věc, a tou je láska. Když vidíme rakovinu, neřekneme: "Nakonec každý na něco zemře, tak naco se vzrušovat?" Když uvidíme v příkopu zbitého člověka, kterému visí život na vlásku, neřekneme: "Kdyby toto nebylo, bylo by to něco jiného," a nepůjdeme si dále svojí cestou.
Záleží na tom, jestli se člověk do toho příkopu hodil sám? Záleží na tom, jestli si tvůj bratr dělá smyčku na laně, aby se oběsil? Mění chtění něco na reálnosti ublížení? Když dva dobrovolně hrají ruskou ruletu, je ta proto méně smrtelná? Vzájemný souhlas se zlem může nejen snížit, ale také zvýšit vinu. Duelanti se také perou se vzájemným souhlasem.
Je načase, milí čtenáři, vrátit se do reality.
Anthony Esolen
Autor je univerzitní učitel, překladatel a spisovatel. Jeho nejnovější knihy jsou Ten Ways to Destroy the Imagination of Your Child (Deset způsobů, jak zničit představivost u svého dítěte) a Out of the Ashes: Rebuilding American Culture (Povstat z popela: jak znovu vybudovat americkou kulturu). Řídí Centrum pro obnovu katolické kultury na Thomas More College of the Liberal Arts.
Převzato z www.postoj.sk,
článek z 5. 8. 2017 naleznete
zde.
