Rozhovor s žurnalistou Rodem Dreherem
Autor knihy
The Benedict Option ukazuje na příkladu svatého Benedikta z Nursie, jak by křesťané měli žít a působit v dnešní době. Nevyzývá ke stažení se ze světa, nýbrž k posilování rodinného, farního a komunitního života, aby křesťané měli dost síly vydržet pronásledování a vyzařovat v temnotě světlo Kristovo.
Na anglicky psaných křesťanských internetových stránkách v poslední době patrně není diskutovanější knihy než The
Benedict Option (
Benediktova cesta)1 amerického žurnalisty Roda Drehera. Autor v ní tvrdí, že křesťané prohráli kulturní válku, a vysvětluje, jak by na to měli reagovat. Do značné míry se opírá o příklad svatého Benedikta z Nursie, zakladatele středověkého mnišství. Dreher, vedoucí redaktor listu
The American
Conservative, však
nevyzývá ke stažení se ze světa, nýbrž k posilování rodinného, farního a komunitního života, aby křesťané měli dost síly vydržet pronásledování a vyzařovat v temnotě světlo Kristovo.
Kniha vyjde v českém překladu příští rok v nakladatelství Hesperion. Přinášíme rozhovor autora pro portál LifeSiteNews
Významná část vaší knihy se týká vašeho pobytu v klášteře svatého Benedikta v Nursii. V „Benediktově cestě“ ale nejde o výzvu k návratu k mnišství, nebo ano?
Doufám, že ti, kdo jsou povoláni k životu v klášteře, na toto povolání odpoví. U většiny z nás tomu tak ale není. Jsme povoláni žít ve světě. Ze způsobu života benediktinů a benediktinek si nicméně laičtí křesťané mohou vzít ponaučení k tomu, jak žít víru v postkřesťanském světě.
Jaká ponaučení?
Je jich celá řada… ale prvním z nich je myslím to, že svému životu musíme dát jistý řád, máme-li si zachovat pohled pevně upřený na Krista. Otec Cassian Folsom – který byl převorem v době, kdy jsem tam pobýval – mi řekl, že v moderním světě je naše pozornost tak rozptýlená
a roztříštěná tisícovkou různých věcí, že to vyčerpává i naše duchovní síly.
To, že mniši žijí přísně disciplinovaným životem podle řehole svatého Benedikta, není ssamoúčelné. Smyslem je prohlubování jejich obrácení. Proto se modlí, když jim řehole říká, že se mají modlit, slouží mši svatou, když jim to řehole přikazuje, studují Písmo, když po nich řehole žádá, aby to činili.
My ve světě nebudeme žít podle tak přísných pravidel, ale přesto potřebujeme mít v životě řád, abychom zůstali na přímé cestě, abych tak řekl, na pouti k obrácení. Pak jsou tam takové věci,
jako je praktikování stability. To je jedna z nejvíce kontrakulturních věcí, jimž nás benediktini mohou naučit.
Píšete o tom, jak jste spolu s dalšími podobně smýšlejícími lidmi založil v Louisianě pravoslavnou komunitu a bylo vám řečeno, že chcete-li v neděli přistoupit ke svatému přijímání, musíte se v sobotu večer zúčastnit společné modlitby.
Ano, tak to je. Podle ruské tradice musíte jít na večerní, abyste se duchovně připravili
ke svatému přijímání dalšího dne ráno. My jsme v pravoslaví nevyrostli, ale Rusové nám poslali kněze, který řekl: „Z tohoto nejsem ochoten slevit.“ Velmi mě to otrávilo. V sobotu večer se rádi scházíme se sousedy na společné jídlo, na grilování. Přesto jsem to postupem času začal považovat za obrovské požehnání. Ta prostá věc, pětačtyřicetiminutová pauza na večerní modlitbu, přiměla mé srdce, aby si uvědomilo, že Bůh musí být v mém životě na prvním místě.
Po několika měsících bych nezameškal večerní za nic na světě.
Ať jsme katolíci, pravoslavní nebo protestanté, musíme začít své každodenní záležitosti soustřeďovat kolem Krista a modlitby ke Kristu.
Velmi zdůrazňujete benediktinskou pohostinnost. Proč?
Mnoho lidí se domnívá, že v „
Benediktově cestě“ jde čistě o stažení se ze světa.
To je nepochopení a myslím, že benediktinská praxe pohostinnosti ho rozptyluje. Světec říká svým mnichům, aby každého návštěvníka přijímali tak, jako by to byl sám Kristus. A to také dělají. Přijetí, jakého se vám tam dostane, je úžasné. Mniši však dávají jasně najevo, že takto
vítat nás mohou jen díky tomu, že většinu svého času tráví za klášterními zdmi v modlitbě, kontemplaci, studiu Písma a tak dále, protože jedině tím se jejich srdce i mysl formuje tak, aby poutníkům dokázali ukazovat Kristovu tvář.
Jak to převést do života mimo klášter?
My nebudeme žít uzavřeni za zdmi kláštera. Musíme si však zachovat odstup mezi námi a světem, i když se světem, v němž věřícím i nevěřícím ukazujeme Kristovu tvář, samozřejmě komunikujeme. Mniši mi řekli, že kdyby nechali bránu kláštera dokořán a lidé přicházeli
stále, vznikal by zmatek, který by neumožňoval skutečnou mnišskou formaci.
V životě laiků je to podobné. Máme-li například doma neustále zapnutou televizi, jako to dělá mnoho křesťanských rodičů, nebo dáme-li svým dětem chytré telefony a připojení k internetu, kde mohou sledovat, co chtějí, včetně pornografie, je to radikální způsob otevírání se světu, který křesťanskou výchovu naprosto ničí.
Klíčová premisa vaší knihy říká, že „Benediktova cesta“ je alternativou k pokračování
v kulturní válce, o níž tvrdíte, že jsme ji prohráli. Domníváte se, že křesťané by měli vzdát boj s LGBT agendou či přestat usilovat o větší ochranu nenarozených?
Jsem přesvědčen, že jako křesťané se nesmíme stáhnout z boje za práva nenarozených,
za tradiční manželství, a především za náboženskou svobodu, protože teď se věci mají tak, přinejmenším ve Spojených státech, že
nebudeme-li mít náboženskou svobodu, budou katolické i jiné nemocnice nuceny provádět potraty.
Víme, že také v Kanadě existují velké obavy z toho, že katolická a křesťanská zdravotnická zařízení mohou být nucena k tomu, aby umožňovala
eutanazii. Boj za život a boj za tradiční manželství je od boje za náboženskou svobodu neoddělitelný. Křesťané musejí zůstat na veřejné scéně a bojovat.
Z veřejné sféry jsme však stále více vytlačováni. Částečně proto, že politické a kulturní elity jsou postkřesťanské a stále více protikřesťanské. Jenže politickou a kulturní sílu si nemůžeme udržet, když tolik lidí víru opouští. V posledních čtyřiceti či padesáti letech si konzervativní
křesťané mysleli: „Jen kdyby se nám podařilo nechat zvolit ty správné lidi (téměř vždy republikánské politiky), jen kdybychom měli ve funkci ty správné soudce, všechno by bylo v pořádku.“ Nicméně i když se nám podařilo dostat do úřadů republikány, kultura stejně prudce upadala. Domnívám se, že
nadále se angažovat v politice je nezbytné, ale zdaleka ne
dostačující.
Jakou reakci křesťanům navrhuje „Benediktova cesta“?
To, co navrhuji, je toto:
Z veřejného prostoru jsme stále více vytlačováni. Mluvím s katolickými lékaři a profesory práva,
kteří vidí, že to přichází. Když se podíváme na „generaci mileniálů“, vidíme, kolik z nich odpadá od víry. Protože prožíváme tuto ztrátu síly, musíme zdvojnásobit úsilí ve svých farnostech a rodinách.
Musíme ještě více lpět na pravdách víry, protože ve veřejném prostoru bude dál sílit tlak na to, abychom se přizpůsobili této postkřesťanské „ortodoxii“, abychom opustili víru, odpadli.
Pomyslete na Jeremiáše 29, kde Bůh řekl Izraelitům v babylonském zajetí, že je tam přivedl z dobrého důvodu a vysvobodí je, ale mezitím se mají modlit za mír ve městě a usadit se tam, nikoli se však sklánět před modlami Babyloňanů.
Totéž vidíme v příběhu Šadraka, Méšaka a Abednega v knize proroka Daniela.
Dnes se musíme ptát sami sebe: Jak tito věrní Izraelité, kteří šli raději do ohnivé pece, než by odpadli, jak tito muži žijící mezi Babyloňany našli sílu jít raději na smrt než zapřít Boha? Jak k tomu našli sílu mučedníci v celých dějinách Církve? My, dá-li Bůh, za svého života nebo
za života svých dětí nebudeme muset čelit mučednictví či ohnivé peci. Avšak
pokušení sklonit se před cizími bohy je všudypřítomné a bude čím dál tím silnější. Máme-li vydržet upírat zrak k pravdě, máme-li zůstat věrní, i když nás to bude něco stát, pak musíme využít času, který máme teď, a připravit se na to postem, modlitbou, bohoslužbou a studiem.
Ale když děláme jen to, nevypadá to, že se ke světu obracíme zády?
V knize uvádím několik opravdu dobrých příkladů. Podívejte se na to, co dělali disidenti v Československu. Neměli žádnou politickou moc. Většina z nich byla nevěřící. Ale v kroužku kolem Václava Havla byl jeden křesťan, jmenoval se Václav Benda. Byli přesvědčeni, že musejí
vytvořit to, co Benda nazýval „paralelní polis“. To znamenalo, že jestliže jste se nemohli s čistým svědomím účastnit veřejného života, jak ho definovali komunisté, nebo jestliže vám to nedovolili – například pokud jste byl profesorem vyhozeným z univerzity za to, že jste nechtěl
učit marxismus –, začali jste pořádat vlastní tajné přednášky či semináře. Existovaly všechny možné způsoby vytváření těchto paralelních struktur. Sám Benda byl velmi kritický
ke katolickým biskupům, kteří dospěli k jisté dohodě s komunisty, podle níž komunisté nechali
katolíky na pokoji, dokud se drželi doma a neprojevovali se veřejně. Benda jako věřící katolík věřil ve svědectví pro společnost. Musel v tom ale být chytrý. Nemělo smysl bláhově se obětovat. Bylo třeba se dostat na veřejnost a projevovat víru veřejně. Byl proto přesvědčen, že
kdykoli se lidé setkávají, aby se sdružovali a připomínali si, že tvoříme společenství a že to je to, oč jde, je to nevyhnutelně politický čin. Kdykoli vystoupíme jako křesťané a sejdeme se k něčemu tak prostému, jako je společné jídlo nebo společná práce na nějakém projektu, je
to politický čin.
Pozorujete způsob, jak se kultura obrátila proti křesťanství, který popisujete
v první části své knihy na příkladech z Ameriky, i jinde ve světě?
Je to všeobecný jev všude na Západě. Domnívali jsme se, a nikoli bezdůvodně, že Spojené státy budou příkladem opaku toho, co se děje. Tomu však už nadále nelze věřit. Spojené státy se dramaticky vrhly do stejného propadliště, k němuž nám razili cestu Kanaďané, Britové a Evropané.
Říkáte, že se musíme připravit na to, že neseženeme práci, a to nejen květináři, kteří nechtějí poskytovat služby při svatbách homosexuálů, ale i lékaři a sestry.
Myslím, že musíme být připraveni přinejmenším se vyhýbat určitým profesím, právu, medicíně, médiím. Říkám to jako profesionální novinář. Bude-li se po nás žádat, abychom zásadně zapřeli Krista, musíme se připravit na to, že budeme chudí. To je něco, co je pro Američany neuvěřitelně těžké, protože jsme to nikdy nemuseli zásadně a materiálně prožít.
Právě teď na různých místech světa, v Číně, v Egyptě, v zemích ovládaných muslimy, žijí křesťané, kteří trpí tak, že to my Severoameričané můžeme jen stěží pochopit, a dělají to ke slávě Boží. Dělají to z lásky ke Kristu a k bližním. Čerpejme z toho naději a odvahu.
Vidíte nějakou obrodu, nebo je příliš brzy?
Už se začala objevovat ohniska odporu. Existuje například úžasná skupina italských katolíků, laiků, kteří žijí v přímořském městě jménem San Benedetto del Tronto na pobřeží Jaderského moře.
Chodí do svých normálních farností, bydlí v bytech a domech ve městě. Scházejí se ale na mši, ke studiu Písma a ve škole. Založili si vlastní klasickou křesťanskou školu. Vytvořili společenství
vědomého, kontrakulturního odporu. A jsou plní radosti. Ve Francii je na vzestupu generace mladých katolických „mileniálů“, kteří neuvízli ve starém boji s tradicionalisty. Vědí, že jsou v menšině,
ale ničeho se nebojí. Tyto věci mi připadají neuvěřitelně povzbudivé.
To je to, co pokládám za „Benediktovu cestu“. V různých zemích bude mít různé formy, ale vzniknout musí. Vím, že mnohé z toho, co se děje v Kanadě, je alarmující. Avšak odpovědí není vzdát se.
Vzdát se nemůžeme. Lidé v Kanadě, v Evropě a ve Spojených státech se však musejí připravit na to, že to bude trvat dlouho. Musíme hlouběji zakořenit ve víře, protože jen tak si budeme navzájem oporou.
Steve Weatherbe
https://www.lifesitenews.com
Přeložila Lucie Cekotová
Převzato z RC MONITOR 10/2017, str. 8 - 10
Naleznete na
http://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2017-10.pdf,
