Pokud nechceme, aby bleskově odbavená velikonoční zpověď v přeplněném kostele byla jen formální "povinnou jízdou", měli bychom se na ni o to lépe připravit.
V souvislosti s blížícími se svátky umučení a zmrtvýchvstání Pána mnozí věřící přistupují k velikonoční zpovědi. Vykonání této svátosti smíření má v některých regionech Slovenska dodnes masový charakter.
Pastorační slabina velkých děkanátních a farních zpovědí spočívá v tom, že kromě minimalistického náznaku formy neposkytují ani dostatek času na otevřený rozhovor mezi penitentem a zpovědníkem. Kromě toho se uskutečňují často na malém prostoru, kde není možné zachovat nezbytnou intimitu, kterou si ušní zpověď ze své podstaty vyžaduje.
Proto, pokud chceme mít jistotu, že bleskově odbavená velikonoční svátost smíření v přeplněném kostele nebude jen formální "povinnou jízdou", měli bychom se na ni o to lépe připravit.
S tím souvisí fakt, že pokání má dvě vyvážené roviny, které jsou v katolické tradici neoddělitelné a aplikují se současně. V prvním případě je to pokání jako svátost spojena s rozhřešením. Tato rovina má sama několik složek shrnutých v roce 1551 na Tridentském koncilu do lítosti, vyznání a zadostiučinění.
Druhá rovina hovoří o pokání jako o křesťanské ctnosti, lidově chápané jako osvojení si ducha kajícnosti.
Završení procesu pokání
Hned v úvodu je třeba říci, že v životě věřícího katolíka by svátost smíření měla hrát klíčovou roli. Spadá totiž do širšího rámce kající praxe a je jakousi korunou, završením celého procesu pokání, kterým kajícník, tím že k ní náležitě disponován přistoupí, dosahuje smíření s Bohem a odpuštění hříchů.
Čtvrtý lateránský koncil v roce 1215 nařídil, aby se věřící alespoň jednou v roce vyzpovídal a přijal eucharistii. Od té doby je zpověď samozřejmostí a zároveň úplným minimem (to třeba zdůraznit) na to, abychom mohli říci, že žijeme svátostným životem.
Povinnost vyzpovídat se máme i v případě, že spácháme smrtelný nebo těžký hřích. Biblické texty nás v mnoha případech upozorňují na skutečnost, že jakmile začneme popírat osobní hříchy, ocitáme se ve lži. Ve lži před sebou samým, před druhými, ale zejména před Bohem.
Tím, že zanedbáváme pokání, zároveň odmítáme odpovědnost za své hříchy. Jakmile v této souvislosti začneme dělat kompromisy, byť v drobnostech, nastartujeme nebezpečný proces eroze svědomí.
Například takový biblický Kain. V knize Genesis čteme: "
Kain se velmi rozhněval a zamračila se mu tvář. Tu řekl Hospodin Kainovi: ,Proč se zlobíš a proč ti zsinala tvář? Zda to není takto: Pokud děláš dobře, můžeš se natáhnout, ale pokud dobře neděláš, číhá hřích u dveří a sleduje tě jeho žádostivost, a přece ty ji máš ovládat?'"
Kainův hněv na Boha a nenávist vůči bratrovi z něj udělali prvního známého vraha. A jeho reakce? "
Zde se Pán zeptal Kaina: ,Kde je tvůj bratr Ábel?' On dpověděl: ,Nevím. Jsem snad strážcem svého bratra?'" Odpověděl lží a neochotou přijmout odpovědnost za spáchaný zločin.
Kain je typický modelový příklad mechanismu, podle kterého se člověk vzdaluje od Boha, ospravedlňuje si hřích, odmítá za něj převzít odpovědnost a není ochoten činit pokání.
Pokání není jednorázový úkon v zpovědnici
Na příkladu Kaina vidíme, že
důsledkem odmítnutého pokání je odloučení od Boha, vyhnanství a deformované mezilidské vztahy. Lékem na tento neduh je právě svátost smíření. Jak napovídá sám název, jejím cílem je
dosáhnout smíření s Bohem, ale také člověkem, pokud byl také postižený naším hříchem.
Do téhož portfolia patří také
náprava křivd, které jsme svým hříšným jednáním zapříčinili. Jako křesťané víme, že bez ducha a procesu pokání se z Bohem smířit nelze. Řečeno trochu lakonicky, už při rozhodnutí, že se chci při nejbližší příležitosti vyzpovídat, musím kajícně toužit po tom, abych smíření dosáhl.
V rozporu s takovou neúplnou představou o usmiřování se s Bohem je biblické slovo pro pokání - šúb. Vyjadřuje šťastné pocity návratu vězně ze žaláře nebo psance z exilu nebo zajatce po vysvobození z nepřátelského zajetí. Šúb, to je radostný návrat domů, návrat k nebeskému Otci. Třeba marnotratný syn říká sám sobě: "Vstanu, vrátím se ke svému otci a řeknu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě."
Tomu odpovídá řecké metanoia, což doslova znamená změnu smýšlení, přeměnu způsobu myšlení. Šúb i metanoia se také nechápou jako jeden krátký úkon, ale jako kající proces. V biblickém kontextu by tento postoj měl být habituální, neboli trvalou dispozicí každého autentického křesťana.
Po metanoi, tedy po vnitřním odvrácení se od hříchu a obrácení srdce směrem k nápravě, nám je naše svědomí schopné při jeho zpytování ukázat, čeho všeho a v jaké míře jsme se dopustili. V tomto okamžiku je kajícník schopen upřímné lítosti.
Teprve když projdeme tímto procesem, jsme připraveni na vyznání hříchů ve svátosti smíření. V ní zažíváme odpuštění, v řeckém novozákonním originále vyjádřené jako áfezis. Původně to označovalo vymazání pohledávky či závazku. Jinými slovy řečeno, v odpuštění se nám smaže dlužní úpis našich hříchů vůči Bohu, jak říká evangelista Matouš: "Amen, pravím ti, nevyjdeš z vězení, dokud nezaplatíš do posledního halíře." Odpuštění hříchů se tak stává vysvobozením z vězení zla, jehož jsme se při páchání špatných skutků stali otroky.
Po tom, jak nám Bůh odpustil, následuje smíření. Podstatnou roli zde opět sehrává biblický koncept, kde se v procesu návratu k Bohu vyžaduje po pokání a prosbě o odpuštění i gesto smíření. Pro něj má řecký prvopis novozákonních textů termín katallagé a je třeba zdůraznit, že jde o slovo, kterým se v Novém zákoně neplýtvá. Používá se v imperativu a doslova znamená: smiřte se s Bohem, smiřte se s člověkem!
Proto ne náhodou starší křesťanská tradice ve světle Písma používala pro svátost smíření názvy jako vykoupení, spasení, ospravedlnění, posvěcení. Například podle Tomáše Akvinského svátost smíření v sobě spojuje dvě důležité roviny našeho vztahu s Bohem: spravedlnost a milosrdenství. Obě jsou propojeny a vzájemně se zmírňují. Sv. Tomáš píše: "Iustitia sine misericordia crudelitas est et misericordia sine iustitia dissolutio./Spravodlivosť bez milosrdenství je krutost a milosrdenství bez spravedlnosti je rozklad (doslovně dezintegrace)."
Důsledné pokání, milostiplné svátky
Aby byla ve zpovědi naplněna i Boží spravedlnost, je v duchu zmírněním Božím milosrdenstvím také vždy spojena se zadostiučiněním. Dnes má tato část kající praxe v závěru svaté zpovědi podobu tzv. pokuty. Původně to ale bylo zadostiučinění Bohu a člověku za křivdy, které vznikly následkem hříšného jednání.
Tento úkon v nás obnovuje to, co řecký originál Nového zákona označuje jako charis. Je to výraz pro nadpřirozenou Boží milost, respektive posvěcování ve smyslu stávání se svatým. V tomto kontextu nezapomínejme, že i největší postavy křesťanské tradice byly omilostnění hříšníci.
Po obrácení a odpuštění vykonáním zadostiučinění, jako úplným finále pokání, které následuje po svátostném rozhřešení, končíme celý kající proces, vrcholem kterého byla svátost smíření. Přijatá charis (milost) je dar obnovy naší křestní nevinnosti. Skrze ni v nás Bůh posiluje svazek s ním a tím i rezistenci vůči zlu prostřednictvím bdělosti. Proto se v nás po svátosti smíření, ke které jsme přistoupili správným způsobem, nově obnovuje posvěcující milost ztracená hříchem. Teprve po sérii těchto úkonů se vlastní zpověď stává lékem aplikovaným na narušení našeho vztahu k Bohu a člověku.
Bůh natolik respektuje naši svobodnou vůli, že nám odpouští jen ty hříchy, které chceme, aby nám byly odpuštěny. Sv. Augustin to vyjádřil takto: "Jak může lékař zahojit ránu, kterou mu nemocný nechce ukázat?"
Pokud někdo zamlčí hřích, chová se jako Kain, který se nechtěl kát, a dává najevo, že nestojí o to, aby mu Bůh odpustil. Známý americký katolický teolog Scott Hahn hovoří o hříchu, že je to smrtelná, ale léčitelná nemoc, která postihuje celého člověka a ohrožuje život věčný duše.
Jeden z nejtěžších důsledků zanedbaného a špatně pochopeného pokání je pak záliba v hříchu a potěšení v neřesti. Lékem na tento neduh je důsledně prováděná kající praxe spojená se svátostí smíření, na jejímž konci penitent zakouší radost z odpuštění.
Zpověď sestávající z formulek narychlo odříkanýchí bez ducha a s absencí potřebné lítosti a pevného předsevzetí, že se nevrátím do starých kolejí, zůstává jen povrchním zvykem.
Na závěr nám všem proto přeji, abychom se stali zodpovědnými a upřímnými kajícníky, kteří z vrcholu procesu pokání - svátosti smíření - nedělají levnou karikaturu, ale kajícnost si osvojují jako trvalou součást osobní křesťanské spirituality.
Věřím, že důslednost v pokání nám přispěje k požehnanému a milostiplnému prožití Velikonočních svátků.
Gabriel Hunčaga
Autor je historik a dominikán.
Převzato z www.postoj.sk,
článek z 9. 4. 2017 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 11. 4. 2017, 6. 4. 2019 - 1604; 19. 4. 2024 - 6511 přečtení)