Vatikán/Německo. „Rád plním přání kardinála Woelkiho, který mne požádal o vzpomínku na svého předchůdce“, napsal před několika dny (11.7.) Benedikt XVI. v listě, který dnes zazněl v kolínské katedrále při pohřbu kardinála Joachima Meisnera.
„Když jsem se dozvěděl o kardinálově smrti, nemohl jsem tomu zpočátku uvěřit. Ještě den před jeho úmrtím jsme totiž spolu telefonicky hovořili a z jeho hlasu zněla vděčnost, že odjel na dovolenou poté, co se ještě předchozí neděle (25.6.) ve Vilniusu účastnil blahořečení biskupa Teofilia Matulionise“, uvozuje emeritní papež své poselství, publikované kolínským arcibiskupstvím. „Celoživotně se vyznačoval láskou k církvím sousedních východních zemí, které trpěly komunistickým pronásledováním, stejně jako vděčností za vytrvalost v utrpení každého času. A tak jistě není náhodou, že jeho poslední cesta byla věnována právě jednomu z vyznavačů víry těchto zemí.
V posledních rozhovorech, které jsme s kardinálem Meisnerem vedli před jeho skonem, mne obzvláště ohromovala jeho uvolněná veselost, vnitřní radost a naděje, ke kterým dospěl. Víme, jak pro něj – jako zaníceného pastýře a pastoralistu – bylo těžké odejít z úřadu, a to právě v době, kdy církev nutně potřebovala přesvědčivé pastýře, kteří by odporovali diktatuře nastolené duchem doby a kteří by zcela rozhodně žili a mysleli z víry. O to více mne tedy přivádělo k pohnutí, že se v tomto posledním období svého života naučil odpoutanosti a stále více žil z nejhlubšího vědomí, že Pán neopustí svou církev, ačkoli její bárka je někdy tak plná, že jí hrozí překocení.
Byly tu dvě věci, které jej v poslední době stále více rozradostňovaly a utvrzovaly v této jistotě. Za prvé mne opakovaně zpravoval o tom, jak
jej naplňuje hlubokou radostí, když při udílení svátosti smíření zakouší, jak mladí lidé – především pak mladí muži – prožívají milost odpuštění, onen dar, kterým skutečně nacházejí život, který jim dokáže dát pouze Bůh. To druhé, co se jej stále nově dotýkalo a působilo mu radostnou náladu, byl
tichý nárůst eucharistické adorace. Při Světovém dni mládeže v Kolíně to pro něj byl ústřední bod – aby jeho součástí byla adorace, ticho, ve kterém k srdci mluví jenom Pán. Mnozí pastorační a liturgičtí znalci byli toho názoru, že takového ticha při pohledu na Pána v tak obrovském množství lidí není možné dosáhnout. Jiní zase mínili, že eucharistická adorace je jako taková překonaná, protože podle Pánova přání jej máme přijímat v eucharistickém chlebě, a nedívat se na něj. Avšak skutečnost, že tento chléb nelze požívat jako kteroukoli potravinu a že „přijímání“ Pána v eucharistické svátosti vyžaduje účast všech dimenzí našeho bytí – že tedy přijímání musí být klaněním, se mezitím opětovně projevila, a to velmi zřetelně. Chvíle eucharistické adorace při kolínském Světovém setkání mládeže se tak stala událostí, která se nezapomenutelně vryla nejenom do mysli kardinála Meisnera. Tento okamžik se mu od té doby stále niterně zpřítomňoval a přinášel mu velké světlo.
Když se kardinál Meisner svého posledního rána neukázal na mši, našli jej mrtvého v jeho pokoji. Breviář mu vypadl z rukou – zemřel totiž v modlitbě, v pohledu na Pána a v rozhovoru s Pánem. Způsob smrti, který mu byl darován, ještě jednou poukazuje na to, jak žil – v pohledu na Pána a v rozhovoru s Ním. Proto můžeme s jistotou jeho duši svěřit do Boží dobroty. Pane, děkujeme ti za svědectví tvého služebníka Joachima. Kéž se přimlouvá za církev v Kolíně a po celé zemi! Requiescat in pace!“, loučí se emeritní papež Benedikt XVI. se zesnulým kardinálem Meisnerem.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=26079
Držte s papežem,
vyzývá kardinál Meisner v duchovní závěti
Kolín nad Rýnem. „
Jelikož neznám den, hodinu ani způsob své smrti, již dnes jsem se rozhodl k sepsání posledního slova, které bude přečteno v daný čas“, uvozuje zesnulý kolínský emerita třístránkový testament, jehož první polovina patří výlučně Kristu. Kardinál Meisner se slovy denní modlitby církve přiznává k tomu, kdo je jeho nadějí, pokojem, štěstím a celým životem, a zejména pak jeho kříži, skrze který přišla na svět radost. „
K nejpodivuhodnějším darům mého života náleží, žes mne vyznamenal svým křížem a poctil svým utrpením“, píše zesnulý kardinál a dodává, že se celoživotní službou snažil naplnil čestný titul svého biskupského města – „Sancta Colonia Dei Gratia Romanae Ecclesiae Fidelis Filia“, tedy „svatého Kolína, z Boží milosti věrné dcery římské církve“.
Kristus v církvi ustanovil petrovský úřad, aby v různých časech poskytoval mnoha národům orientaci a byl jim oporou, vysvětluje kardinál Meisner a obrací se na spolubratry v kněžské službě a věřící kolínské arcidiecéze s poslední prosbou: „
Držte se Svatým otcem, který je dnešním Petrem. Jděte po cestě, kterou vám ukazuje, naslouchejte jeho slovu. Petr nechce nic pro sebe, nýbrž všechno jen pro Pána a své sestry a bratry“. Svou duchovní závěť kardinál Joachim Meisner uzavírá poukazem na vlastní zkušenost, dokládající předchozí slova: „
Všichni víte, že rozpětí mého života zahrnulo tři společenské systémy – dvanáctileté trvání Hitlerovy říše, dvaačtyřicetiletou komunistickou vládu a více než dvacet let nynější svobodné demokracie. Ve všech těchto životních epochách mi dar papežovy služby určoval správný směr, povzbuzoval mne a podporoval. Držte stále s papežem – a nikdy neztratíte Krista!“, vyzývá zesnulý emeritní kolínský arcibiskup.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=26078
15. 7. 2017
