Když se slaví nějaký mariánský svátek, vynořuje se z prostředí nejen mimo Kotolickou církev, ale někdy i z jejího nitra, otázka uctívání Ježíšovy matky. Nejčastější námitkou je, že pokud Kristus je centrem evangelia, jestli je třeba věnovat zvláštní pozornost Marii. Fatimské poselství, které v tomto roce od 13. května slaví své století, nás zve k zamyšlení nad mariánskou úctou, která není jen nějakým volitelným doplňkem věřícího člověka, ale pevnou a nedílnou součástí učení Katolické církve.
Pokud jsou v křesťanských bohoslužbách samozřejmostí úvahy a kázání o příkladu Abrahama, Davida, Mojžíše, Jana Křtitele, Pavla, biblickou postavou je i Ježíšova matka Marie. Proto má své místo mluvit o její osobě, jejím poslání, velikosti a příkladu i v nekatolických společenstvích. Nemusí mít přitom obavu, že zavádějí "katolicismus". Maria není výlučným vlastnictvím katolíků.
Obcházet mariánskou úctu uvnitř Katolické církve z důvodu jakéhosi ohledu vůči ostatním křesťanským denominacím, je nesprávným pochopením ekumenismu. Někdy však vnímám nejistotu nás, věřících, pokud jde o jasné poznání nauky Katolické církve o Ježíšově matce.
Mariánská úcta je biblická
Jsou to především čtyři evangelia, která se přímo vyjadřují o Ježíšově matce. Z toho, co evangelisté zapsali, nelze vytvořit tzv. Mariinu biografii, to však ani není cílem evangelistů. V jejich pozornosti stojí poselství a osoba Ježíše Krista a Maria je v jeho službě. Ty biblické texty, které hovoří o Marii, ji představují jednak jako tělesnou matku, ale i tu, která je naslouchající, věřící, následující Krista, jako tu, která je součástí prvního společenství Církve. Maria je zobrazena jako ta, která věrně a plně žije v souladu s Božím slovem, přijímá Slovo, které se v ní stává životem. Když se takto díváme na Boží matku, nemusíme se obávat, že příliš mnoho aplikujeme z ní na svůj život víry. Tedy
nauka Katolické církve o Marii je ve službě zejména nauce o Kristu. Maria není žádnou konkurencí Krista. Když Kristus předává na kříži Janovi svou matku, předává ji i nám proto, aby nám byla blízká, aby i on nám byl v ní blízký. Modlitby Církve, rozjímání nad osobou a konáním Boží matky v Písmu svatém a teologické zkoumání jejího poslání se v průběhu dějin rozvinuly do úcty, která je inspirována samotným Mariiným proroctvím, které řekla Alžbětě ve svém chvalozpěvu: "
Blahoslavit mě budou všechna pokolení." (Lk 1, 48)
Dogmata formulují Mariinu roli
Celá úcta Panny Marie začíná důkladnou a správnou znalostí naší víry. Protože
všechno, co Maria dělá a vše, čím je, pramení z jejího vztahu k Bohu a z její odpovědi na jeho plán.
Mariánské úcty se týkají čtyři zásadní dogmata - pravdy víry. Vždy jde o pravdy víry, které jsou ve vztahu k jiným pravdám. První dvě mají vztah k jejímu Synu, mají tedy kristologické zaměření. Je to nauka, že
Maria je Bohorodička (koncil v Efezu v roce 431) a že je
Panna (První cařihradský koncil v roce 381 a Chalcedonu koncil v roce 451). Tato dvě nejstarší koncilní dogmatu o Panně Marii, hluboko ukotvené ještě v jednotném křesťanství, jsou zaměřeny zejména na Krista a na Mariinu roli v Kristově díle spásy. Bůh v Ježíši Kristu skutečně vstoupil do našich lidských dějin a tento začátek není výsledkem lidského úsilí. Samozřejmě, je třeba vyzdvihnout Mariinu svobodnou odpověď. Maria uvěřila Božímu poselství, a proto tato její lidskost a svobodná lidská odpověď je pro věřícího vzorem, že i on se může obrátit k Marii právě s touto prosbou "uvěřit".
Další dvě mariánské dogmata, tzn.
dogma o Mariině neposkvrněném početí (1854) a o
nanebevzetí Panny Marie (1950), jsou zaměřena na Církev a na naše vykoupení. Mají tedy ekleziologické a eschatologické zaměření. Vždy jsme odkázáni na Boží milost. Tak i Maria nebyla uchráněna před dědičným hříchem vlastními silami, ale jedině skrze milost, která jí byla darována skrze Ježíše Krista.
Maria je zde představena jako příklad - předobraz toho, jaký záměr má Bůh s člověkem a co Bůh z člověka dělá, tzn. že bude vykoupený celý člověk, který je jednotou těla a duše. Boží matka je toho příkladem.
Trvalý příklad pro Církev a každého věřícího
Pravdy, které Církev předkládá o Bohu, o člověku, o úctě svatých, o věčném životě, o svátostech atd. nikdy nestojí osamocené a nemohou být interpretovány individuálně, ale jsou
vzájemně souvztažné. Můžeme hovořit o jistém přirovnání k "puzzle", které do sebe vzájemně zapadají a vytvářejí celkový poklad víry. Vytržení jedné pravdy způsobuje erozi u ostatních pravd, což se bohužel ukázalo se všemi důsledky v průběhu křesťanských dějin a potvrzuje se i v dnešní době. Výstižně to řekl blahoslavený papež Pavel VI. "
Poznání pravého katolického učení o blahoslavené Panně Marii bude vždy klíčem ke správnému pochopení tajemství Krista a Církve."
To, co vidíme a říkáme o Boží Matce, o to se má usilovat i Církev, neboť od ní se učí svému vlastnímu mateřství, kdy rodí lidi k novému a nesmrtelnému životu.
Panna Maria svým postojem víry je trvalým příkladem pro každého věřícího člověka ve svobodném rozhodnutí přijímat Krista a přinášet ho světu.
František Trstenský
Katolický kněz, přednáší Nový zákon na Teologickém institutu ve Spišské Kapitule.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 10. 5. 2017 naleznete
zde.
.jpg "chartphram, CC0 Public Domain / FAQpixabay.com,")
