V roce 2017 si Církev připomíná několik velkých událostí. Připomeneme si 500. výročí počátku reformace, která začala 31. října 1517, kdy na vigilii svátku patrona kostela Všech svatých ve Wittenbergu, augustiniánský kněz Martin Luther uveřejnil "95 tezí" na kostelním náměstí.
V květnu Církev oslavila 100. výročí tajemných a mystických zjevení Nejsvětější Matky třem selským dětem za jejich malou rodnou vesnicí Fatima v Portugalsku.
Tyto dvě vzpomínky stojí vedle sebe. Každá z nich nejen způsobí přezkoumání časů a událostí, které označuje, ale také osvětlí konfliktní proudy plynoucí v životě Církve v roce 2017.
Reformace
Zachytit ji v nejširším a nejhlubším smyslu znamená porozumět začátku reformace jako začátku samotné moderny. V životě Církve reformace začala před pěti staletími. Bylo to - a stále je - událostí, která se v různých podobách neustále rozvíjí - náboženských, politických, filozofických a kulturních - napříč západním světem v každé éře poslední poloviny tisíciletí, včetně současnosti.
Reformace čerpá trvalou relevanci ne z pojmů, se kterými se nejčastěji spojuje - debaty o prostředcích ospravedlnění a rozsahu svobodné vůle člověka. Zůstává spíše živou silou kvůli kvazi-politickým myšlenkám, kterým Luther dal hlas a které podléhají celému modernímu pořádku.
Během tří let mezi jeho publikováním tezí ve Wittenbergu v předvečer Všech svatých a jeho exkomunikací papežskou bulou v roce 1520, se Luther stal radikálem. Do konce rok 1520 dokončil Luther své "Tři spisy (Tri Treatises)", ve kterých rozebíral celý základ Církve a to, jak byl vybudován v průběhu předchozího tisíciletí a půl.
Ve spise
To the Christian Nobility of the German Nation (
Křesťanské šlechtě německého národa), Luther obvinil institut papeže jako zkorumpovaný, který pošlapala svobodu německého občana. Právě zde vyhlásil svůj názor na "kněžství všech věřících" - velký rovnostářský princip, který srovnává se zemí jakékoli rozdíly mezi nejnižším laikem, knězem, biskupem a samotným římským papežem. "Co se týče konání papeže nebo biskupa, tonzuru, vysvěcení, zasvěcení a oblečení, kterým se liší od laiků - to vše může vytvořit faleš nebo pomazanou loutku, ale nikdy ne křesťana nebo duchovního člověka. Všichni jsme pokřtěni jako kněží, jak říká svatý Petr: "Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, svatý národ, lid určený na vlastnictví, abyste hlásali mocné skutky toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla." (1 Pt 2,9); a v knize Zjevení: Udělal si je královstvím a kněžími našemu Bohu (Zj 5,10)."
Zde je tedy začátek moderního útoku na náboženský život, jakož i pojem hierarchie a církevní autority. Je to semeno moderního rovnostářského myšlení.
Vycházel z tohoto principu, aby obhajoval rozdílný soubor "reforem", které nám v dnešní době připadají známé: odstranění kněžského celibátu jako nepřirozeného a zbytečného břemene (dekonstrukce sakrální povahy kněžství), rozsáhlé snížení svátků, takže lidé by mohli pracovat namísto oslavy náboženských svátků (sekularizace každodenního života), upuštění od kanonického práva (doktrína, která se shoduje s nekřesťanským, vyrobeným legalizmem).
Kromě toho Luther vyzval světskou vládu, aby se postavila a vládla Církve. Protože se domníval, že mezi laikem a knězem není žádný rozdíl, Luther tvrdil, že každý křesťanský král má tolik práv - vskutku větší výsadu - vládnout nad Církví než měl římský papež. Čtrnáct let po zveřejnění
To the Christian Nobility of the German Nation, Jindřich VIII. (anglický král; tím vzniká Anglikánství - pozn. editora) se prohlásil za hlavu své národní církve a tím začala kapitola moderní nadvlády světské síly nad náboženstvím, jak ji známe dnes.
Lutherův druhý spis z roku 1520
The Babylonian Captivity of the Church (
babylonské zajetí církve) staví na prvním spise.
The Babylonian Captivity je věnována demolici svátostné teologie Církve se zvláštním zaměřením na přeformulování mše.
Luther propracuje mši jako druh památníku, kde může osoba víry slyšet slova Krista, přijmout je a uchovat je v srdci a pak vzít, jíst a pít svátost jako nějakou
symbolickou rekonstrukci Poslední večeře. Dal si záležet na tom, aby zcela popřel, že mše není žádným způsobem obětí, kterou nabízí Bůh. (Přečíst si Lutherovy části na mši v
The Babylonian Captivity a popírat, že je skutečně prvním tvůrcem našeho Novus Ordo, je bláznovství.) Navíc Lutherovo
moto proprio snižuje počet svátostí na dvě.
V centru spisu
The Babylon Captivity najdeme nejen specifické teologické principy, které Luther navrhuje, ale i názor, že myšlenky jednoho člověka mohou triumfovat během staletí tradice, přijatých učení papežů, koncilů, lékařů a svatých. Odtud vychází moderní domněnka, že spojitost s minulostí není ani moudrá, ani nezbytná ve světle neznámého génia moderního člověka.
V tom spočívá rozdíl mezi legitimní, přiměřenou "reformou" a neomezenou "revolucí", která charakterizovala moderní politické ideologie, od Jindřicha VIII., francouzské revoluce až po vzestup bolševiků. Je to zásadně nekatolický postoj a ten, se kterým Církev někdy měla spor, nebo byl až do otevření dveří v 60. letech minulého století.
Poslední z Lutherových spisů z roku 1520
The Freedom of a Christian (
svoboda křesťana) byl přiložen jako součást Lutherova "otevřeného dopisu" papeži Lvu X., nabídnut jako přinejlepším poloupřímný pokus ke smíření s Římem. Zde Luther opěvuje duchovní svobodu v Kristu, svobodu, která pramení z víry v Krista a jeho slibů - a z víry samotné. "
Křesťan nepotřebuje žádnou práci ani žádný zákon, aby byl spasen, protože prostřednictvím víry je osvobozen od každého zákona a dělá vše s čistou svobodou a svobodně."
Zatímco v
The Freedom of a Christian, se dá toto hodně obdivovat, praktické politické důsledky neustálého naléhání Luthera na úplnou svobodu - která vyplývá z víry - jsou mnohem zřetelnější než teologické využití díla. Jen čtyři roky po zveřejnění
The Freedom of a Christian se katastrofická revolta sedláků částečně inspirovala politickou dimenzí Lutherova učení. Po prvotním vyjádření soucitu se stížnostmi rolníků byl Luther šokován jejich anarchií. Silně obhajoval násilné povstalecké destrukce. Vzpoura skončila smrtí přibližně
100 000 rolníků. Luther a jeho hnutí se z toho nikdy zcela nezotavilo.
V Lutherovi a jeho hnutí tedy nacházíme zárodek modernity a ideologické konstrukce, proti nimž bude v příštích stoletích Církev pracovat: radikální rovnostářství; individualismus, který způsobuje subjektivní relativismus; averze k církevní autoritě a k správnosti hierarchie; zvětšení moci státu a naléhání na důkladnou světskou společnost; a úplné přehlížení a pohrdání tradicí.
To je živé dědictví reformace.
Fatima
Zázrak ve Fatimě se stal v roce 1917, stejně jako katastrofické následky všech moderních ideologií, které se zhroutily na svět. V tomto zmatku přišla Požehnaná Matka a zjevila se na odlehlém místě chudým a neznámým malým dětem.
Událost ve Fatimě je ve skutečnosti ve své podstatě anti-moderní pokárání modernosti. Luther a jeho nástupci obhajovali "to zázračné" v různých stupních opovržení. A přesto do moderního světa, v němž dominuje obyčejný racionalismus přišla z nebe tajemná a šokující vize, kterou dostaly tyto jednoduché pastevecké děti.
Vyslovené vize ve Fatimě dávají božské odsouzení projevům moderního ideologického šílenství, které se zmocnilo v Lutherově probuzení. S francouzskou revolucí dosáhlo novou úroveň zkaženosti a nakonec se proměnilo na marxistický komunismus, který povstal v Rusku. Tuto ideologii Blahoslavená Matka prohlásila za "chybu" a zdá se, že dále varuje před příchodem té nejděsivější formy tohoto bezbožného systému, brzy známého jako národní socialismus.
Dětem byla také udělena alegorie trpící Církve, pronásledovaných kněží a řeholníků a "biskupa v bílém", potvrzujíce tak - na rozdíl od Lutherovy teologie - že zvláštní charakter náboženského života má nebeskou sankci, stejně jako papežství.
Pravděpodobně nejdůležitější částí poselství Fatimy je ta, která se týká hříchu a samotného pekla. Proti moderní averzi ke konceptu viny a úsudku, Požehnaná Matka ukázala fatimským dětem hrůznou vizi duší trpících mučením. Zatímco jim hovořila o milosti a milosrdenství, Panna Maria nás přes děti důrazně upozorňuje a žádá nápravu, modlitbu a pokání.
Požehnaná Matka požádala o ustanovení oddanosti jejímu Neposkvrněnému Srdci, o modlitbu růžence a o slavení První soboty -
všech nebeských doporučení tradičních způsobů lidové zbožnosti v Církvi.
Výročí v církvi za rok 2017
Je v rozporu oslavit reformaci i poselství Fatimy. Ale Církev plánuje udělat v roce 2017 obojí a dvojité vzpomínky budou sloužit ke zdůraznění konfliktních myšlenek v Církvi, které již více než 50 let způsobují tolik zmatku. Uzavřou schizofrenii, která rozdělila Církev mezi to, co papež Benedikt nazýval "hermeneutikou rozkolu" a "hermeneutikou kontinuity". Velká diskuse mezi těmito dvěma hermeneutikami získala bezprecedentní sázky v kontroverzi o manželství, kterou rozpoutala encyklika
Amore Laetitia.
Lutheranizmus leží v srdci hermeneutického rozkolu. V mnoha ohledech byl takzvaný "duch II. Vatikánského koncilu", který se projevil způsobem, jakým se provádělo vyučování Rady, aplikací Lutherova myšlení čtyři a půl století poté, co takové uvažování bylo v Trentu (autor myslí Tridentstký koncil - editor) odmítnuty. Nyní, navzdory všem důkazům úpadku v průběhu desetiletí, zastánci luteranizmu stále odmítají uznat, že jejich přístup je odsouzen na krach, protože podstatný charakter katolicismu a podstatný charakter Lutherova modernizačního protestantismu nemohou existovat současně. Nemůžeme být zároveň katolíkem a protestantem.
Církev není moderní instituce - ne chronologicky, teologicky ani filozoficky. Protože
jsme vázáni tradicí a od té doby, kdy se tradice začala a rozvíjela během staletí, která již dávno předstihla tuto osudovou noc ve Wittenbergu, Církev se nikdy nedokáže zcela sladit s moderností. Úsilí těchto posledních 50 let přimět Církev, aby tak učinila, vzhledem na obnovený důraz v současném pontifikátu, vedlo k tragické a bezprecedentní samo-demolici náboženství.
To neznamená, že Církev je odhodlána zůstat navždy ve válce se současným a budoucím věkem. Naopak, Církev může a musí znovu vést moderní svět a poukázat na skutečnost nad rámec toho, co by jí umožňoval vidět racionální pohled na život, hlásalo Evangelium a nabídl ve svátostech starodávný, posvátný a tajemný přístup k Boží milosti, která je nezbytná pro spásu.
Církev však nemůže dělat nic z těchto věcí, pokud si nezachová svůj základní charakter a zůstane rozpadlá rozdělením, zmateností a ideologickými rakovinami, které ničí její samotné poslání a účel.
Poselství Fatimy nás volají zpět k těmto základům. Fatima nám připomíná, že Církev je zde, aby zachránila duše prostřednictvím učení zbožných praktik a morálního života. Říká nám, že Boží úsudek je stejnou realitou jako Jeho milosrdenství. Je to poselství, které přináší v moderní době modernost sama. A zároveň je to pro moderní dobu výzva.
Připomeňte si reformaci, ale neoslavujte ji a ani nevychvalujte. Cílem je Fatima, ale nepřistupujte k ní sentimentálně. Raději nechte Církev všímat si poselství Požehnané Matky: Církev je zodpovědná za spasení duší od hříchu a smrti prostřednictvím evangelia Ježíše Krista. Nemá žádný jiný nebo větší cíl.
Zdroj:
https://onepeterfive.com, 20. 1. 2017
Převzato z
http://www.lifenews.sk/spravy,
článek z 2. 7. 2017 naleznete
zde.