Poslední kniha Písma - Apokalypsa nebo Zjevení sv. Jana - nám podle Josepha Ratzingera odhaluje jakýsi "prototyp liturgie", na který by se měly podobat i všechny naše pozemské liturgie:
S vizí kosmické liturgie, v centru které stojí Beránek, který byl obětován, představuje Apokalypsa podstatu svátosti Eucharistie v působivé formě, udávající standard pro každou místní liturgii. Z hlediska Apokalypsy je absolutní podstatou každé eucharistické liturgie její spoluúčast na nebeské liturgii; právě z ní se totiž nutně odvozuje její jednotnost, její katolicita a její univerzálnost. (
Pilgrim Fellowship of Faith, 110-11)
Během generální audience 3. listopadu 2004 mluvil papež Jan Pavel II o chvalozpěvu v 5. kapitole Zjevení:
"Přednesený chvalozpěv ... je součástí úvodní slavnostní vize Zjevení, která vlastně zpřítomňuje nebeskou liturgii, se kterou se, ačkoli ještě jako pozemští poutníci, sjednocujeme během našich církevních slavností. Hymnus z Knihy Zjevení, nad nímž dnes meditujeme, končí závěrečným mohutným zvoláním "myriády myriád" andělů (viz Zj 5, 11). Patří "Beránkovi, jenž byl zabit", a kterému patří stejná sláva jako Bohu Otci, protože "Hoden je Beránek ... přijmout moc, bohatství a moudrost, sílu, čest, slávu a dobrořečení" (5, 12). Toto je chvíle ryzí kontemplace, radostné chvály, písně lásky ke Kristu v jeho velikonočního mystériu.
Liturgie Církve takto předvídá zářivý obraz nebeské slávy. Katechismus katolické církve nám připomíná, že liturgie je "činností" celého, úplného Krista (
Christus totus).
Ti, co ji nyní slaví povzneseni nad znaky, jsou již v nebeské liturgii, kde je slavení naplno společenstvím a svátkem. Na této nebeské liturgii nám Duch Svatý a Církev dávají účast, když ve svátostech slavíme tajemství spásy (KKC, 1136 a 1139).
V
Beránkově večeři píše Scott Hahn: "Mám podezření, že Bůh zjevil nebeskou bohoslužbu v pozemských termínech proto, aby lidé, kteří byli poprvé pozváni zúčastnit se této bohoslužby, věděli jak na to" (122). Hahn pokračuje a naznačuje, že Kniha Zjevení pomáhala rodící se Církvi v rozpoznávání toho, co má ze starozákonní bohoslužby zůstat i v novozákonní, vzhledem k tomu, že to nové završuje a zároveň zahrnuje staré. Církev zkrátka může, a také by měla mít budovy, služebníky, svíce, kalichy, kadidlo, roucha, protože její bohoslužba, nařízená Ježíšem Kristem, od něhož také pochází, je zdokonalením všeho, na co poukazovala stará bohoslužba těmito typologickými symboly, a proto by to měla všechno splňovat. Tyto symboly nezanikají, neboť jsou symboly, díky kterým si uvědomujeme společenství s Kristem a zároveň nabývají nový účel jako symboly, poukazující na dosaženou realitu, na spásu, vydobytou na Kříži a na slávu, kterou Kristus prožívá spolu se svými věrnými, kteří jsou již v nebi.
Kdo je ústřední postavou Zjevení? Zabitý a vzkříšený Beránek, paschální či Velikonoční Beránek, který se nám dává ve svaté eucharistii, stanovené Ježíšem při poslední večeři, kterou slavil se svými učedníky před smrtí, odčiňující naše hříchy. Jakou nejdůležitější činnost popisuje Kniha Zjevení? Bohoslužbu - ať už pravou (směřující k Bohu a Beránkovi) nebo modloslužbu (směřující k Babylonu, šelmě, nevěstce atd). A co je nejdůležitějším obrazem? Manželství. Buď jste jako "jedno tělo" s Beránkem, umytí v Jeho Krvi a hodující u Jeho stolu, nebo smilnit s ďáblem; proti sobě stojí dvě města - nevěstka (starý, nevěrný Jeruzalém) a panenská nevěsta (nový Jeruzalém - Církev). Samotný pojem apokalypsy znamená "odhalení". V době, kdy se Kniha Zjevení psala, se tímto pojmem označovalo i sejmutí závoje nevěstě, panně, jako součást svatebního obřadu. (Článek pokračuje pod obrázkem)
Suma sumárum, Kniha Zjevení je o pravé bohoslužbě pravému Bohu, o mystickém manželství s Ním; toto vše se uskutečňuje skrze bohoslužbu Církve, svátostný život, zejména prostřednictvím svátosti Křtu a Eucharistie. Mimo tohoto života už jsou jen hereze, pošetilost, zoufalství, hrůza, rozklad, zánik a zkáza, což je vlastně historie padlého lidstva, které vede boj proti Beránkovi. (Je zajímavé, že tato Kniha získala čestný titul, později zobecněný, či spíše přiznaný celému svatému Písmu, jmenovitě šlo o "zjevení"; a není náhoda, že nejen tato kniha, nazvaná "Zjevení", je o pravé bohoslužbě pravému Bohu, ale že celé Písmo je o pravé bohoslužbě pravému Bohu. Křesťanství je náboženství, které je principiálně a od základů spojené se zbožnou úctou, láskou a službou jedinému pravému Bohu, v němž spočívá spása a záchrana člověka a samotný smysl lásky k bližnímu. Jinými slovy, neexistuje něco takového jako "etická redukce" nebo "filozofické pročišťování" křesťanství; je neodmyslitelně spojeno s obětí a svátostí, pomocí kterých vyznáváme svou víru v Boha a předáváme se Mu v lásce.)
Proč Písmo svaté končí Knihou Zjevení? Důvod je jednoduchý a zároveň vážný: Zjevení není jen, či dokonce v první řadě, závěrem napsané knihy, ale je začátkem něčeho jiného, většího než je Písmo; je počátkem živé bohoslužby živého Kristova Těla. Je to pronikavá odpověď, která daleko předčí Luterův vynález sola Scriptura: Bible končí Zjevením, protože popisuje a zve nás na eucharistickou Beránkovu hostinu, co je tam, kde se věci, popisované v Písmu, stanou reálnou skutečností v celé své intenzitě. Psané znaky nás přivádějí k realitě, kterou naznačují; sycení slovem nás přivádí k chlebu života, kniha k oltáři. Jak píše i Hahn:
>
"Pro většinu prvních křesťanů to bylo dané: Kniha Zjevení byla nepochopitelně vzdálená od liturgie ... Až potom, když jsem začal chodit na mši svatou, mnohé části této tajuplné knihy najedenou zapadly na své místo. Už dávno jsem pochopil smysl oltáře ze Zjevení (8, 3), kněží v rouchách (4, 4), svíce (1, 12), kadidlo (5, 8), manu (2, 17), kalichy (kapitola 16), nedělní bohoslužby (1, 10), význačné a mimořádné postavení Panny Marie (12, 1-6), "Svatý, svatý, svatý" (4, 8), Sláva na výsostech Bohu (15, 3-4), znak a znamení Kříže (14, 1), čtení z Písma (kap. 2-3) a mnohokrát "Beránek Boží". Nejedná se o rušivé detaily; jde o samotnou podstatu Apokalypsy. "(
Beránkova večeře, 66-67)
Na závěrečných stránkách pozorujeme, jak z nebe sestupuje nový Jeruzalém - kam sestupuje? Hora Sion, to je místo, kde Ježíš jedl svou poslední velikonoční večeři, a kde ustanovil Eucharistii, kde na Letnice sestoupil Duch svatý, kde byli křesťané roku Páně 70 ušetřeni před zničením Říma. "Jinými slovy, nový Jeruzalém sestupuje na zem - tehdy i dnes - na místě, kde křesťané slavili Beránkovu večeři" (Hahn, 102). Liturgie předchází paruzii, "už" zatím nahrazuje "ještě ne".
Pokud by měli Joseph Ratzinger, Jan Pavel II a Scott Hahn pravdu ve všem, co říkají - a každý si všímá, že spojení mezi pozemskou a nebeskou liturgií je významným prvkem teologie liturgie, kterou nám předkládá dokument Druhého Vatikánského koncilu
Sacrosanctum Concilium - je to mocným a nevyvratitelným argumentem pro obnovu posvátného; pro znovuzavedení znaků a symbolů do všech částí liturgie - od architektury až po posvátnou hudbu; zachování, či znovuzavedení kontinuity s tradiční katolickou bohoslužbou, a přímo až zdrcující potřeba obohatit a "znadpozemštit" často sterilní a ochuzenou slovní zásobu současné liturgie. Například hudba, kterou posloucháme, by nám měla povznášet ducha k nebeským věcem, měla by v nás vzbuzovat bázeň, jakobychom poslouchali ozvěnu andělských chórů; kostely by v nás měly evokovat představu nebeského města a svatostánek nádherný a vznešený obraz Svatyně svatých. Slavnosti by svou důstojností a zářivou nádherou měly přitahovat naši mysl nahoru, k majestátu a mystériu Boha.
Pokud se nesnažíme ze všech sil zavádět tyto věci, tak neselhává jen v zavádění výsledků Druhého Vatikánského koncilu (což se děje tak často, že to už nikdo ani nekomentuje), ale utíkáme pryč od 2000-leté tradice (nebo ještě delší, pokud bereme v úvahu i minulost Židů), a to je už dost špatné. Dokazujeme tím, že nechápeme samotnou nauku Božího Zjevení a nepřijímáme ji. Svým způsobem popíráme kořeny svého náboženství jako takového.
Máme tedy dobrý důvod vrátit se ke Knize Zjevení, pozorně si ji prostudovat a ptát se, co nás tato kniha jako křesťany opravdu učí o našem životě tady a teď a o podstatě povolání Církve, kterým je zvelebování a oslava Boha a posvěcování duší v čase utrpení.
Zdroj:
NewLiturgicalMovement.org, 1. 12. 2014
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 28. 4. 2017 naleznete
zde.
kniha
Hostina Beránkova
Scott Hahn
Kniha amerického teologa a biblisty čtivým způsobem představuje knihu Zjevení svatého apoštola Jana jako mystické zobrazení naplnění času, které se odráží i ve slavení eucharistie. Mše svatá se tak stává klíčem k porozumění knize Zjevení, což si uvědomovali už církevní otcové, a mluví o tom také Druhý vatikánský koncil i Katechismus katolické církve. Autor pomáhá čtenáři nejen najít si svou cestu k na první pohled komplikované a někdy i rozpaky vzbuzující knize Zjevení, ale rovněž objevit celou řadu důležitých rozměrů mše svaté, na které často zapomínáme nebo si je ani neuvědomujeme.
http://www.ikarmel.cz/produkt/hostina-berankova