Zamyšlení nad slavnosti Zmrtvýchvstání Páně.
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složena zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. (Jan 20,1-9)
Bůh nového začátku
Vzkříšením Ježíšovým Bůh se prokázal nejen jako Stvořitel, jehož tvůrčí dílo stále pokračuje, ale především jako milující Otec. Jen lásce je vlastní, že stále znovu začíná a právě tam, kde je podle lidských měřítek jen prázdnota, bezvýchodná situace. Vzpomeňme na Abraháma. Co mu byl platný příslib, že bude praotcem velkého národa, když neměl potomka? A přece uvěřil on, vyhaslý stařec, Bohu, že mu dá syna. Uvěřil, protože věděl, že Bůh „oživuje mrtvé a volá k životu to, co není, aby to bylo“. Tak podle svatého Pavla se stal Abrahám vzorem naší víry v Ježíšovo zmrtvýchvstání.
Také sám Ježíš hlásal Boha, jehož možnosti jsou nevyčerpatelné. Bůh není jen všemohoucí Stvořitel nebe a země, ale také Otec, který svou tvůrčí láskou všechno předchází. Není vázán na předpoklady z naší strany, zbožnost, dobré skutky, počestný život, ale je schopen začít také něco s lidmi, kteří uvázli na dně, kteří ztroskotali. Na marnotratném synovi ukazuje Ježíš, že ten, který je na konci, který je už považován za mrtvého, může znovu ožít, protože Boží láska nepřestává pracovat tam, kde je každá lidská námaha marná. A tak nejen víra v Boha Stvořitele, ale také víra v Boha milosrdného nám pomáhá uvěřit v Ježíšovo vzkříšení. Neměl by tento Bůh Ježíšův, jeho přirozený Otec, přispěchat svému Synovi na pomoc a dát mu nový život, když jeho tělo vykrvácelo na kříži a když tím osvědčil poslušnost až k obětování vlastního života?
Bůh není příštipkář
Samozřejmě, že Bůh nevytrhl Ježíše z rukou vojáků, nezabránil, aby ho neukřižovali, neseslal blesk nebo anděla, který by prohlásil, že Ježíš je opravdu Mesiáš. Proč to neudělal? Protože není příštipkář, nestaví na rozviklaných základech světa. Nesnaží se lidskou zvůli přetrumfnout větší mocí. Obnova světa musí začít tam, kde všechny světské hodnoty ztroskotaly.
Bůh tvoří svět z ničeho, proto vytváří i nové lidstvo z pohromy Velkého pátku, ze zhrouceného Ježíšova poslání, z jeho smrti otroka, z toho, co v očích světa je méně než nic.
Smrtí Ježíšovou skončily dějiny lidské vzpoury, dějiny hříchu a začaly dějiny spásy. Ježíš svým vzkříšením není jen Adam nového lidstva, prvním z těch, co vstali z mrtvých, hlavou církve, ale také dárcem spásy, Vykupitelem, který nejen umířil lidstvo s Bohem, ale „způsobil mu pokoj“ darem nového, věčného života v milosti.
Také s námi může Bůh něco začít
každý se někdy dostane na mrtvý bod. Nemůže dopředu, dozadu. Nepomůže si sám, nepomohou mu druzí. Tenkrát, když se nám všechno rozbilo, kdy jsme pouhé nic, stojí u nás Bůh Stvořitel i Obnovitel. On je schopen z toho našeho „nic“ něco udělat. Může nás postavit na nohy z těžké nemoci, může nám vrátit děti, rozvedeného manžela, manželku, může nám ukázat věčné obzory, pro které náš zpackaný život nabude opět smyslu, může dokonce, až nás smrt zmrazí, před námi rožnout věčné světlo, může naším rozpadlým buňkám vdechnout nový život v oslaveném těle.
Je ochoten na nás opakovat velikonoční zázrak. Věříme tomu? Jestli ano, pak musíme své skutky, záměry pokládat za nic a na troskách života volat s Ježíšem: „Otče, ne má, ale tvá vůle se staň!“
„V tvé ruce poroučím svého ducha!“Jen tak se dožijeme velikonočního rána.