Panna Maria při svém prvním zjevení dětem Lucii, Františkovi
a Hyacintě ve Fatimě dne 13. května 1917 slíbila, že se bude zjevovat
i v následujících měsících vždy třináctého dne.
Její druhé zjevení
ve Fatimě se proto uskutečnilo 13. června 1917.
Svátek svatého Antonína
Toho roku připadal 13. červen na středu, ale přesto lidé příliš nepracovali, protože
to byl den svatého Antonína Paduánského, velkého portugalského světce (1) a patrona
Portugalska i fatimské farnosti. Ta oslavovala svého ochránce nejenom zpívanou mší svatou, ale i mnohými doprovodnými radovánkami, které milovaly především děti. Rodiče Lucie i Františka a Hyacinty proto doufali, že vše se vyřeší tím, že děti dají přednost jít na oslavy
svatého Antonína a nepůjdou na Cova da Iria. V tom se však velmi mýlili, protože pasáčci byli pevně rozhodnuti tam jít.
Luciina matka, která i s jejími sestrami setrvávala ve zraňujícím postoji pohrdání, chtěla původně svou dceru potají sledovat, ale nakonec přišly jiné osoby, které Lucii doprovázely, takže od svého původního záměru upustila.
V domově Františka a Hyacinty vládla dýchatelnější atmosféra, ale ani jejich rodiče je nakonec na Cova da Iria nedoprovázeli. Měli obavy, že se nic nestane a oni budou muset čelit zahanbení. Šli proto na trh do vesnice Pedreiry koupit voly a vrátili se domů až večer. Hyacinta předtím na svou matku naléhala: „Maminko, nechoď na trh, pojď na Cova da Iria, přijde tam Panna Maria.“ Matka jí však přesvědčovala: „Ty chceš jít za svatým Antonínem, nechceš jít na Cova
da Iria.“ Hyacinta odpověděla: „Svatý Antonín není hezký.“ „Proč?“ „Protože Panna Maria je mnohem krásnější! Půjdu na Cova da Iria s Lucií a Františkem, a když Panna Maria řekne, abychom šli za svatým Antonínem, tak tam půjdeme!“
Zjevení nebeské Paní
13. června vyhnaly děti časně zrána svá stáda na pastvu. Po hodině a půl se i s ovcemi vrátily domů, oblékly se do svátečních šatů a okolo jedenácté hodiny se vypravily na setkání s Pannou Marií. Na místě samotném bylo vedle nich přítomno kolem 50 až 70 lidí. Poté, co se všichni pomodlili růženec, zahlédli známý záblesk světla – „blesk“ –, který ohlašoval příchod Panny Marie. Pasáčci se přesunuli k malému dubu, nad kterým se za chvíli objevila Panna Maria.
Opět začal nebeský rozhovor mezi nejsvětější Pannou a Lucií. „Co si ode mne přejete?“ zeptala se Lucie. „Přeji si, abyste sem přišli příští měsíc třináctého, abyste se modlili každý den růženec a naučili se číst.(2) Potom vám řeknu, co chci.“
Lucie pak poprosila o uzdravení jednoho nemocného. „Pokud se obrátí, do roka se uzdraví,“ zněla odpověď. (3)
„Malé fatimské tajemství“
Obsah další části rozhovoru, který se týkal budoucích osudů dětí, bývá někdy nazýván „malým fatimským tajemstvím“, a to vzhledem k „velkému fatimskému tajemství“, sdělenému při následujícím zjevení. I když Panna Maria nepřikázala o něm mlčet, děti to pochopily z vnuknutí
Božího. Bylo tak odhaleno sestrou Lucií až v její čtvrté vzpomínce z roku 1941.
Lucie žádala: „Chtěla bych vás poprosit, abyste nás vzala do nebe.“ „Ano, Hyacintu a Františka si tam vezmu brzo, ale ty zůstaneš ještě nějaký čas zde na zemi. (4) Ježíš chce, aby mě lidé poznali a milovali, a ty mu máš při tom pomoci. Chce zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci.“ „Zůstanu zde sama?“ zeptala se Lucie s bolestí. Tato její bolest
byla pochopitelná: Zažívala doma velké ústrky a jedinou lidskou útěchu nacházela u Františka a Hyacinty. Nyní se dozvěděla, že o ně brzy přijde. Maria ji však utěšovala: „Ne dítě! Bolí tě to hodně? Neztrácej odvahu. Nikdy tě neopustím, mé Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu.“ (5)
Poté následovalo – stejně jako při předchozím zjevení – Boží světlo vycházející z Mariiných rukou. Lucie je líčí těmito slovy: „Při těchto posledních slovech otevřela ruce a zalila nás znovu
odrazem oné nesmírné záře, v níž jsme se viděli jako ponořeni v Bohu. Hyacinta a František stáli v oné části záře, která se zvedala k nebi, a já v té, která se rozlévala po zemi. Před pravou dlaní Panny Marie bylo srdce ovinuté trním, které se je zdálo probodávat. Pochopili jsme, že je to Neposkvrněné Srdce Mariino, zraňované lidskými hříchy, a že si přeje odčinění těchto vin.“ (6)
Boží světlo tedy symbolicky zobrazovalo budoucnost dětí, o které Maria před chvílí hovořila. Matka Boží také ukazuje své Neposkvrněné Srdce, o němž předtím mluvila. Ono je opravdu
„srdcem“ a „duší“ fatimského poselství. Lucii připadne poslání být apoštolkou
úcty k němu.
Výslech na faře
Poté, co se Maria vznesla do nebe, se pasáčci vraceli domů, kam dorazili kolem čtvrté hodiny odpoledne. Pronásledoval je houf lidí, kteří je bombardovali různými otázkami. Děti však odpovídaly jen velmi krátce.
Následujícího dne byly fatimským farářem Manuelem Marquesem Ferreirou předvolány na faru. Luciina matka byla spokojená, protože doufala, že farář její dceru přísně potrestá a vytluče jí z hlavy její lži. Není proto divu, že Lucie šla na faru s velkou bázní. Nakonec však výslech jí, Františka a Hyacinty, i když byl dlouhý a vyčerpávající, probíhal v přátelském duchu.
fr. Štěpán Maria Filip OP
Poznámky k textu:
1 I když je tento světec obecně nazýván „Paduánský“ podle italské Padovy, místa svého
posledního působení a smrti, v Portugalsku je spíše označován jako „Lisabonský“, podle
svého rodiště. Nechybí hlas, že si Matka Boží vybrala ke svým zjevením třináctý den v měsíci právě kvůli svátku tohoto světce.
2 Toto vyjádření má v portugalštině význam „jít do školy“. Týkalo se to samozřejmě jen
Lucie, protože František a Hyacinta brzy zemřeli.
3 Srov. «Vzpomínka čtvrtá», II, 4. In:
Sestra Lucie hovoří o Fatimě. Fátima: Secretariado dos Pastorinhos, 1994, s. 165.
4 Lucie umře 13. 2. 2005 ve věku 97 let.
5 Srov. «Vzpomínka čtvrtá», II, 4. Tamtéž.
6 Tamtéž, s. 166.
Převzato z
MONITOR č. 12/2017 (18. 6. 2017), str. 6-7
(Na Fatym.com vydáno 30. 6. 2017; 12. 6. 2022 - 5724; 12. 6. 2023 - 6443; 11. 6. 2024 - 7282 přečtení)
