Je jediným opatem na Slovensku a druhým nejmladším v řeholi premonstrátů na světě. Opat a ředitel gymnázia v Košicích Ambrož Martin Štrbák.
Setkali jsme se v bratislavském nákupním centru, kam si přišel koupit sako. Od prvního momentu působil velmi civilně, přátelsky. Objednal si malý radler a začal rozhovor. Po celou dobu z něj sršel zájem o mládež, i přes znepokojení a skepsi z toho, kam směřuje vývoj. Mluvil otevřeně a přímo, vystupoval velmi kompetentně. Opat premonstrátů a ředitel premonstrátského gymnázia v Košicích Ambrož Martin Štrbák.
***
Kněz, který mě kdysi učil náboženství na gymnáziu, mi před časem řekl, že za uplynulé roky proběhla velká změna, změnili se žáci, že dnes je už neumí vyprovokovat ani zaujmout. Vy jste ředitelem gymnázia v Košicích, je to tak?
Ano. Problémů se nashromáždilo více, vyplývají ze společenských změn, které mění společnost, na studentech jsou změny vidět rychleji. Zvykli jsme si nadávat, jak se máme špatně. Na straně druhé, nikdy v historii jsme se neměli tak dobře jako dnes. Nedá se říct, že nejsou výjimky, ale dnešní děti ve velké většině neznají nouzi, jakou znali jejich vrstevníci v minulosti.
Co to znamená?
V jistém smyslu mají všechno. Proto mají pocit, že některé věci nepotřebují, proto je těžší je zaujmout, vyrušit. Ovlivňuje to i druhá dimenze, na Slovensku máme 53-procentní rozvodovost. Mladá generace neumí zpracovat bolest, která vyplývá ze ztráty rodičů. Mladí jsou v jistém smyslu egoističtí a zde narážejí na ostrý opačný kontrast, když se musí vypořádat s tím, že jejich rodiče mají jiné partnery, že dětem se věnují pouze určitý čas a často si je jen "kupují". Do toho vstupuje třetí moment, a tím jsou sociální sítě a virtuální realita, což je jistá karikatura skutečných vztahů.
Když mluvíte o rozvodovosti okolo 50 procent, to je celospolečenské číslo, na katolických gymnáziích by ale měla být situace řádově lepší, katolíci se přece rozvádějí méně.
Umím říct, jak je to u nás na škole, máme asi polovinu dětí z rozvedených rodin. Vidíme na škole rozdíl mezi tradiční katolickou rodinou, která má hodně dětí, a rozvedenou rodinou, kde ještě mohou být sourozenci, ale už jsou tu "moje" děti, "tvoje" děti, "naše" děti. Proto to utíkání se za vztahy na facebook nebo Instagram s sebou nese i něco hlubšího, sociální média jsou dobrým sluhou a špatným pánem, mladá generace se s tím neumí vypořádat.
Překvapuje mě podobnost v poměru rozvodů ve společnosti a na katolické škole. V zásadě platí, že katolické Slovensko trpí některými společenskými neduhy statisticky méně. Pokud to ale na vaší škole vypadá tak, jak říkáte, tak to něco vypovídá o katolickém školství. Co to znamená? Že došlo ke změně a na církevní gymnázia chodí víceméně průměrný vzorek společnosti?
Jde o normativ, žádná škola si dnes nemůže dovolit odmítnout žáka, a to kvůli tomu, aby přežila. Kromě toho část rodičů chce děti dostat na církevní školy s tím, že učitelé budou suplovat výchovu. Jenže to je samozřejmě velký problém.
To ale znamená, že pokud se dramaticky neliší žáci církevního a státního gymnázia, že to ohrožuje i identitu vaší školy.
Samozřejmě. Nelze ale jinak, ovlivňují to dvě věci, byrokracie a demografie. Jsme přebyrokratizovaná společnost, vyšší územní celek škole určuje, kolik dětí může přijmout, kolik tříd lze otevřít. Kdybychom ztratili v jednom ročníku jednu třídu, kdybychom si nastavili vyšší kritéria, nevíme, kdy bychom ji získali zpět. Pro střední školu je dnes nejdůležitější ředitel školního odboru.
Na školu vám tedy přijde společensky průměrný vzorek dětí se svými problémy a potížemi, ale jak je možné, že je neumíte vyprovokovat, vyrušit, pokud už ne zaujmout?
Neumíme to se všemi, protože hodně záleží z jakého okruhu přicházejí děti. Pokud jsou řekněme z bohatých rodin, kde si mohou všechno dovolit, nevíme, jak je oslovit.
Mladí lidé ale rostou vymezováním se, není nic lepšího než otázky o životě a smrti, Bohu a jeho popření, ani to je nezajímá?
Ne. Učím nyní tři roky a tři ročníky po sobě, otevřeně říkám, že mám problém, aby se někteří pomodlili, mám žákyni, která se třetí rok odmítá naučit Věřím v Boha zpaměti. Taková je realita.
Na druhé straně, tím, že je dnes méně žáků ve třídě, je výhodou, že je mnohem lépe známe. Proto vím, jak a s kým žijí. S tím učitel ve škole neudělá nic, prarodiče jsou šťastní, že jsou alespoň u nás. Prostředí církevní školy v mnohém pomáhá, ale získat si je, posunout je k něčemu jinému, to je enormně těžké.
Vám ale jde přesně o to. Jak to řešíte?
Dnešní učitel ztělesňuje původní význam, jde o
paidós - ágein, vést či doprovázet dítě. Učitel dnes není jen přednášejícím před tabulí, musí vést a doprovázet ten dar v podobě mladého člověka, který přichází do dané školy. Říkám to i studentům. Máme čtyři roky na to, abychom je provázeli, buď budou na nás vidět, co je pro nás drahé a svaté, a něco si z toho vezmou, nebo je musíme pustit takové, jací jsou. Taková je dnešní realita.
Působí to velmi defenzivně.
Možná ano, ale nevím, jak lze jít do nějaké ofenzívy. I když je třeba říci, že občas se vyskytne třída, kde je úplně jiný duch, vznikne tím jiné společenství a jinak to zformuje i samotné žáky.
Existuje ale i opak, třída s množstvím negativních typů, kde vládne hrubá skepse a jistý cynismus. Máme třídu, která nepotřebovala ani stužkovou, nechtěli ji.
Další velký problém, který se objevuje, je rostoucí počet dětí s psychickými poruchami a chybami.
V jakém smyslu?
Například Aspergerův syndrom, nesoustředěnost, další věci.
Další velký problém, který se objevuje, je rostoucí počet dětí s psychickými poruchami a chybami.
V čem je dnes rozdíl mezi církevním a státním gymnáziem?
Záleží tak trochu, jestli jde o menší nebo větší školu, jinak poznáte žáky, když jich máte v ročníku přes 30, a jinak, když jich je 200. Ale snad je ještě výhodou individuální a citlivější přístup, známe děti i s jejich rodinami, což na velkých státních gymnáziích není možné. Pak jsou tu náboženské fenomény, spolu se modlíme, máme společné mše, jiné akce a podobně.
Děti, které nejsou nábožensky založené, se na takových akcích účastní bez problémů nebo s tím bojují?
Účastní se, ale současně odrazují jiné.
Jaký je poměr věřících a zbytku žáků u vás na škole?
Ze 150 dětí je asi 50 praktikujících věřících, na škole jsou ve věku, kdy se začínají stydět za svou víru a hledají způsob, jestli si ji dokážou uhájit.
A to znamená: na církevním gymnáziu stojí vůči většině ...
... ano. Do toho ale přicházíme my pedagogové, kteří se za svou víru nestydíme. Právě proto je důležitý i učitelský vzor.
Před 20 lety, když začínaly církevní gymnázia na Slovensku, platilo, že byly elitnější než ostatní školy. To ještě platí?
Situace závisí od města k městu, ale obecně si to nemyslím. Abychom si uvědomili problém, potřebujeme kontext. Loni právnické fakulty přijímaly de facto všechny uchazeče o studium. Co student potřebuje, aby studoval právo? Jen maturitu. Oni to dobře vědí, chovají se podle toho. Demografický pokles prudce ovlivňuje úroveň vzdělání. Je velmi málo dětí, počet škol přitom zůstává. Košice mají 20 gymnázií, ten počet je neúnosný, říkám něco, co jde i proti mně. V roce 2010 bylo 70 tisíc maturantů, letos 39 tisíc. Jsme v ročníku, kdy zažíváme důsledek největšího demografického poklesu. S výjimkou medicíny vysoké školy vezmou všechny, děti i jejich rodiče to vědí. Dotýkáme se jednoho z největších problémů dnešních mladých lidí - motivace. Proč by měli něco dělat, pokud to není nutné?
To je třeba vysvětlovat maturantům na gymnáziu?
Je to nezajímá, mají všechno. Máme žáka, jehož otec je neskutečně bohatý. Ani jeho vnuci nebudou muset pracovat. Kromě toho, že je vidět, jak to bohatství ovlivňuje ostatní, tento žák řekne, že jemu stačí čtyřka. To je obrovská demotivace, která ovlivňuje všechny kolem včetně učitelů.
Takový žák by měl propadnout, proč ho nenecháte propadnout?
Měl by, ale on to zase vždy na tu čtyřku vytáhne. Víc nepotřebuje.
A co ho zajímá?
Game-boy, počítačová hra.
Čtou gymnazisté?
Velmi málo. Čas tráví na sociálních sítích. Necítím se být starý, ale problém sociálních sítí je generačním problémem, jinak ovlivňuje děti, které tam vyrůstají, a jinak působí na uživatele ve vyšším věku. Vztah je jiný, když se s někým zdůvěříte z očí do očí a když to děláte virtuálně. Student dnes řekne: proč se to mám učit, vždyť si to "vyguglim". Pokud tomu máme čelit, škola nemůže nahradit rodinu, s dětmi musí hovořit především jejich rodiče.
Z toho, co říkáte, vyplývá, že škola by měla sociálním sítím vyhlásit "válku".
To by asi měla, ale za rok nato skončí. Dnešní mladí si školu vybírají i podle toho, jestli má otevřenou wi-fi. My zakazujeme používání telefonu během hodiny, ale mnohé školy tolerují i to, zejména učňovky. Víte, jaký je nejhorší trest pro dítě? Když mu seberete mobil a dáte mu ho až druhý den, resp. po vyučování. Vytváří to přitom napětí s rodiči, podle kterých je to porušení lidských práv a podobně.
Největším problémem je tedy disciplína, snažíte se nastolit nějakou disciplínu, která umožňuje vzdělávání. Jaké máte úspěchy?
Dílčí. Někteří jsou citlivější, někteří problém nemají, někteří jsou nepoučitelní. Naším posláním je doprovázet všechny. Dnes se nedá autorita učitele budovat na tom, že učitel je někdo více, musí ve svém žákovi vidět budoucího kolegu, chovat se k němu dospěle, rovnocenně. Učitel také musí rozumět kolektivu před sebou, kdo je vedoucí osobnost a snažit se ji podchytit.
Další věc, která byla předností církevních gymnázií, byly vazby na jiné školy na Západě, s čímž byly spojeny poznávací výlety, ale i pobyty hostujících učitelů z Ameriky, Španělska či dalších zemí. Funguje to i dnes?
Využíváme dohodu s opatstvím v Americe a motivujeme nejlepší druháky, že mohou jet na 6-týdenní pobyt do USA. Rovněž se snažíme o udržování vazeb s Opátskými gymnázii v zemích bývalého Uherska, zejména s Maďarskem.
Po pádu komunismu měly církevní gymnázia výhodu, že tam nepůsobili bývalí komunisté, resp. byly to výjimky, byl tam díky tomu přítomen poutavější výklad dějin, literatury či umění, zejména o období komunismu. Dnes to už asi pominulo, ale doba je zase stále více antikřesťanská, křiví se pohled na význam křesťanství v dějinách, což je opět příležitost pro církevní gymnázia nabídnout reálný pohled bez ideologie a zaujmout, daří se vám to?
Nemyslím si.
Ani když jim ukážete krásu baroka, gotiky a světa, který kdysi křesťanství vytvořilo?
To je umí zaujmout, například když navštívíme knihovnu v Jasovském klášteře a ukážeme jim, že premonstráti se nejen modlili, ale spravovali majetek, starali se o lesy, budovali knihovnu a podobně. Zejména pokud mimo toho navaříme i guláš (úsměv).
Na druhé straně je trochu znepokojivý nárůst nejen liberalismu, ale i extremismu.
Například?
Chlapec, který bude mít letos 18, se zeptal učitelky před celou třídou, jestli ví, jak se počítá život žida. Ona byla trochu v rozpacích, on hned řekl, že podle výšky komína a síly větru.
Najednou zjistíte, že ve třídě je skupinka, která sympatizuje s někým, kdo si pohrává s nenávistí. Škola na to musí reagovat.
Co v takovém případě děláte?
Dáváme úkoly, zejména na hodinách dějepisu a literatury, věnujeme se tomu, abychom ukázali, co se za podobnými hloupými narážkami skrývá. Neznám lepší věc než výlet do Osvětimi.
Funguje to? Nejsou ty děti, myslím ty problémové, tak zadubené, že je to už mine? Proniknete přes jejich mozkovou kůru?
Doufejme. Snažíme se dělat to co nejlépe, jak umíme. A víme, že se nesmíme vzdát, to by byla prohra.
Ptám se proto, že když jsem kdysi chodil po školách s filmem a diskusí o Vrbovi a Wetzlerovi, že učitelé mě upozorňovali, že žáky téma holocaust doslova otravuje, že je to pro ně klišé. Moje zkušenost byla opačná, ale zejména díky tomu, že jsem nemluvil o holocaustu, ale o dvou Slovácích, které obdivuje svět, kteří byli jejich vrstevníci, když se dostali do koncentráku, a dokázali velkou věc. To bylo před pár lety, předpokládám, že odkdy vstoupil Kotleba do parlamentu, tak se to zhoršilo.
Vidím nárůst takového chování u 16- / 17-letých, dá se to přečíst například podle lajků, které dávají na facebooku a podobně. Když se tomu snažím porozumět, opět se dostanu k rodině, kde rodiče nemají čas na děti. Naším úkolem ve škole je ukázat zlo.
A o tomto tématu dokážete ve třídě vyvolat hádku, spor? To by je zaujmout mohlo ...
Mohlo, ale mnohým z nich se hádat nechce. Někdo mu může naložit jako faraón otrokovi, ale on zůstane ticho a myslí si to svoje. Za tímto nezájmem je ale třeba vidět jiný nezájem, starší a v jiných tématech, doma, při trávení času, vyprávění si. Pokud byli tenkrát odkázáni sami na sebe, poradili si, jak uměli, a totéž zkoušejí i nyní.
Když je nedokážete vyrušit ani zpochybněním toho, čemu věří, ani zpochybněním toho protestu a pózy, jde z toho dost velká deziluze. Čím je pak možno vyrušit?
(Dlouhé ticho.) Obávám se, že někdy pomůže jen "prefackování" životem. Mám žáka, kterého jsem křtil, jeho otce znám z mládí, oddával jsem jeho rodiče. Říkám mu, tvůj syn vůbec není hloupý, jen je neskutečně líný. On mi řekl, že to ví, že mu dokonce řekl, že se mu už nechce chodit ani do školy. Řekl mu, že když skončí druhý ročník, přeruší školu a půjde manuálně pracovat, k lopatě. Obávám se, že tento otec má pravdu, že nic jiného nezbývá.
Považuji to už pomalu i za svou pastorační zkušenost, když neumím pomoci, musím toho člověka nechat tak a pustit.
Přejděme ještě k jinému tématu, vy jste jediným opatem na Slovensku, kdesi jsem četl, že i jedním z nejmladších na světě. Je to pravda?
V rámci premonstrátů je na světě 45 kanónií, z toho asi 35 opatství, jsem druhý nejmladší. Byl jsem zvolen jako 37-letý. Ta funkce dnes vyžaduje něco jiného než ve středověku. Ale je to zajímavý život.
O tom nám něco povězte.
Staré řehole, které se vyvinuly z benediktinů, mohly vznikat pouze na základě fundace majetku. Někdo musel dát k dispozici majetek, aby mohli mniši z něčeho žít. Historie na Slovensku je zajímavá, bylo zde mnoho opatství, po roce 1802 zůstalo jediné - premonstráti v Jasové. Pod opatství patří bratři, naším krédem je láska k Bohu a bližnímu, samozřejmě k modlitbě, proměňování sebe, abychom byli pro jiné tím, kým byl Ježíš Kristus. Věnujeme se také pastoraci, historicky. Mým úkolem proto je vytvořit společenství bratří v modlitbě a zároveň je podporovat v pastoraci. Jelikož je nás 13, není to až tak těžké, máme tři chrámy, v Jasové, v Košicích a chrám zaniklého opatství v Leles, které patří pod nás. Naše opatství zřídil bratr uherského krále Bély IV. Koloman s největší pravděpodobností někdy kolem roku 1200, nevíme kdy přesně. V restitucích jsme získali les a pole, které spravujeme.
Dá se na tom vydělat?
Je to velká starost, ale pomáhá nám to pokrýt náklady jasovského kláštera, je to největší pozdněbarokní stavba na Slovensku, je třeba si představit 115 místností na vytápění a udržování. Jistým způsobem jde o workoholický způsob života, ale baví mě to.
Jaroslav Daniška
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 21. 5. 2017 naleznete
zde.