Každý, kdo někdy měl to privilegium doprovázet děti v jejich náboženském prožívání, ví, že děti a dospělí prožívají víru úplně jinak. Jsou to dva odlišné světy. Dospělí lidé už nemají klidný a jednoduchý vztah s Bohem, který je pro děti tak přirozený. Pro dospělé je naopak normální prožívat v duchovním životě i potíže a boje...
Pro dospělé je naopak normální prožívat v duchovním životě i potíže a boje, časy "útěchy" i "neútechy" (jak říká sv. Ignác), období, kdy cítíme radost z Boží lásky, ale také období, kdy cítíme neochotu a nehodnost předstoupit před Boží tvář.
Kromě toho, dospělí jakoby ve vztahu s Bohem ztratili schopnost zůstávat u podstaty, což je naopak charakteristické pro dětské prožívání víry. Sofia Cavalletto, zakladatelka Katechezí Dobrého pastýře, se v knize
The Religious Potential of the Child (
Náboženský potenciál dítěte) zamýšlí nad tím, co může udělat dospělý člověk, když chce provázet životem víry dítě, které, jak se zdá, žije svůj vztah s Bohem způsobem mnoheh odlišným od toho, co zná on sám.
V tomto článku vám nabízím pár konceptů, které Cavalletto předkládá ve své knize a které nám pomáhají nahlížet pravdivě a s úctou na vztah mezi dítětem a Bohem.
Ohlašovat radost
Na začátku se podívejme na rozdíl mezi katechezí a kerygmou.
Zatímco katecheze je systematické vyučování doktríny víry, kerygma je prvotní hlásání radostné zvěsti. Jejím obsahem je radost, že Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých pro nás a že Boží království je přítomné na zemi. Katecheze je vysvětlení, výklad kérygmatu, katecheze se buduje na kerygmatu. Sofia Cavalletto nás tedy zve být pro děti v první řadě hlasateli kérygmatu, radostné zvěsti. Neboť katecheze je účinná pouze tehdy, pokud stojí na kerygmatu.
Je také důležité si uvědomit, že příjemci kérygmatu jsou dítě a dospělý. Radostná zvěst je důležitá nejen pro dítě, které poznává nové věci, ale i pro dospělého, který potřebuje proniknout hlouběji do tajemství, aby nezůstávali na povrchu. "
Být oznamovatelem kérygmatu," píše Sofia Cavelletti, "
neznamená zaujmout pozici učitele, ale jen nabídnout jistou službu. Tato služba nemění postoj, který by měl mít člověk vždy, když stojí tváří v tvář Božímu slovu: postoj člověka, co se s radostí, úžasem a vděčností otevírá daru, který se před ním stále více a více odhaluje."
Pokud se dospělý dá do role "spolunaslouchajícího", děti mu svojí jednoduchostí a upřímným žasnutím pomohou obnovit v sobě citlivost na velikost kérygmatu, která nás přesahuje.
Děti nám svým vztahem s Bohem připomínají, že tento vztah je především o radosti, a ne o úzkostech, jak ho často prožívají dospělí. Pokud chceme dítěti pomoci přiblížit se k Bohu, musíme se postupně zbavovat struktur a nadbytečných prvků v našem vztahu s Bohem a spolu s dětmi obracet naši pozornost na podstatu, na radost z Kristovy lásky, který vstal z mrtvých a přinesl nám Boží království. Sofia Cavalletto píše: "
Samotné dítě nám bude učitelem podstaty, pokud víme, jak ho pozorovat." Právě pro tuto vzácnou schopnost jít ke kořenu věci je rané dětství privilegovaným časem k přijetí kérygmatu.
Velké tajemství víry patří maličkým
Zatím jsme si načrtli rozdíl mezi katechezí a kerygmou, postoj "spolunaslouchání" spolu s dětmi a důležitost učit se od dětí jít k podstatě věci. Nyní se zaměříme na obsah kérygmatu. Dospělý má tendenci být proaktivní, vše si naplánovat v souladu se svými zkušenostmi a očekáváním. Cavalletto zde však opět zdůrazňuje význam pozorování dětí, které nám sami naznačují, které elementy víry jsou v tom kterém období připraveny přijmout.
Senzitivní období, o kterých píše Marie Montessori, nejsou přítomny pouze v oblastech jako matematika či jazyk, ale i v náboženském prožívání. V našem atriu (prostor, kde se realizují katecheze Dobrého pastýře) jsem to už zpozorovala mnohokrát. Jeden pětiletý chlapec měl asi dvouměsíční senzitivní období na podobenství o kupci a perle. Každý týden, jakmile přišel do atria, si z poličky vyndal domek, kupce, perly, vzácnou perlu a dokola si vizualizoval obsah podobenství. Po několika měsících si tento materiál zcela přestal brát. Další šestiletý chlapec začal stále vyrábět papírové hostie, kreslit monstranci, kalich, ve kterém naznačil víno a vodu. Na každém setkání v atriu mě prosil, abych mu ukázala nové gesto, které dělá kněz během mše sv. Zjevně má senzitivní období na mši sv., zvláště na Eucharistii. Zdá se, že nyní, když má tak velkou touhu po Eucharistii, je připraven začít přípravu na první svaté přijímání. Opět se vracíme k tomu, že pozorováním zjistíme, že
samotné dítě nám ukazuje, které aspekty víry je připraveno přijmout.
Také je důležité přiznat si naši tendenci považovat dítě za neschopné přijmout pravdy víry takové, jaké jsou. Cavalletto si však myslí, že je to opačně: To my
nejsme schopni podat tyto skutečnosti dětem ve své podstatě a jednoduchosti. "
Je pro nás mnohem jednodušší," píše Cavalletto, "
vyprávět dětem o andělu strážním než o Kristu, který za nás zemřel a vstal z mrtvých." Teologie však nepatří pouze moudrým a vzdělaným, není záležitostí elit. Je pro všechny bez rozdílu. Pokud zůstaneme u podstaty, děti nám budou se zájmem naslouchat a přijmou semínka, která v nich budou růst.
Pokud jim předáme podstatu, ta v nich bude otevírat nové horizonty a bude dobrým základem pro duchovní život dospělého člověka. Tak jako v montessori prostředí, i zde platí Danteho: "Počítej slova." Zvlášť u nejmenších dětí je důležité, aby bylo našich slov málo, ale aby směřovaly k podstatě.
Být jako děti
Pán Ježíš řekl: "
Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království." (Mt 18, 3) Děti nepochybují o Boží lásce a dobrotě, jejich vztah s Bohem je klidný a jednoduchý. Doprovázet děti při jejich prožívání tohoto vztahu je pro nás pozváním obrátit se, být jako děti a žít Boží království už zde na zemi.
Katarína Kostyálová
Převzato z
http://zastolom.sk/,
článek ze 17. 7. 2017 naleznete
zde.
