Deník Svatého stolce Osservatore Romano si na první stránce (23.4.2017) všímá ojedinělého zjevu v současném sexuologickém panoramatu – třicetileté původem belgické spisovatelky, bloggerky, terapeutky a učitelky Thérèse Hargotové (ročník 1984) – a doporučuje její knihu nazvanou „
(Téměř) sexuálně osvobozená mládež“
(
Une jeunesse sexuellement libérée (ou presque), italský překlad Sonzogno 2017) jako vhodnou četbu před nadcházející synodou o mladých lidech. Jak totiž poukazuje redaktorka Lucetta Scaraffiová, v dnešní přesexualizované společnosti, která se bez sexuálních narážek neobejde při prodeji jakéhokoli výrobku a kde sex přestavuje řešení všech existenciálních otázek, se tomuto tématu synodní otcové nemohou vyhnout – a, pokud možno, by je neměli pojednat abstraktně. A v tom jim nabízí pomoc mladá filosofka a sexuoložka, vdaná matka tří dětí, která sama sebe definuje jako vnučku sexuální revoluce, což jí nicméně nebrání v kritickém pohledu na politickou korektnost nynější sexuální ideologie, podmiňující život jejích vrstevníků, ale také žáků, gymnazistů ve věku 11-18 let, jejichž příběhy zpracovává.
Podle Hargotové
se „dnešní člověk domnívá, že jeho sexuální a citový život je oproštěn od zákazů, pravidel a institucí, avšak ve skutečnosti se nevědomky ve všem přizpůsobuje novým „přikázáním“ své doby – tomu, co se „má“, „musí“ a „je normální“.
Od povinnosti plodit přešel k povinné rozkoši, normované pornografickým průmyslem. Sexualitu osídlily pojmy úspěšnosti a výkonnosti, které se vůbec nezbavily stereotypů, neboť mužům ukládají zejména zdařilost sexuálního výkonu, zatímco žena má dostát estetickým kánonům.
Nová norma se projevuje také v hygienických opatřeních, která nahradila někdejší morálku a mají zaručit „bezpečný sex“. Souběžná přítomnost rozkoše a strachu, rizika a iluzorní svobody vytváří liberální koktejl, který se prosadil také na poli sexuality a v jedinci plodí pouze úzkost, píše Hargotová (
La Croce quotidiano, 14.7.2016).
Belgická autorka žila v Bruselu, New Yorku a nyní v Paříži, přičemž vždy pracovala s adolescenty z rodin tzv. střední třídy, u kterých popisuje devastující účinky pornografie. S rozvojem nových technologií a internetu mají náctiletí stále snazší přístup k pornografickým webům, ale Hargotová mluví také o všeobecné „porno kultuře“, patrné na videoklipech, seriálech, hudbě a reklamě.
Pornografie tak nahrazuje dětskou imaginaci a fantazii, kterým není dopřáno se rozvinout, budí v adolescentech pocity viny, protože prožívají sexuální vzrušení prostřednictvím pornografických výjevů, a nastoluje závislost.
„Sexuální svoboda v jedenadvacátém století znamená, že máte právo na orální sex ve čtrnácti letech“, uzavírá sexuoložka, která rozhodně
kritizuje také všeobecné přesvědčení, podle něhož je pohlavní úkon svobodný v té míře, v jaké je chtěný. Individuální souhlas se tak stává jediným kritériem rozlišování dobra a zla, čímž se dopělí vzdávají své výchovné role. „Vztáhli jsme tento princip také na děti, po kterých žádáme, aby se chovaly jako dospělí a dokázaly říci „ano“ či „ne“. Naše společnost opomíjí pojem pohlavní zralosti, který je však velmi důležitý“, upozorňuje autorka a varuje:
„Do určitého věku citová nezralost děti neuschopňuje k tomu, aby řekly „ne“, nelze tu ale mluvit o souhlase, který zde neexistuje. Děti je nutné skutečně chránit“.
Thérèse Hargotová se nevyhýbá ani otázce pohlavní identity, která dnes trýzní řadu adolescentů, přestože dle jejího soudu je silně reduktivní ztotožnovat člověka s jeho sexuální orientací:
„Být homosexuální“ je dnes především politická bitva“, píše.
„Je to otázka adolescentních přání, fantazií, odlišnosti od ostatních. Mladé lidi úporně zaměstnává zviditelnění „coming-outu“, ale na druhé straně jim nahání strach, protože z něj neexistuje cesta zpět.“ Sexualita ale není identita a sexuální život není určující pro to, kým jsem, upřesňuje belgická filosofka, a namísto kurzů sexuální výchovy vyzývá k osobnostnímu rozvoji mladých lidí.
„Je třeba mladé lidi učit, aby se stali muži a ženami, pomáhat jim v rozvoji vlastní osobnosti. Sexualita je ve vztahu k osobnosti podružná. Namísto přednášek o prezervativech, antikoncepci a potratech je třeba mladým lidem pomoci k sebeutváření, k rozvoji sebeúcty. Je třeba utvářet muže a ženy schopné vstoupit do vzájemného vztahu – nahraďme proto kurzy sexuální výchovy přednáškami z filosofie!“, radí Hargotová.
Možná právě takto bude možné zvrátit škody napáchané domnělým sexuálním osvobozením ženy, které se ve skutečnosti obrátilo proti ní a jejímu tělu.
„Příslib „Mé tělo mi patří“ se změnil v „Mé tělo je k dispozici“, tvrdí belgická filosofka.
„Zatímco na veřejnosti se ženám prokazuje úcta, v soukromí se promítají pornofilmy, kde se s ženami zachází jako s předměty. Feminismus destabilizoval muže, kteří si tak svou nadvládu upevňují v intimní sféře“, podotýká mladá sexuoložka a
poukazuje na antikoncepci, zbavující muže zodpovědnosti, i pronájem dělohy, který ženu okrádá o mateřství a činí z ní dělnici plnící plán těch, kteří si přivlastnili projekt otcovství.
Jakou roli může v tomto procesu sehrát katolická církev? – na to Thérèse Hargotová odpověděla jednomu italskému katolickému deníku (
La Croce quotidiano, 7.2.2017). Podle jejího názoru je nutné vznešené teologické učení (kupříkladu katecheze o teologii těla Jana Pavla II.) v jistém smyslu vtělit, aby odpovídaly životní zkušenosti katolíků a nevedly k dalším frustracím. Nové generace něco takového potřebují, přičemž tento výchovný úkol náleží zejména laikům, soudí autorka knihy o (Téměř)sexuálně osvobozené mládeži.
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
z podrubriky
Komentáře "Církev a svět",
článek z 9. 7. 2017 naleznete
zde.
