Je množství silných argumentů pro existenci Boha i proti ní. Ale jednou z nejsilnějších výzev pro ideu dobrého a milujícího Boha podle biblického modelu (krvelační a nevypočitatelní pohanští bohové jsou zase něco jiného) je utrpení nevinných. Jeden současný britský ateista poznamenal, že kdyby se ho zeptali, proč Bůh neexistuje, jednoduše by odpověděl: "Rakovina kostí u dětí."
Austin Ruse, jeden ze zakladatelů
The Catholic Thing a v minulosti i jeho pravidelný stoupař, přijímá tuto výzvu ve své stručné, ale důležité nové knize
Maličké trpící duše: děti, jejichž krátký život nám poukazuje na Krista
(The Littlest Suffering Souls: Children Whose Short Lives point Us to Christ).
Podle něho nachází význam v utrpení jako takovém ze všech náboženství a filozofií jedině křesťanství. Stoicismus a většina jiných vír berou utrpení prostě jako přirozený fakt a nabízejí techniky, jak ho snášet.
Tato kniha však není abstraktní argument. Ruse podrobně rozebírá některé konkrétní případy: Margaret Leovou a Brendana Kellyho (oba ze širšího Washingtonu D. C.) a "Audrey" (na žádost rodičů příjmení není uvedeno), mladá dívka, které žilo a zemřelo nedaleko Paříže.
Austin je přítel a dlouholetý spolupracovník (tyto příběhy začaly jako sloupečky na
The Catholic Thing a vyvolaly stovky reakcí z celého světa). Objektivně však mohu říci, že výsledkem je něco téměř zázračného. Kdo by řekl, že svaté trpící děti by mohly být pro ty, co je znali nebo o nich dokonce jen slyšeli, živým důkazem
existence milujícího Boha?
Je téměř nemožné psát dobře o duchovních rozměrech dětí, které podstupují medicínská muka. Výsledek je obvykle ve špatném slova smyslu pobožný, čili falešně sentimentální. Právě z tohoto důvodu velká a vyrovnaná Flannery O'Connorová se strachem couvla, když ji Hawthornové dominikánky požádaly, aby napsala úvod k
Vzpomínkám Mary Ann (
A Memoir of Mary Ann), příběhu jiné trpící mladé dívky v 60. letech 20. století.
Předmluvu k této knize napsal kardinál Burke, který ji chválí a cituje sv. Jana Pavla II., jak pouze v křesťanství je naše utrpení - a dokonce i utrpení maličkých duší - účastí na Ježíšově vykupitelském utrpení.
Ruse to při vyprávění těchto příběhů zachycuje lépe než kterýkoli autor, jakého znám: bez jediného falešného slova zachovává přiměřené city (ne sentimentalitu), ale příležitostně přináší i humor a maximální inspiraci plynoucí z těchto životů. (A když už jsme u toho, všechna čest vydavatelství TAN Books, že vytvořilo prostě krásnou knížku.)
Pravda je, že v takových zkouškách mohou Boha nenávidět dokonce i rodiče a rodinní příslušníci - a že jejich trpící děti často
pomohou jim.
Dvě z těchto představovaných dětí mají důležité otce. Leonard Leo je výkonným viceprezidentem Federalist Society, skupiny právníků, kteří radili prezidentovi Trumpovi při jeho nedávné nominaci na Nejvyšší soud. Frank Kelly šéfuje udržování vztahů s vládami v Deutsche Bank. Oba byli tento týden na prezentaci knihy v Katolickém informačním centru ve Washingtonu, vynikající muži, ale bylo vidět, že když je požádali, aby mluvili o svých dětech, měli úplně svázaný jazyk. I z tohoto důvodu je tato kniha hodnotná.
Brendan Kelly se narodil s Downovým syndromem a ve dvou letech mu diagnostikovali leukémii. Zemřel, když měl pouhých šestnáct let, po množství lékařských dramat prokládaných množstvím lásky a pozoruhodnými (mj i nevysvětlitelnými, zázračnými) událostmi, které se dotkly neuvěřitelně velkého množství lidí - v neposlední řadě dlouhá epizoda se sv. Janem Pavlem II. v Castel Gandolfo, při které se budete nahlas smát. Na pohřbu měl dva tisíce lidí.
Margaret Leová měla těžkou formu rozštěpu páteře, který je obvykle smrtelný i navzdory lékařským výdobytkům. Když amniocentéza indikuje tuto nemoc, většina dětí je v současnosti potracených, neboť by měly příliš nízkou "kvalitu života". Margaret strávila celý život na vozíku, protože měla natolik zkroucenou páteř, že když jí vložili titanové tyče, aby její záda vyrovnali, ty se ohnuly. Toto drobné dítě si však nikdy neztěžovalo a jakoby ani necítilo strach. Mělo jednoduchou víru a nadání získávat si přátele, přesto, že hendikepovaní lidé na vozíku mnohé odrazují. Zemřela téměř nečekaně, ale po její smrti následovaly zázračné události.
Audrey zemřela ve věku sedmi let po léta trvajícím boji s leukémií. Její francouzská rodina byla formálně katolická a nevyučovala ji ve víře, ona však sotva od tří let vyučovala je. Když uviděla ve zpovědnici krucifix, řekla: "Jen co se na něj podíváte, už ho milujete." Jaksi instinktivně začala konat skutky umrtvování tak, že se vzdávala bonbónů, i skutky pokání, aniž jí někdo řekl, co to znamená; trvala na modlitbě před jídlem (což rodina nedělávala); jakoby znala úryvky z evangelia, aniž je ji někdo učil, a mnozí nabyli pocit, že neustále žije v Boží přítomnosti.
To je jen holá kostra příběhů tří svatých dětí, které nás mohou mnohému naučit, postupujících očekávaným způsobem. Ruse však vysvětluje, že významná je i skutečnost, že pocházely z prominentních rodin. Když vzpomíná jejich rozličné konexe, říká: "
Uvědomuji si, že dělám to, co se běžně nazývá, name-Dropping '. Je to úmyslné, ale doufám, že se mi to odpustí, protože to dělám, abych zdůraznil jeden zvláštní aspekt těchto ,maličkých trpících duší'... Nebyly to venkovské děti, které si pásly své husičky. Narodily se ve vlivných rodinách, které žijí ve zvláštním prostředí: v mocenském centru Washingtonu DC. Narodily se zkrátka v jakési duchovní poušti, v prostředí, kde Boží věci tak snadno dokáží ustoupit před věcmi tohoto světa, přičemž obyvatele této konkrétní pouště měly - a stále mají - co naučit."
Nedávno jsme měli debaty o Benediktově volbě, Dominikově volbě i o mnoha jiných podobných "volbách" v rozbouřeném prostředí Církve a státu u nás. Na každé z nich samozřejmě cosi je. Podle mě je však všechny překonává, a nejen ve Washingtonu, volba trpících duší.
Robert Royal
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 30. 4. 2017 naleznete
zde.
