Jako konvertitka velmi oceňuji dar pokání, který mi nabízí Církev. Možnost návratu, restartu, nového začátku. Když jsem byla malá, z neznámých důvodů se ve mně objevila touha po svatosti, ačkoli jsem netušila, co ta svatost znamená.
Představovala jsem si, že svatí, to jsou takoví, kteří nikdy nic špatného neudělali. Taková představa však byla nedosažitelná. Věděla jsem, že to už nedám, že už jsem překročila tu pověstnou hranici. A lety to bylo stále horší. Na čas mi tato představa zhatila cestu.
Po svém obrácení jsem byla unesena z toho, že mě Bůh miluje, přijal mě takovou jaká jsem a že mi dává novou šanci. Že nade mnou nezlomil hůl. "
Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí ..." Už před křtem jsem chtěla jít ke zpovědi, ačkoliv to nebylo nutné. Ale toužila jsem složit břemeno, které jsem nosila, aspoň vyznáním knězi.
S předsevzetími během půstu je to u mě bída, přiznávám. Ale už osmnáctý rok prožívám stále znova to vědomí, že Ježíš to za mě dotáhl až do konce. A to mě naplňuje respektem, úctou, vděčností a láskou. A touhou alespoň nějak nešikovně to předat dál. Ve společenství, v rodině, v práci.
Zpověď vnímám jako
velký dar. Jak ráda bych toto své poznání a prožití zprostředkovala těm, kteří nenajdou sílu, odvahu nebo nevědí jak na to. Ráda bych řekla těm, kteří jdou po zpovědi pouze jednou k přijímání, neboť další si už "nezaslouží". Nezasloužíš si přijmout Ježíše. Ani já si to nezasloužím. Ale potřebujeme Ho. A On se nám chce dát. Jen proto, že nás miluje. Neboj se. Nikdo tě neprozradí. Zpovědníci slyšeli už různé věci. I oni sami potřebují přijmout odpuštění. Podstatné je přijít a předat to vše do Božích rukou. Nemusíš to nést sám, sama.
Zpověď je
o odpuštění. Psala jsem o odpuštění dizertačku, psala články, dělala přednášky, zkoumala jsem ho. Ale když přišla větší křivda, bylo to řádně těžké odpustit. Najít cestu ven. Dlouho trvalo prokousat se tím vším zklamáním, zradou, nespravedlností. Teorie je fajn, ale život je jiný. Těžší, komplikovanější, temnější, bolestnější. Ale i hezčí. Snadněji se dává, pokud vím, že i já jsem dostala. A odpuštění jsem dostala. Zdarma, bez mých zásluh.
Zpověď je
o sebepoznání. Několik let strávených v laickém jezuitském společenství mi přineslo pár cenných poznatků. Jedním z nich je zpytování svědomí. Pohled na to, co bylo, jaké to bylo a také, co bych si přála. Porozumět sobě, hledat sebe a pravdu ve světle modlitby.
Pravidelná zpověď je pro mě
o bilancování, o sebepoznání. Vidím, o kolik se posouvám, nebo jestli padám. Je to téměř stále o tomtéž. Ale mění se úhly pohledu a někdy si díky zpovědníkovi nebo při zpětném pohledu uvědomím, že to zdánlivě nenápadné cosi je více než to, co vidím ve svém oku stále. Jako když mladý člověk řeší před svatbou jen čistotu. Jistě, častokrát je to nutné, ale těch přikázání je přece jen víc.
Zpověď je
o důvěře. Bůh mi odpustil, spálil dlužní úpis. Vstaň a jdi. Neřeš, co jsi měla udělat jinak, lépe. Neřeš všechno to kdyby. Pouze vstaň, jdi a nehřeš. Důvěřuji. O tom je vztah. I ten s Bohem. Pokud není důvěra, je to špatné. Není mi odpuštěno proto, že se snažím. Moje almužny, čtení Písma nebo pomoc nemocným mě nezachrání. Krok přes propast musel udělat Ježíš.
Zpověď je
o odpovědnosti. Mě vůči Bohu, vůči rodině, lidem kolem sebe i vůči sobě samé. Jsem zodpovědná za vztahy, které buduji, za to, jak zacházet se svými talenty. Mám radost z toho, že jsem mohla dvě starší děti přivést k prvnímu přijímání, pomáhala jim s přípravami na zpověď, absolvovala jsem s nimi první pátky. Doprovázím je otázkami, které si kladou. Těším se ze syna, který ministruje. Mám radost, že se můžeme spolu modlit. Že můžeme spolu kráčet - a někdy se jen plazit, když je obtížněji. Těším se z komunity, společenství blízkých lidí, kteří jsou pro mě tím vzácnější, čím déle je znám.
Zpověď je pro mě i
o pravdě. Některé věci se těžko přiznávají, zvláště pokud má člověk stabilního zpovědníka. Třeba je však pojmenovat pravým jménem. A nebát se pravdy o sobě. Bát se není třeba světla, ale tmy. Neboť ve tmě rostou lži, pochybnosti, úzkost, pocity viny. Tma odděluje, izoluje. Naopak světlo přináší svobodu a uzdravení. To není poučka, ale zkušenost. Zpověď mě posiluje, umožňuje mi měnit se, růst, být lepší a přináší mi klid. Děkuji za ni. I v žalmu je to psáno: "Pán dá sílu svému lidu, Pán požehná svůj lid pokojem." Ž 29,11
Požehnanou Velkou noc, přátelé!
Lucia Drábiková
Převzato z
www.postoj.sk,
článek
A ja ťa rozhrešujem…. z 11. 4. 2017 naleznete
zde.
