Postmoderní člověk, říká kardinál Sarah, je závislý na "silné droze", kterou je hluk. Od této drogy sice "churaví, ale i tak ho uspokojuje". "Opíjet" se hlukem aby popřel realitu; aby "umrtvil vlastní bezbožnost." Je přilnutý na "morfinového pumpě" vzrušení; pohled má "nemocný, jakoby byl stále pod vlivem drog, oči už nedokáže zavřít na delší čas a odpočinout si". Má je "červené" od blikající obrazovky svého "světelného žaláře". Jsou trýzněné "diktaturou image", ať už vizuálního nebo "zvukového". Proto kardinál Robert Sarah vydává novou, velmi působivou knihu s názvem "
Moc ticha - proti diktatuře hluku".
Tato diktatura "úporně a tvrdohlavě nenávidí ticho". "Oškliví" se jí klečet před Bohem. Proto zavádí "pravdy", vytvořené médii a "potvrzené vymyšlenými obrazy a důkazy", podvrhy a nekonečnou "hrou stínů". V televizních show se všichni usmívají nad potraty, na Facebooku živě probíhají vraždy a znásilnění, děti na svých smartphonech sledují tvrdou pornografii. Ani Platónova jeskyně nikdy nevypadala tak pekelně, jak toto.
Svět stínů však bohužel působí i uvnitř Církve. Vatikán se ohání pornografickými obrazy ve svém výchovně vzdělávacím programu o sexu pro teenagery. Předtím hostil prointerrupční populační revizory, kteří vykřikovali, že "životní prostředí zkolabuje, pokud bude více lidí", a na svátek Neposkvrněného početí Boží Matky v roce 2015 zinscenoval záhadnou, fantasmagorickou "New Age" světelnou show pro Matku zem.
"Naše oči už nenacházejí tmavý prostor odpočinku", říká kardinál Sarah, "ani naše svědomí už nerozpozná hřích." Ve světě, který je již "opilý (soustavným) vyprávěním", někteří kněží "stále jen mluví a mluví" jen proto, aby z médií slyšeli "odezvu" na své nekonstruktivní a nemístné "hlouposti".
Kardinál Sarah nám předkládá absolutně jasné ultimátum:
"Bůh nebo nic, ticho nebo hluk". Spojitost mezi hlukem a nihilismem je přímo zlověstná:
"Zabíjením ticha člověk úkladně vraždí Boha. A "úkladná vražda" Boha pak umožňuje "smrti obcházet kolem jako lev a číhat"; postmoderní doba "odmítá smrt", a přece ji "paradoxně neustále oslavuje" a zároveň "zapříčiňuje". (Nihilismus - víra v nic, v nicotu, na rozdíl od neexistence víry; pozn. překl.)
Člověku to připomíná sebevražedného protagonistu románu
The Sound and the Fury (Blábol a běs) od Williama Faulknera, "který miloval pouze smrt, miloval a žil v úmyslném a téměř zvráceném očekávání smrti", dokud se nakonec sám nevrhl do jejího jícnu.
Naše kultura, která miluje pouze smrt, je, jak nedávno řekl kardinál Sarah, na "dálnici a
řítí se do pekla". V jeho předchozí knize
Bůh nebo nic se slovo 'peklo' vyskytlo dvaadvacetkrát, a popisovalo jednak "drzé" popírání pekla, a zároveň naše "střemhlavé řítění se" do "pozemského pekla", do jednoho z "posledních stupňů civilizace rozdělení".
Moc ticha nás přenese do "fyzické" nebo "vnitřní" pouště, která nás "naučí bojovat proti zlu a všem našim špatným sklonům." Tam, tváří v tvář "hladu, žízni a ... duchovnímu zápasu", zažijeme očividné a citelné působení tichého asketismu. Tam zápasíme, aby nás "spaloval hořící keř Boží lásky"; abychom vyzařovali "nádheru Krista", jako mniši, jejichž tváře jsou "hrbolaté vráskami a spaluje je vnitřní oheň Božího mlčení".
Ticho nás pohání směrem k neznámému 'území', kterým je Bůh. Svědčí o tom i nespokojenost sv. Augustina s "krajinou stínů"; nářek sv. Řehoře Velikého nad "vyhoštěním zpřed Boží tváře"; let jako na křídlech od sv. Terezky z Lisieux k tiché adoraci; protože "
jazyk, kterému Bůh nejlépe rozumí, je tichá láska", říká sv. Jan od Kříže.
Kardinál Sarah přirovnává tichou lásku ke "kouři z kadidla", který stoupá před Boha (Zj 8, 1-4). Kontemplativní život nazývá "tichou zápalnou obětí", jejíž vůně "potěšuje a oblažuje" srdce Boha. Popisuje úžasné ticho, které obklopuje klášter Grande Chartreuse za podvečerního soumraku po Nešporách a ničím "nenahraditelné hodiny", strávené na kolenou "ve tmě před Nejsvětější svátostí."
Tento úžas nám ostatně v "posvátném tichu zavře ústa, jako celebrantovi, který při výkonu svých kněžských povinností zapálí kadidlo před Bohem a v tichosti adoruje." Liturgické ticho chrání toto tajemství před jeho "profánním zbanalizovaním". Je to "zvukový závoj", něco jako roušku, co přikrývá ciborium a svatostánek, na rozdíl od jeho reálné přítomnosti. Gregoriánský chorál bývá "protkávaný" mystickým tichém a v latinské liturgii jsou ta "nejtajuplnější slova" kanónu a konsekrace "zahalena závojem ticha", vždyť "nesnížíme přece automaticky i my hlas, když říkáme ty nejdůležitější slova - slova lásky"?
Lidská uřečněnost tedy "snižuje" význam tajemství, "slova zničí vše, co je přesahuje". A "
liturgie", říká kardinál Sarah,
"je nemocná", trpí na jistý druh "sekularizace, jejímž záměrem a cílem je zakázat ticho". Je dnes nainfikovaná "hlučnou neformálností", "věčnou přítomností mikrofonů", "rozvláčnými zpěvy" a "nekonečnými povrchními (flat and horinzontal - v originále. Editor) komentáři". Někteří se všemožnými prostředky usilují odstranit klečení a zničit "gesta a výrazy nebeské liturgie" (Zj 7, 11).
Svatý Jan Chryzostom svého času napomenul své stádo, aby k Eucharistii nepřistupovali "hlučně a nežertovali" při tom, vždyť i "andělé, kteří střežili Ježíšův hrob to dělali s bázní a soustředěním". Kardinál Sarah se proto diví:
"Co by asi řekli světí o našich dnešních procesích? Jak četní kněží cestou k obětnímu oltáři stále povídají, diskutují, zdraví lidí ... Proč je tolik lehkovážnosti, povrchnosti a světskosti v čase Nejsvětější oběti? ...
Mnoho horlivých křesťanů, kteří opravdu upřímně prožívají Kristovo Umučení a smrt na Kříži, už více nemá sil upozorňovat s bolestí kněze a biskupy, kteří se usilují vystupovat jako baviči a dělají ze sebe hlavní protagonisty Eucharistie. Tito věřící nám říkají: "My se nechceme shromažďovat s lidmi kolem člověka! My chceme vidět Ježíše! Ukažte nám Ho v tichu a v pokoře vaší modlitby!"
Kardinál Sarah neustupuje ze svého postoje i navzdory různým názorům, s nimiž se setkává za poslední rok, když vyzývá kněze, aby se "co nejdříve vrátili" k sloužení mší svatých Ad Orientem (směrem na východ). Při nedávném projevu k desátému výročí vydání apoštolského listu papeže Benedikta XVI
Summorum pontificum (specifikuje v něm okolnosti, za kterých kněží latinské církve mohou slavit Tridentskou mši; pozn. překl.) Kardinál Sarah jasně pojmenoval "vážnou a hlubokou krizi", v níž se ocitá Církev a její liturgie. Vyjádřil žal nad "relativismem v dogmatické, morální a disciplinární nauce Církve", nad "zneuctíváním a trivializácí" liturgie a nad "čistě sociálním a horizontálním chápáním poslání Církve".
"Mnozí odmítají vzít na vědomí, že Církev vědomě boří své dogmatické, liturgické, morální a pastorační základy, a tím ve skutečnosti ničí samu sebe", prohlásil kardinál Robert Sarah.
V nedávném interview se dále vyjádřil o "velmi vážném riziku roztříštění a schizmatu (rozkolu), pokud jednotlivé národní Církve budou sami rozhodovat o ... doktrínách a morálních principech". V Moci ticha popisuje přechod od "tichého odpadlictví" k "bojovnému odpadlictví" a že kajícnost se stane "traumatizujícím stavem duše". "Vzniká dojem, že hřích už více neexistuje" - jakoby některé stavy, například cizoložství, byly pouze "stupni" k jakémusi "vzdálenému ideálu".
Ve svém projevu o
Summorum pontificum kardinál Sarah popisuje, kde má tato naše krize kořeny; vzniká v Církvi, jejíž STŘEDEM již není Bůh a jeho adorování, ale člověk s ukázkou svých schopností 'dělat' něco, čím se během mše zaměstná" a zároveň nás varuje: "Mše svatá se častokrát svatokrádežně redukuje pouze na jednoduché žoviální setkání, na slavení světské hostiny, na oslavu Společenství jako takového, ba co víc, lidé se lhostejně odvracejí a nechtějí vidět hrůzu života, který více nemá smysl, neprožívají posvátnou bázeň ze setkání se s Bohem tváří v tvář, a nebojí se, že Jeho zrak odhalí všechno a přiměje je podívat se pravdivě a neoblomně na ohyzdnost jejich vnitřního života.
Mše svatá však není zábavným rozptýlením. Je živým zpřítomněním oběti Krista, který zemřel na kříži ...
Ano: uši bolavé, oči červené od falešného mihotání na stěnách postmoderní jeskyně, duše rozbolavělá ne z ukecaného sebapředvádění a párminutového "rozptýlení" jako hvězda u mikrofonu, ale z vlastní vnitřní prázdnoty a "ohyzdnosti". Všichni věřící mají přece "plné právo" na liturgickou "nádheru, posvátnost, ticho a adorování tváří v tvář Bohu."
Duše totiž touží být, jak říká i sv. Alžběta od Nejsvětější Trojice "ozvěnou věčného 'Sanctus-Svätý', napodobujíce tak blahoslavené a svaté, kteří se ustavičně klanějí Bohu a uctívají ho (Zj 7, 11). Duše dychtí po tom, aby ji láskyplně "přemohla" Boží nádhera a vznešenost, aby mohla "upadnout do hlubokého a důkladného ticha."
Tato tichá chvála je "posledním úsilím duše, která je přeplněná a nemůže více mluvit" (Lacordaire). Kardinál Sarah nás ujišťuje, že právě toto je ten "nejmocnější skutek v boji proti zlu" - v boji proti postmodernímu upadání do bezbožné a hrozivé "propasti temna".
Zdroj:
www.crisismagazine.com, 5. 5. 2017
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 18. 5. 2017 naleznete
zde.
Poznámka:
Emeritní
papež Benedikt XVI. opatřil doslovem anglický překlad této nové knihy kardinála Roberta Saraha
Moc ticha - proti diktatuře hluku".
Plné znění jeho doslovu
naleznete v článku:
Benedikt XVI. o kardinálu Sarahovi:
Liturgie církve je v dobrých rukách
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25734
(19. 5. 2017)
