Fatimští pasáčci Lucie, František a Hyacinta se vlivem vidění anděla a působením Boží milosti vnitřně proměňovali. Tak byli připraveni na zjevení Panny Marie, z nichž první se uskutečnilo 13. května 1917
Dva cykly zjevení
Po prvním zjevení Panny Marie v květnu 1917 následovalo pět dalších zjevení, s jednou výjimkou vždy třináctého dne měsíce. Těchto šest zjevení můžeme rozdělit do dvou cyklů: na první cyklus tří prvních zjevení, která obsahují samotné Mariino poselství, a na druhý cyklus tří zbývajících zjevení, jež jsou spíše nebeským zpečetěním tohoto poselství. Proto je příznačné, že první cyklus vrcholí 13. července
1917 odhalením trojího fatimského tajemství a druhý cyklus 13. října téhož roku velkým slunečním zázrakem.
Paní zářící víc než slunce
Vraťme se však k 13. květnu 1917: Toho dne byla neděle, takže Lucie, František a Hyacinta šli nejprve na jitřní mši svatou do vedlejší vesnice Boleiros, která byla sloužena již v 6 hodin. Po návratu domů
a snídani vyrazili se svými dvěma stády na pastvu. Cestou se na návrh Lucie rozhodli, že tentokrát půjdou do Cova da Iria (Údolí míru), kde Luciiny rodiče měli malé pole se zeleninou.
Poté, co pojedli svačinu, pomodlili se růženec a vyhnali ovce na vrcholek kopce, aby je odehnali od pole, začali si hrát. Dali se do stavby zídky kolem jednoho keře. Najednou je vyděsilo něco, co pokládali za blesk. Pohlédli na oblohu, ale ta byla bezmračná a zcela jasná. Přesto si z obavy před bouřkou pomysleli, že se bude lepší, když se vrátí domů. Když sestupovali s ovcemi ze svahu, viděli
další blesk. Zastavili se proto u velkého dubu a několik kroků před sebou uzřeli nad malým, asi metr vysokým doubkem „Paní oděnou v bílém šatě, zářící víc než slunce; vycházelo z ní jasnější a intenzivnější světlo, než jaké rozlévá křišťálový pohár plný čisté vody, prosvěcovaný nejjasnějšími
slunečními paprsky.“ (1)
Nebeský rozhovor
Děti se plny údivu ocitly uvnitř světla, které vycházelo z Paní. Ta jim řekla:
„Nebojte se! Neublížím vám.“ Lucie se jí zeptala: „Odkud přicházíte?“
„Přicházím z nebe,“ zněla prostá odpověď. „A co si ode mne přejete?“
„Přišla jsem vás požádat, abyste sem přicházeli po šest příštích měsíců třináctého dne vždy ve stejnou hodinu. Pak vám řeknu, kdo jsem a co chci. Pak se sem vrátím ještě po sedmé.“ (2)
„Přijdu i já do nebe?“ „Ano.“ „A Hyacinta?“ „I ona.“ „A František?“ „I on; ale
bude se muset pomodlit ještě mnoho růženců.“
Pak si Lucie vzpomněla na své dvě kamarádky, které se učily tkát u její nejstarší sestry a nedávno zemřely. Nejprve se zeptala na první, jež zemřela asi v 16 letech: „Je Marie das Neves už v nebi?“ „Ano.“ Pak se dotázala na druhou, která zemřela v 18 či 20 letech: „A Amalie?“
„Zůstane až do konce světa v očistci.“ (3)
Paní pak řekla:
„Chcete se obětovat Bohu a snášet všechna utrpení, která na vás sešle, na smír za hříchy, jimiž je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků?“ „Ano, chceme.“
„Budete tedy muset hodně trpět, ale milost Boží vás bude posilovat.“
Boží světlo
Po těchto slovech Paní rozevřela dlaně, z nichž vyšlo na děti intenzivní světlo. Lucie popisuje, co to v nich způsobilo: „Proniklo nám to do hrudi a do hlubin duše, takže jsme se viděli v Bohu, který
byl tím světlem, mnohem jasněji, než bychom se mohli vidět v nejlepším zrcadle. Z vnitřního popudu, který jsme pocítili, jsme padli na kolena a v duchu jsme opakovali:
‚Nejsvětější Trojice, klaním se ti. Můj Bože, můj Bože, miluji tě v Nejsvětější svátosti.‘ “ (4)
Panna Maria pak dodala:
„Modlete se každý den růženec, abyste vyprosili světu mír a konec války.“ Potom se začala pomalu vznášet do výše, až zmizela.
„A světlo, které ji obklopovalo, jako by otevíralo cestu do nebeské klenby.“ (5) Tím se také vysvětluje to, co děti vnímaly na počátku: nebyly to ve skutečnosti blesky, ale odraz blížícího se světla, obklopujícího Pannu Marii. Po ukončení zjevení si děti již nehrály. Byly zcela pohrouženy do obsahu zjevení. Hyacinta se občas nedokázala udržet a nezvolat: „Ó, jaká překrásná Paní!“
Biskupské svěcení Pia XII.
Ve chvílích, kdy se ve Fatimě odehrávalo toto zjevení Panny Marie, papež Benedikt XV. v Sixtinské kapli v Římě světil na biskupa Mons. Eugenia Pacelliho, tj. budoucího papeže Pia XII., který byl
jmenován novým apoštolským nunciem v Bavorsku. Boží prozřetelnost, která řídí běh lidských dějin, tak chtěla nerozlučně spojit Fatimu a papeže Pia XII. Samotný Pius XII. poukáže později na toto spojení a řekne: „jako by nám nejmilosrdnější Paní chtěla ukázat, že
v bouřích naší doby (…), uprostřed jedné z největších krizí světových dějin, se máme nechat stále zaštiťovat, chránit a vést mateřskou a láskyplnou pomocí Velké vítězky všech Božích bitev.“
Po zjevení
Podobně jako při zjevení anděla František jen viděl, Hyacinta viděla a slyšela a Lucie viděla, slyšela a mluvila. Když děvčata vyprávěla Františkovi, co Panna Maria řekla, „byl šťasten a radoval se z příslibu, že přijde do nebe. Zkřížil ruce na prsou a zvolal: ‚Ah, Panno Maria! Budu se modlit tolik růženců, kolik budeš chtít!‘ “ (6) A pak se jich skutečně mnoho modlil.
Jednoho dne také řekl:„Měl jsem velkou radost, když jsem viděl anděla, ale daleko raději jsem viděl Pannu Marii. A největší radost jsem měl, když jsem viděl Spasitele ve světle, které na nás Panna Maria seslala. Mám Pána Boha tolik rád! Ale on je tak zarmoucen kvůli tolika hříchům! Nesmíme se dopustit žádného hříchu.“ (7)
Podobně i Lucie a Hyacinta se podle Mariiných výzev velmi modlily a různě obětovaly.
I když Matka Boží nedala dětem příkaz o mlčenlivosti, dohodly se, že o zjevení zachovají tajemství. Avšak Hyacinta nemohla v sobě zadržet, čeho byla plna, a ještě téhož dne doma o vidění mluvila.
Zpráva o něm se pak samozřejmě rychle rozšířila a do Cova da Iria začali přicházet první poutníci. Zvláště Lucie zažívala krušné chvíle, protože její matka si myslela, že lže, a tak si dělala násilí svému
mateřskému srdci a chovala se k své dceři tvrdě. I ostatní příbuzní se jí posmívali. Lucie však vše obětovala Bohu.
fr. Štěpán Maria Filip OP
Poznámky k textu:
1 «Vzpomínka čtvrtá», II, 3. In:
Sestra Lucie hovoří o Fatimě. Fátima: Secretariado dos
Pastorinhos, 1994, s. 163.
2 Toto sedmé zjevení se dostalo samotné Lucii 16. července 1921 v předvečer jejího odchodu
z Fatimy.
3 Není nutné to brát doslova. Může to mít význam dlouhého pobytu v očistci. Tato Luciina kamarádka se zapletla s jedním mužem. Hříchu před smrtí jistě litovala, ale už neměla čas odčinit za něj tresty.
4 Tamtéž, s. 164.
5 Tamtéž.
6 «Vzpomínka čtvrtá», I, 4. Tamtéž, s. 131.
7 Tamtéž, s. 131–132.
Převzato z
MONITOR č. 11 (4. 6. 2017), str. 6 - 8
(Na Fatym.com vydáno 8. 6. 2017; 13. 5. 2022 - 5807; 13. 5. 2023 - 7665; 12. 5. 2024 - 8483 přečtení)
