Může se zdát, že je konec. Všechny možnosti jsme vyčerpali a už nezbývá nic. Ale Bůh neopouští nikdy a vždy má záložní záchranný plán. Záleží mu na každém z nás a i v těch nejtěžších situacích je přítomen s novou nadějí a řešením. O tom je i svědectví mladé ženy Ginny z Midwest USA:
Pohlcena ztrátou jsem ani nevnímala tvrdost lavice, ve které jsem seděla. Byla jsem na pohřbu své nejlepší přítelkyně - mé mámy. Nakonec prohrála svůj dlouhý boj s rakovinou. Zasáhlo a bolelo mě to tak silně, že jsem se místy nemohla nadechnout. Máma mě stále podporovala a tleskala nejhlasitěji na mých školních představeních, podávala mi kapesníky, když mi chlapec poprvé zlomil srdce, utěšovala mě po otcově smrti, povzbuzovala na vysoké a modlila se za mě po celý život.
Když mámě diagnostikovali nemoc, mé sestře se právě narodilo miminko a bratr se oženil s dívkou, do které byl zamilovaný od malička Tak to padlo na mňě - 27 leté prostřední dítě bez závazků: starat se o ni - a já se cítila poctěna.
"
Co teď?" Ptala jsem se sama sebe sedíc v kostele. Můj budoucí život se mi jevil jako prázdná katedrála. Můj bratr seděl stoicky s tváří upřenou na kříž stískajíc ruku své ženy. Moje sestra seděla opřená o rameno svého manžela a on ji pevně objímal spolu s jejich malou dcerkou.
Všichni tak hrozně truchlili, že si nikdo nevšiml, že sedím sama. Moje místo bylo vždy u mámy - připravovala jsem jí jídlo, pomáhala chodit, brala jsem ji k doktorovi, dohlížela na léky. Nyní odešla, moje práce skončila a já jsem zůstala sama.
Zaslechla jsem jak se otevírají dveře a jejich zabouchnutí. Rychlé kroky spěchaly po koberci na podlaze. Byl to rozčarovaný mladý muž, který se rychle rozhlédl a sedl si vedle mě. Složil si ruce na kolenou. Jeho oči byly plné slz. Uplakaně začal: "
Mám zpoždění" vysvětloval - i když nebylo nutné žádné vysvětlení. Po několika tirádách se ke mně naklonil a zeptal se: "
Proč Mary stále oslovují jménem Margaret?"
"
Protože se jmenovala Margaret, ne Mary. Nikdo ji nikdy neříkal Mary." Zašeptala jsem.
Řekla jsem si: "
Proč si ten muž nemohl sednout na opačnou stranu kostela ?!" Rušil moje smutnění svými slzami a vrtěním. Kdo tento podivný muž vlastně je?
"
Ne, to není pravda," naléhal. Zatímco se už pár lidí na nás pokradmu koukalo. "
Jmenuje se Mary, Mary Peters. To není ona? Není toto evangelický kostel?"
"
Ne, evangelický kostel je na opačné straně přes silnici, myslím, že jste na nesprávném pohřbu, pane."
Vážnost události se ve mně smíchala s uvědoměním si jeho omylu a já se začala smát. Tvář jsem si zakryla rukama a doufala, že to bude vypadat jako vzlykání. Lavice zavrzala a ostré pohledy ostatních truchlících dělaly situaci ještě komičtější. Podívala jsem se na zbloudilého muže vedle mě a on se také smál, vědom si, že teď už nemůže z pohřbu odejít. Představila jsem si mou mámu, jak se směje. Při posledním Amen jsme vystartovali ven z kostela na parkoviště "
Určitě budeme terčem všech řečí města", zasmál se. "
Jmenuji se Rick," představil se mi a protože zmeškal pohřeb své tety Mary, pozval mě na kávu. V to odpoledne začala pro mě životní cesta s mužem, který přišel na nesprávný pohřeb, ale byl na správném místě.
Po roce od našeho setkání jsme se vzali v kostele, kde byl pomocným knězem. Tentokrát jsme ale oba přišli včas a do téhož kostela. V době smutku mě rozesmál, místo samoty a opuštěnosti jsem našla lásku. Minulý červen jsme oslavovali naše 22 výročí. Když se nás kdokoliv zeptá, jak jsme se poznali, Rick odpoví: "
Moje teta Mary a Ginnyina máma nás seznámili a byla to skutečně nebeská seznamka."
Je úžasné vidět Boha, jak koná v našich životech. Takže příště - pokud budeš s něčím bojovat, věz, že On je s Tebou. Vydrž, neboť on použije tvé boje na to, aby se oslavil.
Přeloženo z anglického originálu na: http://www.godvine.com
Napsala Anna Lojeková, 11. 4. 2017
Převzato z
www.mojakomunita.sk/web/anna.lojekova/blog/,
článek naleznete
zde.
