Vatikán. Deník Svatého stolce (3.-4.7.2017) si všímá obtíží, za jakých vyrůstají děti, počaté přirozeně či prostřednictvím umělého oplodnění a později osvojené homosexuálními dvojicemi.
Zatímco dosud se nesouhlas či souhlas s takovýmto výchovným vzorcem zakládal spíše na abstraktních principech, v posledních deseti letech zejména anglosaská sociologie předložila řadu studií na toto téma. Jejich autoři většinou vycházejí z úmyslu pozitivního vykreslení této reality, což se projevuje na jejich dílčím pohledu. Téměř vždy jsou totiž dotazováni rodiče, kteří mají samozřejmě zájem na tom, aby své okolí i děti ubezpečili o naprosté vyrovnanosti dané situace.
Na omezenost takového metodologického přístupu, a tudíž i na diskutabilní závěry zmíněných sociologických šetření na základě jejich zevrubné analýzy upozorňuje v nově vydané studii mladá italská psycholožka Elena Canziová, která vyučuje na milánské Katolické univerzitě (Omogenitorialitá, filiazione e dintorni, Vita e Pensiero, 2017).
Sociologický výzkum by totiž rád dokázal, že neexistují rozdíly mezi dětmi žijícími s homosexuálními dvojicemi, a jejich vrstevníky vychovávanými v rodinách. Zaměřuje se přitom na dva faktory – kvalitu vztahů (většinou vnímanou ze strany rodičů) a psychosociální adaptaci dětí. Menší pozornost věnuje utváření jejich identity, tedy klíčovému bodu zejména v dospívání, a také snahám o dohledání vlastního původu – tedy chybějícího rodiče. Mezi homosexuálními dvojicemi s dětmi dnes převažují ženy, což předpokládá těhotenství jedné z nich a zakládá pozdější obtíže tzv. „sociální matky“. „Zatímco přítomnost otce a matky v heterosexuálních párech vede ke dvou zcela odlišným formám dětského přilnutí, které nepřipouštějí konfrontaci a snáze akceptují případné preference, přítomnost dvou stejnopohlavních rodičů nevyhnutelně znamená konkurenci a otázku, kterého z členů dvojice má dítě ve větší oblibě“, píše italská socioložka. Mužské dvojice, které se nutně uchylují k tzv. náhradnímu mateřství, sice v tomto smyslu stojí na stejné úrovni, přestože pouze jeden z mužů je dárcem genetických dat. Děti z takovýchto dvojic zase silně znepokojuje představa, že při jejich početí hrály rozhodující roli peníze.
Rodičovské homosexuální dvojice nepochybně mnohem vyrovnaněji sdílejí péči o domácnost, nepodléhají konvencím a v porovnání s heterosexuálními páry se vyznačují lepšími komunikačními schopnostmi a účinnějším řešení problémů, vyplývá z analyzovaných sociologických výzkumů. Podle italské odbornice se ale ve studiích přikládá větší váha péči o děti a citovému zázemí, tedy mateřským postojům, zatímco výrazně méně se zvažuje naplnění otcovské role. Další slabinou jsou chybějící mezigenerační vztahy s prarodiči vzhledem k tomu, že původní rodiny nikoli pokaždé schvalují homorodičovství.
Badatelé se také dotazují na sexuální orientaci dětí – stávají se z nich homosexuálové, pokud mají homorodiče? Podle studií tento trend skutečně převažuje, zejména u dětí žijících s ženskými dvojicemi, ačkoli výjimkou není ostentativní poukaz na dětskou heterosexualitu, dokazující domnělou normalitu homorodiny. Děti z homosexuálních dvojic dosahují lepšího školního prospěchu, ale také častěji holdují drogám a alkoholu, vykazují nižší úroveň samostatnosti a vyšší stupeň úzkosti než jejich vrstevníci žijící v rodinách. Zatímco pro potomky heterosexuálních párů se stabilita rodiny a manželství kladně promítá do zdárného růstu, u dětí z homosexuálních dvojic je spíše překážkou. Vnímají tuto okolnost jako pouto, znemožňující další vývoj, potvrdily studie.
Jak podotýká Elena Canziová, analyzovaná šetření nepojednávají o obtížích spojených s postavou tzv. sociálního rodiče. Právě ten totiž klade největší odpor při hledání chybějícího původního biologického rodiče. Tuto zcela zásadní otázku po osobní identitě dosavadní studie označují eufemismem „zvědavost“ a „hledání vlastního biologického původu“ raději definují jako „určení genetické příbuznosti“. Problém absence rodičů se samozřejmě vyskytuje i při běžné adopci, připouští Canziová. Tehdy však adoptivní rodič nevytěsňuje původního rodiče, nýbrž na sebe bere tíži bolesti, způsobené chybějícím rodičem, a odčiňuje ji. To však nelze říci o tzv. rodičích, kteří svou volbou anonymního dárce sami nesou odpovědnost za vakuum, které je jedinou odpovědí na otázku po vlastním původu jejich potomků. Pokud se tak dítě rozhodne hledat původního biologického rodiče, jedná v příkrém rozporu s volbou adoptivních rodičů, kteří se úmyslně rozhodli zplodit sirotky.
Největší obtíže zažívají děti z homosexuálních domácností ve vztahu k vrstevníkům. Jejich spolužáci nešetří zesměšňováním a šikanou, což vzbuzuje pocity méněcennosti a abnormality a vede k různým obranným strategiím (od popírání vlastní rodiny po zatajování skutečnosti). Řečeno souhrně, „děti homosexuálních dvojic častěji vyhledávají pomoc veřejných služeb, vykazují sníženou heterosexuální identifikaci a naopak zvýšenou frekvenci homosexuálních vztahů a ve svých domovech se cítí méně bezpečně“, uzavírá italská psycholožka. Na základě takového složitého a nejednoznačného obrazu lze tudíž jen velmi obtížně tvrdit, že neexistují rozdíly mezi dětmi žijícími v rodinách a homosvazcích, komentuje její závěry vatikánský deník L´Osservatore Romano.
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek ze 14. 7. 2017 naleznete
zde.
