Skutečná Panna Maria přichází na svět sdělit důležité věci, aby způsobila změnu smýšlení lidí, kteří ji neodmítnou poslechnout.
Satan ví, že tato zpráva může snížit počet jím oklamaných obětí, a proto se snaží napodobit hlas této Matky Spasitele prostřednictvím množství falešných mariánských zjevení, a to zejména v posledních desetiletích. Tyto falešné výpovědi plné balastu přinášejí zmatek, a zastírají klíčová slova Panny Marie pro církev a pro lidstvo, které skutečně řekla jen ona. Dosud největší a svými vnějšími projevy nejvelkolepější pravé zjevení Panny Marie nastalo v roce 1917 v Portugalsku. Zodpovědný postoj k hodnocení vývoje světa a působení církve v tomto světě v posledním století vyvolává otázky, zda hlas Panny Marie byl slyšen v potřebné míře.
Příprava na poselství pro svět
Lucie de Jesus dos Santos, narozená v roce 1907, její bratranec František Marto, narozený v roce 1908, a její sestřenice Hyacinta Marto, narozená v roce 1910, bydleli ve vesničce Aljustrel, která patřila k obci Fatima v Portugalsku.
Lucie a tři další pasáčci, a to Maria Rosa Matias, Teresa Matias a Maria Justino, viděli na kopci Cabeço nad lesem údolí bílý oblak, který vypadal jako průhledný, a měl tvar lidské postavy. Tyto tři zjevení se vyskytly v období od dubna 1915 do října 1915.
Lucie, František a Hyacinta zažili následně tři zjevení postavy mládence představujícího anděla Portugalska, anděla míru, a to v období od jara 1916 do podzimu 1916. Děti při těchto zjeveních opakovaly modlitby anděla, které byly zaměřeny na usmíření Boha za hříchy lidí. Děti pociťovaly navzdory radosti i velkou tělesnou únavu při těchto zjeveních, na rozdíl od pozdějších zjevení Panny Marie, při kterých pociťovaly velkou životaschopnost bez tělesné únavy.
Zjevení Panny Marie ve Fatimě v roce 1917
Zjevení Panny Marie se staly na malém pozemku, který patřil rodičům Lucie, a měl název Cova da Iria (údolí Iria), přičemž se nacházel na cestě do Leirie, asi 2,5 km od Fatimy.
První zjevení Panny Marie nastalo dne 13. května 1917. Lucie, František a Hyacinta zpozorovali při hře v údolí Iria nad dubem postavu Panny Marie. Podle svědectví dětí, Panna Maria měla zářivý světelný výraz, přičemž navzdory kráse této postavy bylo možné zpozorovat její vážný výraz s jemnou výčitkou. Ruce měla sepnuté k modlitbě, přičemž na pravé ruce visel růženec. Panna Maria řekla při tomto zjevení, že přichází z nebe. Lze poukázat zejména na požadavek, aby tyto děti přišly na toto místo vždy 13. dne v měsíci po dobu 6 měsíců. Panna Maria položila dětem otázku, zda se chtějí obětovat Bohu a snášet všechno utrpení, které jim chce seslat jako úkon smíření za hříchy, které ho urážejí, a jako prosbu za obrácení hříšníků.
Děti přijali tuto výzvu.
Druhé zjevení Panny Marie nastalo dne 13. června 1917. Při tomto zjevení bylo přítomno asi 50 diváků, kteří si během něj všimli různé náhlé změny v prostředí, jako například podivné zvuky připomínající bzučení včel, sklonění vrcholu dubu a zatmění Slunce. Panna Maria povzbuzovala děti k modlitbě růžence. Panna Maria přitom těšila i Lucii, která si musela prožít začátek útrap souvisejících se zjeveními. Neposkvrněné Srdce Panny Marie bude pro ni útočištěm a cestou na cestě k Bohu. Lucie dostala informaci, že Panna Maria si přijde pro Františka a Hyacintu v blízké budoucnosti. František a Hyacinta onemocněli téměř současně v říjnu 1918. František zemřel v roce 1919 a Hyacinta zemřela v roce 1920.
Třetí zjevení Panny Marie nastalo dne 13. července 1917. Lucie prožívala těžké chvíle spojené se svým posláním, a také proto žádala Pannu Marii o zázrak, aby všichni lidé uvěřili v pravdivost těchto zjevení. Lucie současně vyslovovala množství proseb, zejména ve věcech tělesného uzdravení lidí. Panna Maria nereagovala okamžitým vyřešením každé konkrétní žádosti podle proseb Lucie. Panna Maria předložila další výzvu k trpělivé modlitby růžence, a také oznámila, že způsobí velký zázrak v říjnu 1917. Panna Maria svěřila dětem při tomto zjevení i zprávu o událostech týkajících se světa, které v tomto období neměly být zveřejněny, a proto se označují jako tajemství. Toto tajemství má 3 různé části. První dvě části tajemství byly zveřejněny sestrou Lucií až v roce 1941.
První část tajemství představuje vidění pekla. Lucie musela silně vykřiknout navzdory krátkému trvání tohoto obrazu. Ve velkém ohnivém moři byly ponořeny spálené bytosti v lidských podobách a ďáblové, přičemž vydávali nářky plné zoufalství a bolesti. Lidé a ďáblové byli průhlední jako průsvitné žhavé uhlí, přičemž ďáblové měli velmi odpuzující vzezření.
Druhá část tajemství v návaznosti na zobrazené pekelné hrůzy zatracených lidí představuje pomoc pro záchranu lidských duší před pekelným ohněm. Panna Maria představila vůli Boha zavést ve světě úctu k jejímu Neposkvrněnému Srdci. Současně varovala lidstvo před další světovou válkou, která bude ještě strašnější než tehdy probíhající první světová válka, pokud lidé nepřestanou urážet Boha. Poukázala na světelné znamení v noci krátce před vypuknutím této války, které bude znamením nadcházejícího Božího potrestání světa válkou, hladem, pronásledováním Církve a Svatého otce. Dnes již víme, že toto neobvyklé světlo skutečně ozářilo oblohu Evropy v noci z 25. na 26. ledna 1938. Panna Maria v zájmu zabránění těmto katastrofám vyslovila požadavek zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému Srdci, a také vyslovila požadavek na smírné svaté přijímání na první soboty v měsíci. Splnění tohoto požadavku mělo přinést obrácení Ruska a mír, nesplnění tohoto požadavku mělo způsobit rozšíření bludů z Ruska do celého světa, rozšíření válek, zničení mnoha národů, mučení dobrých lidí, pronásledování Církve, a velké trápení Svatého otce. Panna Maria řekla, že její Neposkvrněné Srdce nakonec zvítězí, Svatý otec jí zasvětí Rusko, které se následně obrátí, a světu bude darované období míru a pokoje. Současně uvedla, že Portugalsko si zachová dogma víry. Panna Maria přidala k tajemstvím modlitby růžence modlitbu: "Ó Ježíši, odpusť nám naše hříchy, zachraň nás od pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které nejvíce potřebují Tvé milosrdenství.".
Třetí část tajemství byla oficiálně zveřejněna ze strany Církve až v roce 2000. Obsah tohoto tajemství a jeho oficiální interpretace přinesla postupně různé kritické výhrady ve světě, a také pochybnosti, zda toto tajemství bylo zveřejněno v celém rozsahu, ve kterém ho sestra Lucie písemně zaznamenala. Sestra Lucie napsala text třetí části tajemství dne 3. ledna 1944. Sestra Lucie napsala poznámku na zapečetěnou obálku obsahující text třetí části tajemství, že obálka smí být otevřena až po roce 1960. Zveřejněný obsah třetí části tajemství zobrazuje scénu, v níž anděl stojí po levé straně Panny Marie, a drží ohnivý meč v levé ruce, z něhož vycházel jiskřící plamen, jakoby na zapálení celého světa. Při dotyku s jasem Panny Marie jiskry zhasínaly. Anděl ukazoval pravou rukou na zem, přičemž hlasitě volal: "Pokání, pokání, pokání!".
Dalším obrazem byl biskup oblečený v bílém, připomínající Svatého otce, a také biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice, vystupující na strmý vrch. Na tomto vrchu byl velký kříž z hrubých kmenů, jako by byly z kůry korkového stromu. Svatý otec před výstupem na tento vrch přešel přes velké město, které bylo zpola rozbořené, přičemž ve velké bolesti se modlil za duše mrtvých, které potkával na této své cestě. Svatý otec po výstupu na vrchol vrchu byl zabit vojáky během klečení pod velkým křížem, a spolu s ním umírali i biskupové, kněží, řeholníci, řeholnice, muži a ženy různých tříd a postavení. Dva andělé byli pod oběma rameny kříže, a každý z nich sbíral krev mučedníků do křišťálové konve, a zaléval ní duše přibližující se k Bohu.
Čtvrté zjevení Panny Marie mělo nastat dne 13. srpna 1917. Tři dětští vizionáři nemohli předstoupit před Pannu Marii z důvodu zajištění příslušnými orgány. Lidé přítomni na místě zjevení pozorovali neobvyklé jevy navzdory nepřítomnosti těchto dětí, a byli přesvědčeni o přítomnosti Panny Marie. Lucie, František a další chlapec pásli ovce na místě zvaném Valinhos, dne 19. srpna 1917. Děti pozorovali v tento den zvláštní jevy známé z předchozích zjevení, přičemž také to bylo nad podobným stromem. Lucie dala zavolat Hyacintu. Panna Maria žádala děti o modlitby růžence, a aby dodržely čas a místo následujících dvou zjevení.
Páté zjevení Panny Marie nastalo dne 13. září 1917. Velké potíže způsobované dětským vizionářům ze strany odpůrců těchto zjevení Panny Marie způsobily, že mnoho lidí začalo toužit po poznání pravdy v této věci. Tisícové zástupy lidí přišly k dubu. Lidé mohli pozorovat neuvěřitelné obrazy. Na nebi se objevila světelná koule vznášející se směrem od východu k západu, která se následně obrátila do opačného směru. Vyskytly se i další nevysvětlitelné jevy v atmosféře, jako náhlé zeslabení slunečního světla s možností vidět hvězdy na obloze, scéna připomínající déšť z květinových lupínků, apod .. Panna Maria řekla, že v následujícím měsíci přijde i Pán Ježíš Kristus, Panna Maria Sedmibolestná, Panna Maria Karmelská, a svatý Josef s Ježíškem, aby požehnali světu.
Šesté zjevení Panny Marie nastalo dne 13. října 1917. Tento den byl deštivý a pochmurný, avšak přesto se tohoto posledního zjevení Panny Marie zúčastnilo téměř 70 000 lidí. Panna Maria žádala o postavení kaple na její počest na tomto místě, a také o pokračování v modlitbách růžence, přičemž se představila jako Paní Posvátného růžence. Na žádost Lucie o splnění mnoha proseb lidí, kteří na ni naléhali, Panna Maria odpověděla, že některé prosby splní, a některé ne. Současně velmi důrazně žádala, aby lidé přestali urážet Pána, který je již velmi urážen. Panna Maria se začala vznášet a ztrácet v dálce oblohy po této poslední prosbě.
Lucie viděla v této chvíli obrazy tří tajemství růžence, t.j. radostné tajemství, bolestné tajemství a slavného tajemství.
Tisíce přítomných diváků mohly pozorovat neuvěřitelné divadlo, které se od té doby označuje jako sluneční zázrak. Po skončení rozhovoru Panny Marie s Lucií náhle přestalo pršet, a mraky se rozestoupily. Slunce nezvykle silně zářilo, ale neoslňovalo. Všichni pozorovatelé zázraku a celé prostředí bylo ponořeno do neobvyklých barev. Slunce se následně roztočilo kolem své osy a zastavilo, a pak tanec této žhavé koule pokračoval. To se třikrát opakovalo, a po skončení tohoto představení lidé viděli, jak se Slunce začalo přibližovat k Zemi. Tehdy se začaly ozývat výkřiky hrůzy. Slunce se následně vrátilo na své místo. Neobvyklé divadlo trvalo asi 10 minut. Lidé se uklidnili, padali na kolena do bláta, přičemž se modlili a projevovali lítost za spáchané hříchy. Mnoho lidí zpozorovalo, že předtím promočené šaty náhle vyschly. Mimořádně jevy spojené s tímto zázrakem mohli pozorovat i lidé vzdálení až 40 kilometrů. (1).
Nastolení bolševické diktatury v Rusku v roce 1917
Ruští bolševici nastolili svou diktaturu v Rusku po násilném převratu, ke kterému došlo v listopadu 1917, tedy právě po vyvrcholení fatimských zjevení Panny Marie. Bolševici vytvořili novou vládu Ruska, Radu lidových komisařů, tzv. Sovnarkom. Jejím předsedou byl Vladimír Iljič Ulianov (Lenin), lidovým komisařem pro zahraničí byl Lev Davidovič Bronštejn (Trockij), a předsedou pro národnostní otázky se stal Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin).
Myšlenkové kořeny ruského bolševismu lze poznat v myšlenkách Karla Heinricha Marxe a Friedricha Engelse, kteří jsou autory díla Komunistický manifest, vydaného v Londýně v roce 1848. Ve smyslu tohoto dokumentu: "Prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu, vydobytí demokracie. Proletariát využije své politické panství na to, aby vytrhl postupně buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, t.j. proletariátu zorganizovaného do panující třídy, a co nejrychleji rozmnožil masu výrobních sil. To se však může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva a do buržoazních výrobních vztahů, tedy opatřeními, které se zdají ekonomicky nedostatečné a neudržitelné, které však v průběhu hnutí přerůstají samy sebe, a jsou nezbytné jako prostředek k převratu v celém způsobu výroby. (...). Jakmile všechny třídní rozdíly zmizí v průběhu vývoje a celá výroba bude soustředěna v rukou sdružených jednotlivců, veřejná moc ztratí svůj politický charakter. Politická moc ve vlastním smyslu slova je organizované násilí jedné třídy na potlačování druhé. Pokud se proletariát sjednotí v boji proti buržoazii do třídy, pokud se pozvedne revolucí na panující třídu, a pokud násilně zruší staré výrobní vztahy jako panující třída, zruší s těmito výrobními vztahy i podmínky existence třídního protikladu, zruší třídy vůbec, a tím i své vlastní panství jako třídy." (2).
Poselství ruského patriarchy pro ruských bolševiky
Ruský Sovnarkom přijal dekret ze dne 11. prosince 1917, kterým Ruské pravoslavné církvi byly odňaty všechny vzdělávací instituce. Další navazující dekrety Sovnarkomu vyplývaly z dogmat Komunistického manifestu ve věci likvidace náboženství a rodiny. Za platný se považoval výlučně občanský sňatek s maximálně zjednodušenou procedurou uzavření a rozvodu.
Dekretem o odluce církve od státu, ze dne 20. ledna 1918, se začalo pronásledování náboženského života, přičemž jeho projevem bylo zamezení vyučování náboženství ve státních školách, ve veřejných školách a v soukromých školách. Budovy a předměty pro náboženské účely se prohlásily za majetek lidu. První bolševická ústava v 65. hlavě vyhlásila duchovenstvo a mnichy za zbavené volebního práva dne 10. července 1918. Nastalo velké pronásledování duchovenstva spojené s vraždami pravoslavných kněží, rušení klášterů a zneucťováni ostatků svatých. Bolševická diktatura v Rusku přinesla i krvavou občanskou válku, hospodářský rozvrat a hladomor v důsledku loupežného zmocnění se soukromého majetku bolševiky, a stala se základem pro všechno zlo a mravní rozvrat, které Panna Maria ve svém zjevení ve Fatimě, ze dne 13. července 1917, pojmenovala jako "bludy z Ruska".
Patriarcha moskevský a celé Rusi Tichon, (Vasilij Ivanovič Bellavin), (1865 - 1925), v návaznosti na rozpoutané bolševické protikřesťanské běsnění, píše ve svém dopise, ze dne 2. února 1918:
"Zapomenutá a pošlapaná jsou Kristova přikázání o lásce k bližním, každým dnem k nám přicházejí zprávy o hrůzných a brutálních vraždách nevinných a dokonce na lůžko upoutaných nemocných lidí, provinivších se snad jen tím, že se ctí provedli svou povinnost vůči vlasti, protože všechny své síly obětovali ve prospěch blaha lidu. A to vše se děje nejen pod příkrovem noci, ale otevřeně, za denního světla, s dosud neslýchanou drzostí a nemilosrdnou krutostí, bez jakéhokoliv soudu, a s popřením jakéhokoli práva a zákonnosti. Děje se to v těchto dnech téměř ve všech městech a obcích naší vlasti: jak v hlavních městech, tak ve vzdálených periferiích, (v Petrohradě, Moskvě, Irkutsku, Sevastopolu, apod.). (...).
Vzpamatujte se, šílenci, přestaňte s vaším krvavým běsněním. Vždyť to, co děláte, není jen krutost: jsou to skutečné skutky satanské, za které vás bude v příštím, posmrtném životě, čekat pekelný oheň, a strašné prokletí potomků v nynějším životě pozemském. Mocí danou nám od Boha vám zakazuji přijímat svátost Kristovu, proklínám vás, pokud ještě nosíte křesťanská jména, a alespoň svým narozením patříte k pravoslavné církvi. Zapřísahám i vás všechny, věrné děti pravoslavné církve Kristovy, abyste nevstupovali do jakéhokoliv kontaktu s takovými vyvrheli lidského rodu.". (3).
První neděle Československa v roce 1918
Švédská vojska obsadila Prahu v roce 1648. Obránci Prahy se rozhodli zamezit přechodu švédských vojsk přes Karlův most. Stateční čeští vlastenci se postavili proti švédské přesile, a přitom prosili o pomoc Pannu Marii. Dali příslib, že v případě získání pomoci k vítězství od Panny Marie, a tím záchrany Prahy před zničením, postaví v centru města na Staroměstském náměstí sloup s její sochou jako svůj projev díků. Pražané zvítězili v tomto boji. Císař Ferdinand III. podpořil záměr Pražanů, a osobně se angažoval v této iniciativě. Základní kámen pro toto dílo byl položen dne 26. dubna 1650. Nakonec byl postaven jeden z prvních mariánských sloupů v Evropě, přičemž byl postaven z českého hrubozrnného pískovce. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl posvěcen za přítomnosti pražského arcibiskupa, kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu, a císaře Ferdinanda III., dne 13. července 1652. Toto dílo se stalo vyhledávaným místem duchovního a kulturního života nejen Pražanů, ale i dalšího obyvatelstva českého území, na dlouhé období.
Československo, jako jeden z nástupnických států Rakouska-Uherska, byl vyhlášen dne 28. října 1918. Bylo pondělí. Jeden rok po vážných slovech Panny Marie ve Fatimě se v Praze rozšířila intenzivní protikatolická propaganda, podle níž pražský mariánský sloup měl představovat triumfální katolickou reakci na porážku českých stavů v bitvě na Bílé Hoře, ke které došlo dne 8. listopadu 1620. Nenávist protikatolických organizátorů dokázala zatemnit mysl mnoha lidí v pražském davu, který zaútočil na symbol díků Panně Marii za záchranu Prahy, a to i přesto, že toto dílo bylo vybudováno až 30 let po bitvě na Bílé hoře. Temným mocnostem se podařilo zastřít rozhodující skutečnost, t.j. že předmětné dílo vzniklo bezprostředně po dramatických událostech spojených s odvrácením švédské hrozby. Dějiny přinášejí zvláštní souvislosti. Definitivní rozhodnutí organizátorů o zlikvidování pražského mariánského sloupu bylo přijato dne 14. října 1918, t.j. jeden rok a jeden den po největším a posledním zjevení Panny Marie ve Fatimě, spojeným se slunečním zázrakem.
Sedmý den existence Československa připadl na neděli, 3. listopadu 1918. Na Bílou horu bylo svoláno shromáždění lidu, které bylo po skončení organizátory vedeno záměrně na pražské Staroměstské náměstí. Objednaný hasičský vůz ze Žižkova dojel tažený koňmi spolu se čtyřmi hasiči vybavenými potřebným nářadím. Dav dorazil na pražské Staroměstské náměstí před sedmnáctou hodinou. Mariánský sloup nejprve odolal prvnímu pokusu o jeho stržení, neboť lano tažené davem se přetrhlo, a táhnoucí lidé padli na zem. Ničitelé následně při pokusu umístit smyčku lana výše museli zničit nejprve zadní pravou sochu anděla, a na jeho místo mohli umístit výše žebřík. Barbarskému činu se snažili zabránit stateční jednotlivci, avšak nakonec mariánský sloup padl k zemi. Většina ničitelů byla tvořena obyvateli Žižkova, který v tomto období nebyl součástí Prahy. Socha Panny Marie padala z výšky 13 metrů, a rozbila se na 7 velkých kusů a množství malých úlomků. Podařilo se zamezit záměru ničit i sousoší na Karlově mostě. (4).
Předmětnou událost by bylo možné považovat pouze za smutnou epizodu. Současně je zřejmé, že po barbarských útocích na kulturní díla ve vyspělých státech, se obvykle rychle realizuje obnova těchto symbolů národní kultury. Navzdory aktivní snaze o obnovu projevu díků Panně Marii za záchranu Prahy a českého národa v podobě pražského mariánského sloupu, tento záměr zatím nebyl završen, a to ani po téměř sto letech. V této souvislosti je vhodné uvažovat nad tím, jaké síly stály a nadále stojí za přetrvávajícím záměrem nedovolit veřejně projevit dík Panně Marii za záchranu Prahy a českého národa před nepřátelským vojskem. Musí to být síly, které neustále bojují proti Bohu a proti národu. Je zvláštní, že 20 let po zničení pražského mariánského sloupu došlo k rozpadu Československa, a 30 let po této události, tedy v roce 1948, český národ a slovenský národ otevřely své dveře bolševické diktatuře.
Bůh a národ předmětem bolševického útoku
Dějiny lidské společnosti jednoznačně prokazují, že život člověka může probíhat velmi rozmanitým způsobem v závislosti na tom, jaké hodnoty člověk vyznává. Zjevené pravdy o lidské bytosti od Spasitele člověk může akceptovat nebo odmítnout. Písmo svaté však často používá také pojem národ, a stejně jako v případě člověka, i národ může přijmout nebo odmítnout zjevenou pravdu o člověku. Lze konstatovat, že zbloudění většiny jednotlivců národa znamená zbloudění národa složeného z těchto jednotlivců. Národ následně směřuje k vlastní zkáze, a může i zcela zaniknout. Tento tragický proces je doprovázen národním klaněním se modlám všech druhů. Velký význam má proto i politické vedení národů, které reprezentuje i převažující postoje ve vztahu k Bohu. Národ ve vztahu k Bohu není jen prostým součtem jednotlivců vyznačujícím se určitými společnými znaky, jako např. společné území, jazyk, kultura, apod ..
Stejně jako existuje vzájemný vztah člověka k Bohu, i seskupení lidí v národě má svůj vztah k Bohu, a proto i Bůh má svůj vztah k tomuto seskupení lidí patřícím k národu. Bůh posílá Církev ke všem lidem a ke všem národům. Bůh může žehnat lidi a národy, ale i trestat.
Písmo svaté zdůrazňuje, že každý člověk má svého anděla strážce, a to i hříšný člověk, nevěřící člověk, a také ho mají i jednotlivé národy. (5).
Papež Pius XI. varoval před bolševismem v encyklice Divini Redemptoris, o bezbožnickém komunismu, z roku 1937. "Nauka, kterou komunismus ukrývá pod skořápkou často tak klamavou a svůdnou, má v podstatě i dnes základ v Marxově učení o dialektickém dějinném materialismu: teoretici bolševismu se tváří, že oni jediní správně vykládají tuto nauku. Podle ní existuje pouze jediná skutečnost, a to hmota se svými slepými silami, z níž se vyvinuli rostliny, zvířata a lidé. I lidská společnost není ničím jiným než jedním z projevů a forem hmoty, která se vyvíjí uvedeným způsobem a s neodvratnou nutností za stálého zápasu sil směřuje ke konečnému vyrovnání: ke společnosti bez tříd. V této nauce - jak je jasné - není už místa pro Boha, není rozdílu mezi duchem a hmotou, ani mezi duší a tělem; duše nežije po smrti, a proto není ani naděje na posmrtný život. Komunisté, vycházejíce z dialektického materialismu, učí, že lidé mohou urychlit zápas, kterým svět směřuje ke konečnému vyrovnání. Proto usilují, aby se třídní rozpory ve společnosti ještě více vyostřily, a tak třídní boj se svou zuřivou nenávistí a ničením nabývá charakter křížové výpravy ve službách pokroku lidstva. Naopak, jako lidstvu nepřátelské mají být zničeny všechny síly, ať jsou jakékoliv, které se staví proti těmto soustavně páchaným násilnostem.". (6).
Papež Pius XI. současně poukazuje i na tragické důsledky bolševismu pro jednotlivé národy: "A nelze říci, že tak hrozné ukrutnosti jsou jen přechodným jevem, který doprovází každou velkou revoluci, vyvolanou osamocenými výbuchy, k jakým dochází v každé válce. Ne, to je přirozené ovoce systému, který nemá žádné vnitřní sebeovládání. Člověk potřebuje sebeovládání, už ať jednotlivě nebo ve společnosti. I barbarské národy měly takovou uzdu v přirozeném zákoně, který Bůh vtiskl do srdce každého člověka. A když se tento zákon řádně zachovával, bylo vidět, jak středověké národy rostly k velikosti, která dosud některé snadno se nadchnoucí dějepisce přivádí k obdivu, snad většímu, než je nutné. Když se však ze srdcí lidí vytrhne pojem Boha, pudy a vášně je nevyhnutelně ženou do nejkrutějšího barbarství. Zde vidíme toto: poprvé v dějinách lidstva jsme svědky chladnokrevně promyšleného a do podrobností připraveného boje člověka proti "všemu, co je božské". Komunismus je protináboženský svou podstatou a pokládá náboženství za "opium lidstva", neboť náboženské pravdy, poukazující na záhrobní život, prý odvádějí proletáře od úsilí o dosažení sovětského ráje, který je zde na zemi.". (7).
Význam zasvěcení Ruska pro svět
Třetí zjevení Panny Marie ve Fatimě nastalo dne 13. července 1917. Maria tehdy podle jednoho ze dvou částí tajemství, které byly zveřejněny v roce 1941, vyslovila požadavek, aby Rusko bylo zasvěceno jejímu Neposkvrněnému Srdci, a také požadavek na smírná svatá přijímání na první soboty v měsíci. Lze poukázat na slova Panny Marie: "Když uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že ten den je velkým znamením, které vám Bůh dává jako upozornění, že bude trestat svět za jeho zločiny válkou, hladem a pronásledováním Církve a papeže. Aby se tomu zabránilo, budu prosit, aby Rusko bylo zasvěceno mému Neposkvrněnému Srdci, a aby se na první soboty v měsíci konalo smírné svaté přijímání. Pokud budou moje prosby splněny, Rusko se obrátí a zavládne mír. Jinak bude rozšiřovat bludy do celého světa a přijdou války a pronásledování Církve; dobří budou na smrt mučeni, Svatý otec bude hodně trpět, mnoho národů bude zničených; ale mé Neposkvrněné Srdce nakonec zvítězí. Svatý otec mi zasvětí Rusko, takže se obrátí, a světu bude dáno žít v míru nějaký čas. V Portugalsku bude dogma víry vždy zachováváno".
Fatimská vizionářka Lucie měla zjevení Nejsvětější Trojice a Neposkvrněného Srdce Panny Marie už jako řádová sestra v roce 1929. Sestra Lucie píše v jednom ze svých dopisů o této události: "Nato mi Panna Maria řekla: "nastal okamžik, kdy Bůh vyzývá papeže k tomu, aby se všemi biskupy světa zasvětili Rusko mému Neposkvrněnému Srdci, a tak ho zachránili. Tak mnoho duší bude Boží spravedlností odsouzených za své hříchy, které proti mně páchají, že prosím o smír: obětuj se na tento úmysl a modli se.". Sestra Lucie napsala dopis papeži Piu XII. z nařízení svého duchovního vůdce a prosila papeže, aby udělil své požehnání pobožnosti prvních sobot, a aby ji rozšířil po celém světě. Tento dopis je ze dne 2. prosince 1940, a obsahuje konstatování: "V roce 1929 Naše milá Paní žádala v dalším zjevení, aby Rusko bylo zasvěceno jejímu Neposkvrněnému Srdci, a slíbila, že za to zabrání šíření jeho bludů, a způsobí jeho obrácení. (...). Při různých vnitřních sděleních náš Pán vždy znovu trval na této žádosti a slíbil, že zkrátí dny trápení, kterými potrestal národy za jejich zločiny válkou, hladem a všelijakým pronásledováním svaté Církve a Svatého otce, pokud Jeho Svatost uzná za dobré zasvětit svět, hlavně Rusko, Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, a pokud nařídí, aby to společně a současně s Jeho Svatostí udělali všichni biskupové světa.".
Papež Pius XII. zasvětil Církev a lidstvo Neposkvrněnému Srdci Panny Marie v rozhlasovém poselství určeném Portugalsku na závěr jubilea fatimských zjevení, dne 31. října 1942. Papež Pius XII. následně zasvětil národy Ruska Nejsvětějšímu Srdci Panny Marie apoštolským listem "Sacro Vergente Anno", dne 7. července 1952.
Žádost 510 arcibiskupů a biskupů žádajících papeže Pavla VI. o zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie s výslovným uvedením Ruska a dalších zemí pod nadvládou komunismu, provedeného společně se všemi biskupy světa v ten samý den, byla předložena papeži Pavlu VI., dne 3. února 1964. Papež Pavel VI. "svěřil lidstvo" Neposkvrněnému Srdci Panny Marie v závěru třetího zasedání Druhého vatikánského koncilu, a prohlásil slavnostně při této příležitosti za potlesku koncilních otců, kteří povstali, Pannu Marii jako "Mater Ecclesiae", dne 21. listopadu 1964.
Papež Jan Pavel II. zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie ve Fatimě, dne 13. května 1982, a následně v Římě, dne 25. března 1984. Těmto zasvěcením předcházelo pozvání papeže všem biskupům, aby se připojili k těmto aktům. Konkrétní záznamy o tom, jestli, nebo jakou měrou se biskupové připojili k těmto aktům, nejsou známy. Rusko nebylo výslovně zmíněno při těchto zasvěcení. (8).
Druhý vatikánský koncil (1962 - 1965) nepřinesl dokument, kterým by Církev odsoudila bolševismus, resp. komunismus, a to navzdory požadavkům mnoha představitelů Církve v tomto období. Je třeba uvést, že manévrování Církve v prostředí jakýchkoliv diktatur není jednoduché. Současně platí, že mnozí věrní křesťané a katolíci pronásledovaní bolševiky kvůli víře vždy trpí i kvůli tomu, že ze strany odpovědných pastýřů Církve neslyší dost důrazně o požadavku důsledně odporovat antikristovské bolševické lži o Bohu, a o významu Stvořitelem daného zakotvení člověka v jeho vlastním národě.
Bludy z Ruska přijaté současným světem
Zákeřnost bolševického útoku proti Bohu a proti vlastnímu národu vyplývá zejména z důsledné osobní vzpoury proti Spasiteli a proti zjevené pravdě o stvořené lidské bytosti. Je zjevné, že všichni antikristovští diktátoři podlehli po této osobní vzpouře pokynům vůdce všech démonů, satana. Bolševici sloužili satanovi odmítáním Spasitele, přestože bojovali proti nacismu. Nacističtí zločinci podléhali okultismu, a současně bojovali proti bolševismu. Výsledkem nezbytného vojenského střetu bylo obrovské množství obětí, ničení a rozmnožení obyvatelstva říše věčného zatracení. V této souvislosti je třeba nezapomínat na slova Panny Marie z Fatimy o nebezpečí rozšíření "bludů z Ruska", tedy o nebezpečí všeho, což představuje bolševismus. Je vhodné zamyslet se nad tím, jak se projevují tyto nebezpečné bludy, a jak zasáhly a stále zasahují i náš národ.
Příčina nedostatečného vypořádání se s bolševickou tragédií ve světě a také v Čechách a na
Slovensku spočívá ve vyzdvihování negativních důsledků bolševické diktatury pouze ve vztahu k omezování práv člověka. Po rozpadu regionálních bolševických seskupení se vytvořily podmínky pro právní zakotvení lidských práv, čímž se vytvořila klamavá společenská atmosféra definitivního vítězství nad bolševismem. Bolševické vraždy oponentů, loupeže a likvidace křesťanského náboženství, nepředstavují kompletní seznam bolševických zločinů. Je třeba důsledně analyzovat i význam dalšího velkého bolševického zločinu, a tím je zrada vlastního národa způsobem jeho postupného rozpuštění ve větších regionálních strukturách.
Ruští bolševici po roce 1917 představovali velmi pozoruhodné seskupení lidí, kteří se projevovali velmi specificky i ve vztahu k vlastnímu ruskému národu. Navzdory skutečnosti, že v tomto období byl národ považován za základní východisko pro existenci jakéhokoliv státu, ruští bolševici nenáviděli vlastní národ. Přesvědčení, že národnost je považována za ducha každého civilizovaného státu, bylo v rozporu s komunistickou ideologií. V zájmu sjednocení "proletářů všech zemí" bylo důsledně likvidováno a hanobeno přesvědčení o důležitosti národní identity člověka. Svaz sovětských socialistických republik nebyl nikdy volným seskupením regionálních území disponujících právem na svobodné vystoupení z tohoto seskupení. Obrovská sovětská říše hanobící předchozí ruskou křesťanskou říši se stala tragickým důsledkem absurdních projevů vzpoury člověka nejen proti Bohu, ale i proti vlastnímu národu.
Pokračování dramatu návratu ruského národa k vlastní křesťanské identitě bude náročné, a to právě z důvodu rozšíření "bludů z Ruska" do celého světa. Tyto protikřesťanské bludy otevřely původně ruský křesťanský region pronikání islámu, přičemž to nastalo i v západní Evropě, která v posledních desetiletích akceptovala různými způsoby marxistické vnímání světa. Marxistické myšlení proniklo i do myšlení křesťanů, a negativně ovlivnilo některé představitele Církve.
Vnímavý ruský křesťanský pozorovatel může sledovat s velkým překvapením, jak obyvatelstvo původně křesťanských evropských národů v současnosti postupně vyměňuje Bohem darovanou přirozenou spojitost vlastní křesťanské identity a národní identity za něco velmi zvláštního. Ve své podstatě to představuje moderní verzi absurdního a nevyhnutelně antikristovského "europrojektu" bolševického rozpuštění národů. Je třeba si uvědomit, že bez likvidace křesťanské identity by nemohlo dojít ani k likvidaci národní identity v tomto evropském prostoru. Ruští bolševici chápali toto vzájemné propojení, a v zájmu nastolení světovlády museli likvidovat obě identity současně, přičemž radikálně museli likvidovat nejprve křesťanskou identitu ruského člověka. Významnou skutečností, potvrzenou mnoha ruskými historiky ve věci příčin ruské bolševické revoluce, je i obecné mravní zpustnutí ruského obyvatelstva, jehož touha po zlepšení sociální situace vytvořila předpoklady pro "revoluční převzetí majetku od bohatších tříd", a pro další velké zločiny, které si to vyžádalo. Navzdory hrdinství ruských válečníků bojujících proti bolševikům, ruskému národu se velmi dlouho nedařilo zvítězit nad tímto pokušením. Tento zápas vůbec neskončil nejen v Rusku, ale ani v národech Evropy, a stále intenzivně probíhá i v současnosti. Propagace života bez podřízení se vyšším mravním principům soustředěným v Bohu vede vždy k potlačování významu odpovědnosti jednotlivce za sebe a za svůj vlastní národ. Šílené nápady bolševických sociálních inženýrů mohly být vnuknuté satanem až po zbavení vztahu těchto lidí k Bohu a k vlastnímu národu. Důsledky realizace těchto nápadů vedou k likvidaci vztahu mezi mužem a ženou, k likvidaci vztahu mezi rodiči a dětmi, a k likvidaci vztahu mezi člověkem a vlastním národem. Jsou to stále stejné bolševické výstřely ze strany nepřátel Boha, národa a Církve, jejichž záměrem je i zničení národů v tradičním významu, a seskupení znemravněných a odnárodněných lidí do lehce ovladatelné masy.
Zničení národa a poslední antikrist
Satanská východní bolševická taktika souběžné likvidace křesťanské víry a národní identity přirozeně navazuje na západní brutální protikřesťanské revoluce jménem "rovnosti, bratrství a svobody", které se zapsaly do dějin krvavým písmem pod každou gilotinou. Prozřetelnost zařídila kvůli varování lidstva, že tyto nástroje protikřesťanského teroru nakonec provázely mnoho "revolučních otců a synů" na poslední cestě z pozemského světa ke spravedlivému věčnému Soudci.
Panna Maria varovala lidstvo ve Fatimě i v tom smyslu, že rozšíření "bludů z Ruska" způsobí zničení mnoha národů. Pokud slovní spojení "zničení národa" vnímáme v méně dramatických vnějších obrazech, může znamenat i přirozené ukončení existence národního společenství v prostředí, které ho pohltí. Při posuzování vztahu národa ke zjevené Boží pravdě, zánik národa by mohl představovat i návrat národa k pohanské modloslužbě, resp. ke vzpouře proti Bohu, čímž by národ zradil Bohem darované hlásání zjevené pravdy o spáse člověka. Pokud by se všichni příslušníci národa dostali následně do věčného zatracení, pozemská existence takového národa ztrácí opodstatnění, a stává se pohoršením pro další národy. Panna Maria ve Fatimě varovala svět před zničením mnoha národů už v roce 1917. Lze uvažovat nad tím, jestli tato slova poukazují výhradně na ničení lidských životů ve válkách, nebo při jiných neštěstích, nebo zda jsou i zprávou o podstatě rozsáhlé vzpoury nejen proti Bohu, ale i proti smyslu existence suverénního národa, a to v souvislosti s dalším rafinovaným pokusem o antikristovskou světovládu, který může být posledním v lidských dějinách.
Tato interpretace může vyplynout i ze zásadního příslibu Panny Marie ve Fatimě ve věci konečného vítězství jejího Neposkvrněného Srdce, což navozuje představu o konečném Božím zásahu při druhém příchodu Pána Ježíše Krista. Tento Boží zásah bude spojen s definitivním soudem, a s definitivním odsouzením vzbouřenců proti Bohu, včetně posledního antikrista.
Podobnost s atmosférou připravující ruskou protikřesťanskou revoluci v roce 1917 lze vnímat i v původně křesťanských národech současného světa. Významným podnětem pro revoluční události v původně křesťanském Rusku bylo rozšíření různých sociálních nespravedlností, nemravnosti, korupce, snížení významu mravní autority panovníka, a zanedbání křesťanského prožívání vlastního života. Z této situace přirozeně vyplývají tendence chování, ve kterých dominuje sobectví a vášně. Výsledkem je společenská atmosféra beznaděje, v níž člověk zbavený přirozeného napojení na Boží autoritu a přirozeného napojení na lidskou autoritu postupně ztrácí Bohem darovanou lidskou důstojnost.
Je velmi pravděpodobné, že satan ve své velké inteligenci předpokládá, že negativní události spojené s historií národů lze interpretovat ze strany lidí takovým způsobem, aby vznikly následně takové společenské struktury, které budou sloužit rozšiřování protikřesťanské vzpoury. Zdá se, že v perspektivě světa nevyhnutelně směřujícího k vystoupení posledního antikrista může představovat významné místo narůstající tendence vytlačování významu národní identity jako údajně hlavního zdroje všech mezinárodních nedorozumění a válek. Této globalizačně-integrační tendenci napomáhá i současná vzdělávací formace obyvatelstva, v níž se slovní spojení "můj vlastní národ" téměř nevyskytuje, a je postupně nahrazovány slovním spojením "náš region", "naše Evropa", "naše euroatlantická civilizace", a pod.. Zdůrazňování budování suverenity vlastního národa se i ze strany mnohých "integrovaných eurokresťanů" považuje za cestu návratu k šovinismu, extremismu, fašismu a nacismu.
Mariánský sloup v čase eurobolševizmu
Společenská realita v posledních 100 letech je důvodem k hlubokému zamyšlení současaného křesťana.
Po rozpuštění slovenských zednářských lóží, k němuž došlo již v roce 1938, nedošlo ani v pozdějším období k pronásledování zednářů, a někteří z nich i nadále působili ve veřejném životě. Po skončení druhé světové války "bludy z Ruska", likvidující křesťanskou identitu a národní identitu, se mohly rozšířit i na český a slovenský národ. Byly zrazeny představiteli kolaborujícími s bolševismem a se zednářstvím, a to už v období před skončením války.
Po rozdělení Československa nastalo lehkovážné nastoupení na údajně jedinou možnou cestu do "euroatlantických struktur", která byla doprovázena významným zřeknutím se národní suverenity způsobem předání mnohých pravomocí nadnárodním strukturám. V této souvislosti je rozhodující, že právně závazné akty Evropských společenství a Evropské unie mají stále přednost před státními zákony republiky. Mediální šířené výkřiky mamonářských příslibů vysokých budoucích příjmů pro jednotlivce převážily nad hlasy některých moudrých kritiků poukazujících na mnohá nebezpečí života v příštím euroatlantickém protektorátu.
Dokonce ani tehdejší křesťanští představitelé veřejného života nevarovali před známými negativními jevy, jako rozpadem rodinného života v důsledku volného pohybu pracovních sil, narůstající politické tlaky na prosazování protikřesťanských tendencí ve smyslu marxistického "evropského myšlení", ztráta suverénního postavení zákonodárství a soudnictví v důsledku podřízení práva právu Evropské unie, apod ..
Lze předpokládat, že euroatlantický projekt smíšení národů a kultur nakonec skončí stejně, jako každý záměr likvidující Bohem stvořenou suverénní podstatu člověka a jeho suverénního národa. Nelze předpokládat, jak velké oběti si vyžádá návrat do přirozeného stavu svobody člověka a suverenity národa. Nelze vyloučit ani možnost, že současný absurdní stav se blíží k vyvrcholení dějin, v němž Spasitel vyhlásí rozsudek při svém návratu, a odsoudí posledního antikrista a jeho říši, působící proti všem projevům pravé víry v pravého Boha.
Možná právě zakládáním "euroatlantických sovětů" dospějeme postupně k další totalitě, která by mohla být vzhledem na svůj globální rozměr ta poslední před příchosem Soudce. Ruská tragédie z roku 1917 nám poskytla poselství o tom, že ztráta křesťanské identity a národní identity vede člověka k prohře v boji s bolševickým pokušením sesadit Boha z jeho trůnu. Důsledky této vzpoury člověka mohou být pro člověka strašné a věčné. Velké ohnivé moře, které viděla fatimská vizionářka Lucie, by mělo být dostatečným varováním nejen pro člověka, ale i pro národ.
Svatá Panno Maria, prosím oroduj za naše národy i v současnosti. Ony musí děkovat za tvé mnohé záchranné zásahy v dějinách, bez kterých by už neexistovaly. Bez tvé pomoci nelze zvítězit nad záměry mocných nepřátel Boha a národa, kteří vedou lidi a národy do věčné zkázy.
Radomír Tomeček
ZDROJ:
(1). MACHADO, Antonio Augusto Borelli: Fatima, poselstvo tragédie alebo nádeje? [online]. [citované: 22.05.2017]. Dostupné na internete: http://www.maria.sk/.
(2). MARX, Karel, ENGELS, Bedřich: Manifest komunistické strany. Praha: Svoboda, 1974, s. 26.
(3). ZUBOV, Andrej: Dějiny Ruska 20. století. Díl I. (1894 - 1939). Praha: Argo, 2014, s. 510 - 512. ISBN 978-80-257-0921-4.
(4). BRADNA, Jan, KAVIČKA, Karel: Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. [online]. [citované: 22.05.2017]. Dostupné na internete: http://www.marianskysloup.cz/clanky/historie.html.
(5). PODLAHA, Antonín: Výklad velikého katechismu katolického náboženství. Praha, 1940, s. 109.
(6). Pius XI., Encyklika Divini redemptoris, 9.
(7). Pius XI., Encyklika Divini redemptoris, 21, 22.
(8). MACHADO, Antonio Augusto Borelli: Fatima, poselstvo tragédie alebo nádeje? [online]. [citované: 22.05.2017]. Dostupné na internete: http://www.maria.sk/.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek
Fatimské posolstvo a varovanie pre slovenský národ z 22. 5. 2017 naleznete
zde. Článek je mírně zkrácen a upraven.
