Plankstetten-Heiligenkreuz, 8.5.2017 (kath.net) 020 537 -
Známý páter Karl Wallner, cistercián rakouského kláštera Heiligenkreuz, profesor dogmatiky a rektor Vysoké školy Benedikta XVI., jakož i národní ředitel Papežských misijních děl v Rakousku měl 4. května na pozvání farní rady v Plankstettene přednášku na téma "
Bez Marie žádné křesťanství". V rozhovoru zaujal stanovisko k uctívání Panny Marie z ekumenického hledisko i k Fatimě.
Georg Denicolo:
Jakou roli hraje Marie ve vašem životě?
Páter Wallner: Stal jsem se věřícím skrze mariánský apoštolát Mariiných legií. Maria nám poskytuje zejména to ženské, mateřské, teplo a ochranu, čeho by se nám v zbožnosti bez Marie nedostalo. Když se Bůh chtěl stát dítětem z Marie, proč bych měl já váhat stát se Mariiným dítětem.
Denicolo:
Jak odůvodňujete výslovně mariánské zaměření své řehole?
Páter Wallner: Vlastním důvodem je, že cílem lidského života je věčnost u Boha. Cisterciáci zasvětili všechny kláštery Nanebevzaté Boží Matce Marii, protože měli před očima obraz v Bohu zdokonaleného člověka. Klášterní život chápali jako život směřující k tomuto cíli, tak jako Maria dosáhla dokonalost.
Druhým důvodem je, že Maria porodila Krista. S cisterciáky začíná velmi intenzivně zahlazení se na lidství Krista, z toho vyvinuli přirozeně i lásku k Ženě, která porodila Ježíše jako člověka.
Denicolo:
Jaký význam přikládáte Fatimě?
Páter Wallner: Fatima je velmi důležitá, neboť tam se opakuje zásadní poselství křesťanství - pozvání Boha spolupůsobit na vykoupení světa. Bůh chce, abychom i my zaujali postoj, jaký měl jeho Syn na kříži - postoj lásky ochotné i trpět. Proto Boží Matka tam děti vyzývá k modlitbě a smírné oběti a ukazuje jim i drama toho, když na tuto spolupráci na Božím vykoupení zapomeneme.
Vždyť útěšné a radostné poselství z Fatimy zní: "Nakonec mé neposkvrněné Srdce zvítězí." Neposkvrněné Srdce je srdcem Ženy, která je skutečně u Boha a tím se v jejím životě toto vítězství Boha konkretizovalo. Proto ve světě, který se dostává do chaosu, kde prožíváme teror, násilí, pronásledování křesťanů na mnoha místech, je to velmi důležité poselství, abychom my, věřící, byli zburcovaní.
Křesťanství není něčím bezvýznamným - my jsme skutečně povoláni působit spolu s Marií, aby byli všichni lidé spaseni. To je spásná vůle Boha.
Denicolo:
Co řeknete evangelickým bratrům, kteří vidí Marii jako nepotřebnou objížďku ke Kristu a odmítají úctu k Marii?
Páter Wallner: Rozdíl spočívá ve způsobu jak Martin Luther - a s ním evangelická tradice - vidí člověka. My, katolíci, věříme, že Bůh působí v rámci lidských sil a člověka skrze svou milost uschopňuje dělat to dobré, správné a svaté. U protestantů máme dojem, že Boží milost je pro člověka jen něčím vnějším - a i Bohem omilostněný člověk stále zůstává hříšníkem. V Lutherově antropologii se neschopnost člověka dělat dobro velmi zdůrazňuje.
My naproti tomu věříme, že Bůh se skrze člověka oslavuje. Proto je pro nás úcta ke svatým a k Panně Marii zprostředkovaným uctíváním Boha, které Bohu absolutně nic neubírá. Naopak: uctíváme působení Boží milosti ve světcích, uctívání světců je uctíváním Krista.
Vůbec nesdílíme strach protestantské teologie, že je tu konkurence mezi Kristem a Marií, příp. světci, protože ve světcích uctíváme právě Kristovu milost. Pro nás je pohled na Boží Matku a úcta k ní pohledem na Boží milost, na působení a spásonosné konání Boha.
Denicolo:
Jak vnímáte skutečnost, že i v Katolické církvi se už zčásti nebere vážně živá mariánská úcta?
Páter Wallner: Chladný postoj k mariánské úctě vidím už jen v těch oblastech Katolické církve, kde se scvrkává, či odumírá. Tam, kde u nás církev kvete, kde je život, naděje v budoucnost, tam vnímám i mnoho mariánské úcty: například v mládežnických a jiných hnutích, ve zdravé charismatice, i v nových řeholních a kvetoucích klášterech. Neznám skutečně na slibnou budoucnost zaměřené komunity, hnutí, či proudy v církvi, které nejsou hluboce mariánské. Maria je přece vždy duchovním jarem a Bohu otevřeným začátkem.
Jistě jsou i formy mariánské úcty, které jsou přehnané a odrazující. To souvisí s citovostí mariánské úcty, neboť v lásce k "Matce" jde per se o emocionalitu - která nám v jiných oblastech církevního života bohužel chybí. Přehánění třeba brát na vědomí klidně a střízlivě to korigovat.
Ale mám dojem, že právě to mariánské zdola, od hnutí, roste, ale i shora se napomáhá skrze papeže ostatních desetiletí. Zvláště ho napomáhal Jan Pavel II., ale také papež František, který je mariánský - tím svým hlubokým osobním, horkým, jihoamerickým způsobem.
Denicolo:
Lukáš píše: "Ale Maria zachovávala všechna tato slova ve svém srdci a přemýšlela o nich" (LK 2,19). Je třeba v naší době zvlášť hledět na Marii, protože kontemplace a ticho se v naší církvi ztratily a rozšířily se už jen mnohé aktivity?
Páter Wallner: V každém případě jsou zde nedostatky. Řekl bych však, že skrze Marii dosáhneme vyrovnanost. Ona všechno zachovává ve svém Srdci, ale není pasivní. Jsem spíše aktivní člověk, proto potřebuji rytmus modlitby a práce. Nejsme však vyzváni pouze se modlit, být pouze ticho a kontemplovat. Naopak: ve chvíli, kdy Maria přijme Slovo ve svém Srdci, kdy se Kristus pod jejím Srdcem stane člověkem, vydává se na cestu do hornatého Judska, aby pomáhala příbuzné. A byla to tvrdá ženská práce, kterou tam musela dělat.
Nesmíme si v sobě vyvinout mariánský obraz nečinnosti - Církev potřebuje apoštolát, aktivní lidi, které talenty nezahrabávají, ale s nimi zacházejí přímo podnikavě!
Matka Tereza si vzala za vzor právě tento obraz Marie, která po zvěstování okamžitě spěchá do hornaté krajiny. Se sestrami našla právě tento rytmus: klanět se, hledět na Ježíše, utáhnout se do ticha, ale pak být okamžitě velmi aktivní v práci pro nejchudší z chudých. Myslím, že tento rytmus se můžeme velmi dobře od Marie učit.
Denicolo:
Jakou roli hraje Boží Matka při nové evangelizaci i vzhledem k mládež?
Páter Wallner: V historii Církve máme mnoho příkladů toho, že právě růženec dokáže hýbat světem. Například v r. 1571 v námořní bitvě u Lepanta nebo i v r. 1683, když Rakousko bylo osvobozeno od Turků. Podepsání státní dohody v r. 1955 nás osvobodilo od sovětské okupační moci, jinak bychom se také stali sovětským satelitním státem. A toto jsme si vymodlili Růžencovou smírnou křížovou výpravou.
Dnešním problémem je pokračující odpad od víry, nevíra, neodevzdáváníie víry navzdory pastoračním plánům dalších let. Je zde velká neplodnost. Kdybychom hodnotili ostatních 40 let Církve německé oblasti - žádná firma by si nemohla dovolit tak špatné hospodaření.
Myslím, že to souvisí s tím, že nebereme vážně Evangelium sv. Matouše 7,7: "
Proste a dostanete! Hledejte a naleznete! Tlučte a otevřou vám!"
Pociťoval jsem to jako osobní úkol od papeže Františka, když národním ředitelům misijních děl v červnu 2016 řekl: "
Vy nejste pouze organizace pořizující sbírky pro chudé země, kde je i tak hodně živé víry a neuvěřitelný růst církve, ale prosím, zapalujte ve vlastních zemích misionářský zápal a začněte modlitbou."
Dlouho jsem přemýšlel, až mi přišla myšlenka: pozveme lidi denně se modlit desítek růžence za konkrétního mladého člověka, který je vzdálen od víry nebo je nepokřtěný. Skrze migraci máme velký počet nepokřtěných, kteří však skrze naši modlitbu mohou být otevření pro milost. Zcela jistě zažijeme při této iniciativě i zázraky. Nese název: "
Bůh může všechno", odvozený od andělova slova Marii: Bohu není nic nemožné, Bůh může všechno.
Denicolo:
Jak změnily vaše cesty v rámci misií váš pohled na Církev?
Páter Wallner: V této chvíli se nacházím ve směsi euforie a zoufalství. Při cestách s projekty jsem zažil hluboko věřící a živou Církev, ale i zdrcující bídu a sílící islamismus ve všech zemích, dokonce i v křesťanských, jako Haiti. I tam už proniká islamismus, přitahuje mladé v beznaději a školí je ve fanatismu. To je opravdu otřesné.
Moje euforie však vyplývá z toho, že Církev tam absolutně má budoucnost. Křesťané tam žijí ve velké chudobě, ale vždy s apoštolskou horlivostí. Zažil jsem biskupy, kteří již v 5 hodin ráno klečí v hurikánem stržených biskupských domech a modlí se růženec milosrdenství. Myslím, že od mladé církve se můžeme učit hodně dynamiky víry a horlivosti. Je však třeba pomáhat a stabilizovat ji.
V našich církvích a společnostech se utrácí hodně peněz na neplodné věci, ba marní! Projekty misijních děl je tam možné opravdu budovat církev. V mnoha zemích je Církev nositelem vzdělání, sociálních podniků, pečuje o staré, nemocné, děti a sirotky. Papežská misijní díla dělají opravdu senzační práci. Šíříme víru a to je udržitelné! Kde lidé totiž našli Krista, tam se sami starají o lásku k bližnímu, sociální spravedlnost, budování sociálních systémů a ekologickou udržitelnost.
Napomáhání víry s důrazem na lásku k Bohu a bližnímu je současně nejlepší prevencí proti islamismu, který bohužel na celém světě postupuje. V tomto oduševnění jsem současně deprimovaný, jak málo jsou misijní díla známá v Rakousku. Sbírky roky klesají, nemůžeme financovat všechny projekty. Ale s Boží pomocí a s důvěrou v Boží Matku uděláme vše, aby misijní dílo lépe šířilo víru a pomáhalo chudým. -zg-
Georg Denicolo je předseda farní rady v Plankstettene (Eichstätská diecéze). -zg-
Převzato z:
Život Cirkvi vo svete 19/2017
Na stránkách
http://modlitba.sk/,
článek naleznete
zde.
