Úryvky z Božího slova předčítaného při bohoslužbách o 3. neděli velikonoční a slavnosti
sv. Josefa Dělníka mě velmi oslovily. Nádherně objasňují učení o lidské důstojnosti a vyvracejí argumenty zastánců potratů, eutanazie a ideologie gender. Navíc ukazují, jak velmi jsme Bohem milovaní, což nás může naplnit radostí a povzbudit naši lásku a důvěru k Němu.
V nedělním úryvku z 1. listu sv. apoštola Petra (2. čtení, cyklus A) jsme slyšeli slova o tom, jak jsme byli vykoupeni. Že to nebylo jednoduché, že to nebylo levné...
... ne pomíjejícími věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista, bezúhonného
a neposkvrněného beránka...
Co z toho vyplývá?
Že lidský život, ať malého dítěte, třeba dosud nenarozeného, nebo mladého člověka, člověka středního věku nebo starce, muže nebo ženy, zdravého, produktivního nebo nemocného, upoutaného na lůžko, postiženého, odkázaného na pomoc ostatních, umírajícího....
že život každého člověka je tak cenný, že nelze vyvážit ničím, co se nachází na této zemi, celým jejím bohatstvím.
Jsme tak vzácní, protože jsme stvořeni k Božímu obrazu a neseme ho (byť mnohdy pokřivený nebo zkarikaturovaný) v sobě.
Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil, - to je už text z 1.knihy Mojžíšovy (Gn 1,26 - 2,3), který se četl 1. května -
stvořil je jako muže a ženu.
Jako muže a ženu, v těchto variantách, které se navzájem doplňují. (jen muž + žene = manželství) Každý z nás je stvořen jako muž nebo jako žena. Nic mezi tím a jednou provždy. Tečka. Žádná genderová ideologie, která se nám pokouší vnutit názor, že pohlaví (rod) je něco, co lze podle nálady a pocitu měnit a vybírat z (už asi čtyřiceti možností), nemůže uspět. Ne!. "
Stvořil je jako muže a ženu." Jako muž (chlapec) nebo žena (děvče) jsme se narodili a to je skutečnost, kterou je nutné přijmout. Vždyť i věda dosvědčuje, že každá lidská buňka je buď ženská nebo mužská.
Mimo toho nám tento úryvek z knihy Genesis říká, že jsme více než ostatní stvoření, že jsme nad ním. Že nejsme lepším, vyvinutějším zvířetem, pouze živočišným druhem, jedním z mnoha jiných. Máme vládnout zemi. Ovšem ne jako neomezení vládci zaslepení ziskem, kteří drancují a ničí, plení a devastují. Naopak, máme být dobrými hospodáři, kteří mají zemi svou prací zušlechťovat, rozvíjet a chránit. (zde je velký ekologický aspekt). Máme být určitými Božími spolupracovníky na díle stvoření (a i vykoupení)
Nezapomínejme, že Bůh dal vše člověku. Člověka však stvořil pro sebe...
Jsme v Božích očích tak vzácní, tak cenní, jsme Bohem tak milovaní, že nás nenechal napospas smrti, ale ... dal za nás svého Syna. Bůh - Ježíš - se stal člověkem, aby za nás mohl dát své tělo a svou krev, svůj život..
Lze pochopit tuto nesmírnou Oběť, tak nezměrnou lásku? Věříme tomu? A může a smí nás to nechat chladnými?
A tak,
když věříte,, pokračuje úryvek od sv. apoštola Petra,
můžete zároveň v Boha i doufat
Co znamená věřit, co je víra? Víra je, píše se v 11. kapitole listu židům, která je nádhernou velepísní víry
přesvědčení o věcech, které nevidíme. Mohu věřit, ale ne vše, co nebo čemu věřím, je důležité a ovlivňuje můj život.
Bez vlivu na život může být (a pro mnohé katolíky i je) víra v Boha. Věří sice tomu, co se modlíme ve Vyznání víry, že je Bůh, že se stal člověkem, zemřel a třetího dne vstal z mrtvých... A nic. Na jejich konkrétní život to nemá sebemenší vliv. Je to pro ně pouze souhrn informací, pouček a pravd, které se jich však nijak netýkají. To je špatně. Taková víra ke spáse nestačí. Vždyť i
zlí duchové věří a přesto se třesou hrůzou. (Jak 2, 19)
Víra musí být živá, projevovat se skutky.
Víra bez skutků, bez odpovědi na Boží lásku,
je mrtvá.
Víra (co uznávám za pravdu o Bohu) musí být zároveň vztahem s Bohem, s Ježíšem... Vůbec v životě víry je nejdůležitější vztah. Víra je vztah. Není to soubor pouček a paragrafů, není to přehled informací nebo soupis norem, které musím dodržovat nebo seznam hříchů, toho, co nesmím (a přece dělám).
Otázka víry je otázkou vztahu s Bohem. Vztah lásky a důvěry. A pokud v tomto vztahu Boha poznávám, tím víc ho budu milovat, protože budu žasnout nad tím, co dělá a jak je dobrý.
A potom, snad zákonitě, se budu snažit s ním víc být, víc ho poznávat (modlitba, účast na mši, svátosti, četba Písma...) dělat mu radost a neztratit jeho přátelství, nedělat mu bolest, nezarmucovat (snaha o dobrý život, vyhýbání se hříchům) a budu se snažit to šířit (evangelizace, hlásání, předávání víry) ... stouhou ještě více ho poznávat a být mu co nejblíže...
K tomu je asi prvním krokem uvědomit si, kdo Bůh je a jaký není (vyloučit falešné představy o Bohu),
že mě miluje, že se k němu mohu kdykoli vrátit, když lituji svých hříchů a toužím po nápravě,
že mě přijme, odpustí a dá možnost nového začátku, třeba 1000krát, pokud to myslím upřímně, i když se mi pořád nedaří.
Katastrofou ve vztahu je zcela jistě ono "je mi to jedno", vlažnost, nezájem, pohrdání.
I v
Novéně k Božímu milosrdenství je, že právě vlažné duše způsobily Ježíši strašné utrpení. (9. den)
Čteme to i ve Zjevení,
Nejsi ani studený, ani horký.... (Zj. 3,15..)
A jako každý vztah bez snahy o rozvíjení chladne, tak je to i zde. Když člověk zjistí, že jednu, 2, 3 neděle nebyl v kostele, a že to jde i bez modlitby, bez zpovědi..., když si pak místo Desatera a Božích věcí a rad vypomáhá a radí u horoskopů, kartářek a podobně,
ochlazuje se vztah a hasne víra. Končí to takovou "vírou", o které si dotyční sice myslí, že stačí a která se projevuje tím, že se jde do kostela na Vánoce nebo jen 3 krát za život na kolečkách - jak kdysi výstižně popsal Max Kašparů - jednou v kočárku ke křtu, potom autem na svatbu a nakonec až v rakvi...
No, a to je málo...
Pochopit, že víra je vztah a víra i vztah bez skutků, bez práce a rozvíjení, umírá. Je to důležitější než vědomosti, protože malé dítě důvěřuje a miluje maminku, i když nezná její číslo občanky ani velikost bot, ani to a ono... A když má mámu rádo, cítí se u ní dobře a v bezpečí a snaží se ji poznávat, dělat radost a tak....
Je to víra, je to vztah důvěry. A právě k takovému vztahu nás vybízí úryvek z Petrova listu:
Když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat..
K důvěře nás vybízí Písmo i na mnoha jiných místech. V listu Židům např. čteme:
Náš velekněz (Ježíš) není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! (Žid.4,15)
A sv. Petr radí:
Na něj hoďte všechnu svou starost, vždyť jemu na vás záleží. (1Pt 5,7) A tak
přistupujme s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci, dodává autor listu Židům (4,16)
Prožívejme tedy svou víru jako vztah, jako důvěryplný vztah s Pánem!
Roman Tomek
