Katolická reakce na pokořování moderního člověka. "Ten, kdo ztratí vztah k Bohu, ztratí také vztah k člověku, k jeho důstojnosti a k jeho životu.“ (Evangelium vitae, 21)
Je zvláštní historickou zkušeností, že jeden z největších masových vrahů – Adolf Hitler – byl vegetariánem, který nenáviděl týrání zvířat. Tato podivuhodná zvláštnost se znovu vynořila v souvislosti s organizací
Lidé pro etické zacházení se zvířaty (PETA), která v roce 2003 zahájila kampaň „
Holocaust na vašem talíři“, při níž přirovnávali hospodářská zvířata k židovským vězňům v nacistických vyhlazovacích táborech.
Spisovatel Richard Weikart podotkl, jak je ironické, že nacisté i PETA podlehli bludu antropomorfismu a stírají rozdíly mezi lidmi a zvířaty. Toto jsou extrémní příklady, ale znázorňují filosofické zmatení naší moderní doby, pokud jde o důstojnost lidského života. Ruku v ruce s tímto snižováním hodnoty člověka jde i o implicitní popření osobnosti.
Tento misantropický názor žel v západní kultuře převažuje.
Stačí se podívat na výlevy rozhořčení a opovržení při zabití lva Cecila a gorily Harambe. Opačnou stranou přeceňování zvířecího života může často být devalvace lidského života; rozhořčení nad Cecilem a Harambe stojí v ostrém kontrastu k lhostejnosti naší kultury vůči potratům, eutanazii, eugenice, sebevraždě a asistované sebevraždě.
Tato „kultura smrti“ je Achillovou patou modernistického snažení:
přetvořit lidskou bytost tak, aby se stala jednoduše obyčejným zvířetem, které si už nezaslouží ontologickou Bohem danou důstojnost nebo teleologický Bohem daný účel. Lidský život se tak stává postradatelným ve srovnání s vnímaným dobrem společnosti nebo státu či rozmarem jednotlivce. Hodnota člověka je dnes zastřená.
Jak jsme se do této fáze dostali?
Spojování důstojnosti člověka a zvířat je symptomem celkového děsivého zmatení. Uznání zvláštního postavení člověka ochabuje již po několik století a společně s tím jsou stále více filosoficky nahlodávány základy pravého poznání. V podstatě prožíváme krizi epistemologie.
Obrovská šíře a hloubka lidského vědění byla obětována na oltář skepticismu a materialismu. Tento moderní epistemologický omyl souvisí s odmítnutím naší skutečné lidské přirozenosti jako
složené bytosti, těla a duše. Prvotní přehmaty, které vedly k oddělení těla a duše, byly filosofické povahy.
Někteří badatelé tvrdí, že omyly moderního sekularismu mají svůj počátek ve čtrnáctém století u Williama Ockhama, který předpokládal, že univerzální esence, jako například lidstvo, nejsou
skutečné, ale jsou pouze nominální extrapolací v naší mysli. Ockham se domníval, že neexistují žádné univerzální formy, ale pouze jednotlivci. Tím částečně podkopal naši schopnost vysvětlit
objektivní realitu. Pokud neexistuje žádná univerzální lidská forma neboli lidská přirozenost, pak ani nemůžeme naplnit cíl naší přirozenosti a náš teleologický účel. Jakmile ten zmizí, není těžké si představit zmatek ohledně lidské osobnosti a ztrátu etiky.
V době osvícenství empirici jako Locke a Hume tvrdili, že poznat můžeme jen to, jak se nám věc jeví, nikoli věc samotnou. Stejně jako Ockham odmítli abstraktní poznání univerzálií ve prospěch pouhé smyslové zkušenosti. Jinými slovy odmítli naše intelektuální a duchovní poznání a dali přednost něčemu, co je podobné způsobu poznávání u zvířat. Kant obdobně připouštěl, že poznáváme věc pouze tak, jak se nám jeví, jak ji interpretuje naše mysl, a nikoli „věc o sobě“. Tento „epistemologický geocentrismus“, jak to nazýval fyzik P. Stanley Jaki, nám brání v poznání Boha, duše a úplné povahy reality.
Snad nejničivější ránu zasadil chápání naší složené přirozenosti biologický materialismus v podobě darwinismu devatenáctého století. Darwinova teorie učinila přísný biologický materialismus a scientismus převládajícím „přijatelným“ věděním. Již nebylo zapotřebí
zvláštního stvoření člověka Bohem ani potřeba nehmotné duše nebo intelektu.
Člověk je jen vyvinutou opicí, jež vznikla působením slepých sil, genetických chyb a díky přežití nejsilnějšího. Oddělení těla a duše, které začalo ve filosofii předchozích staletí, tím bylo dokončeno. Jak poznamenal Chesterton, „evoluce nepopírá existenci Boha, popírá existenci člověka“. Člověk již není složenou duchovní bytostí, ale pouze tělesným tvorem.
Světový materialismus byl vytvořen
Tento materialistický redukcionismus měl velký dopad na modernistický světonázor a odlidštění člověka. Když se materialisté konečně chopili moci, komunistické režimy od Stalina přes Maa
až po Pol Pota povraždily asi 100 milionů lidí. Sociální darwinismus pronikl nesmírně silně i do západního myšlení, kde podnítil dělení lidí na „vhodné“ a „nevhodné“ a rasy na „nadřazené“ a „podřadné“. Nejvýrazněji se to projevilo v nacistickém Německu, kde byly rasistické
představy „schváleny“ a „odůvodněny“ takzvanou vědou. Hitler plně přijal tuto myšlenku evoluční etiky při svém tažení směrem k válce a genocidě.
Důkazy uplynulého století zdůrazňují skutečnost, že evoluční etika vůbec žádnou etikou není. Podkopává naši morální jistotu. Morálka se stává velmi subjektivní a v duchu doby též relativistickou. Materialistický redukcionismus změnil pohled lidí na posvátnost lidského života,
zdevalvoval to, co znamená být člověkem. Duše se stala pouze druhotnou záležitostí. V tomto smyslu je křesťanství v rozporu s přísným darwinovským materialismem, proto se staví proti obecné teorii evoluce, s níž by jinak nemělo žádný konflikt. Tento dogmatický materialismus
popírá a priori dokonce i možnost konečné kauzality v člověku. Nepravdivě potlačuje rozumnost víry v Boha, naše morální kompasy a poznání našeho já jako duchovní bytosti.
Tento epistemologický redukcionismus nejenže přetrvává do dnešní doby, ale bohužel ještě narůstá. Ačkoli došlo k jistému pokroku proti kultuře smrti,
stále v našem kulturním povědomí přetrvává zvláštní amnézie, pokud jde o důstojnost člověka. Není divu, že současně dochází k odpadání od víry, jak dokládá rekordní počet nenáboženských osob a ateistů v nedávných průzkumech veřejného mínění (tedy zvyšování počtu těch, kteří v kolonce náboženská příslušnost vybírají volbu „žádná“).
Katolická reakce
Jak máme my katolíci reagovat? Pro začátek můžeme potvrdit, že existuje mnoho dobrých, intelektuálních a mnohostranných důvodů k víře.
Křesťanství a víra v Boha jsou zcela rozumné, navzdory protestům moderních vědeckých materialistů a ateistů. Věda a teologie, víra a rozum nestojí proti sobě, ale jsou „jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy“ (
Fides et ratio). Ve skutečnosti dnes máme k dispozici více špičkových vědeckých údajů poukazujících na existenci Stvořitele než kdy dříve. Jaké existuje lepší potvrzení například Akvinského kosmologického argumentu pro Boha jako prvotního hybatele než velký třesk a nejnovější podpůrné důkazy reliktního záření?
Křesťanství je samozřejmě postaveno na zjevení, ale též na rozumu. Ježíš nám přikázal, abychom milovali Boha „celou svou myslí“ (Mt 22,37). Intelektuální tradice Západu a jeho empirická věda se koneckonců zrodily z křesťanské civilizace.
Konflikty s moderním sekularismem vznikají pouze z důvodu materialistického popírání Boha a duše. Je to popření naší složené bytosti. Ateismus trpí epistemologickou vadou odmítání osobnosti. Jak uvádí papež Lev XIII. v encyklice
Rerum novarum z roku 1891: „
To, co je naší zvláštní a vynikající předností, co člověka činí člověkem a co působí, že se podstatně
liší od zvířat, je mysl či rozum.“ Měli bychom přijmout myšlenku osobnosti a personalistickou filosofii jako součást našeho světonázoru a etiky a jako hráz proti odlidšťujícím filosofiím.
Jedním z největších zastánců moderní personalistické filosofie byl Karol Wojtyla – papež Jan Pavel II. Za svého života v Polsku zakoušel tyto nelidské síly materialismu na vlastní kůži, nejprve za nacistické okupace a později za vlády sovětského komunismu. Nacházel se
v epicentru obou těchto totalitních režimů a povšiml si toho, co nazýval „rozdrcení“
lidské osoby. V reakci na tyto odosobňující ideologie a následnou politickou tyranii pomáhal vést nové filosofiké hnutí a morální teologii zaměřené na absolutní důstojnost lidské osoby.
Wojtyla obhajoval „tomistický personalismus“, moderní filosofii zaměřenou na transcendentní důstojnost každého člověka. Jeho specifický personalismus byl zakotven v klasické metafyzice Tomáše Akvinského a v kosmologickém pohledu na člověka, kterého od ostatního stvoření odděluje jeho rozumová přirozenost a intelekt.
Wojtyla se však snažil jít ještě dál a hovořil o „celistvosti osoby“. Uvědomoval si velký význam vnitřního náhledu na lidskou zkušenost. Tuto vnitřní perspektivu nazýval „subjektivitou“, kterou
zakouší vědomí každého člověka a jež se u každého liší.
Každý člověk je naprosto neopakovatelný, nenahraditelný, nedílný a neredukovatelný.
Papež Jan Pavel II. to popisoval praktickými termíny, podle jeho „personalistického principu“
by lidská bytost měla být vždy považována za cíl sám o sobě a nikdy nemá být podřízena druhému jako prostředek k dosažení cíle. Přijetí této zásady by nevyhnutelně vedlo ke konkrétním praktickým aplikacím, například k odmítání otroctví a obchodu s lidmi. Ale také by mohlo pomoci obrátit trend ve společnosti proti zavádění kultury smrti s jejími dosobňujícími podněty, jak jsme to mohli nedávno sledovat v Nizozemsku, kde byl eutanazií usmrcen muž proto, že byl alkoholikem, nebo jak ukazuje Peter Singer, utilitární etik z Princetonu, jenž se zasazuje za ukončení života zdravotně těžce postižených dětí.
Naprostá jedinečnost člověka
My katolíci musíme vždy hájit nedotknutelnou důstojnost lidské osoby. . Tento přístup samozřejmě pramení z knihy Genesis, kde čteme, že „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem“ (Gn 1,27). Učitelský úřad Církve vyjadřuje tuto skutečnost tak, že
každý z nás „je znamením žijícího Boha a obrazem Ježíše Krista“ (EV, 84). S naším Stvořitelem máme společnou vnitřní transcendenci. Lidé jsou vztahové a společenské bytosti, stvořené k obrazu Boha – Trojice osob spojených vnitřními vztahy.
To, že je člověk Božím obrazem, jej činí mimořádným. Odlišuje nás to od zbytku stvoření. Pouze my můžeme říci „já“. Žádné zvíře, i kdyby bylo sebeúžasnější, nic takového vyslovit nemůže. Zvířata jsou omezena na instinkty. A i v případě vyšších primátů, jako je třeba fascinující gorila Koko používající znakovou řeč, je pořád tento rozdíl nezměrný. Slovy papeže Jana Pavla II. – k překonání oné „obrovské propasti“, jež odděluje osobu od ne-osoby, je zapotřebí učinit „ontologický skok“.
Jedině člověk je schopen racionálního a abstraktního myšlení, svobodné vůle, sebevědomí, morálního jednání, složitého jazyka a mluveného projevu, technologického pokroku, sledování vyššího cíle, altruismu, lásky, tvořivosti, modlitby a bohoslužby. Člověk se od ostatního stvoření odlišuje svým postavením i druhem, protože od počátku zahrnuje stvořitelskou činnost Boha (KKC 2258).
V Novém zákoně nám Ježíš sděluje podstatu personalismu v přikázání
„miluj svého bližního jako sám sebe“. Protože, jak zjevuje dále, „cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“. Když ve svém životě přijmeme toto pojetí personalismu, osvobodíme se od vlastního egoismu a lhostejnosti vůči bližním. Vzájemně jedni v druhých
vidíme Boží tvář. To je naše prevence proti odlidštění člověka a přijímáme tím kulturu
života. Ta se staví proti staletí trvajícímu směřování k extrémní skepsi a materialismu a vyzývá nás, abychom opět čerpali z úplnějšího poznání. Materialismus je jen částečně pravdivý. Popírá vyšší přirozenost našeho duchovního já.
Když jeden v druhém rozpoznáme Boží obraz, spatříme univerzální ontologickou hodnotu každého člověka, a to i těch zdánlivě nejmenších a nejslabších z nás. Je na nás, abychom se ve světle Kristovy oběti zamýšleli nad tím, „jak cenný je v Božích očích člověk a jak nesmírnou hodnotou je jeho život“, „uznávali a chápali téměř božskou hodnotu každého jednotlivce“ (EV, 25) a adekvátně tomu jednali.
Brian Kranick
http://www.crisismagazine.com
Přeložil Pavel Štička
Převzato z
MONITOR č. 8/2017, pdf,
str. 7 - 10.
