Silná slova Roberta kardinála Saraha uveřejněná v předchozím čísle
RC Monitoru -
naleznete zde, otevřela také cyklus o zjevení Panny Marie ve Fatimě, který dnes začínáme v našem časopise uveřejňovat. Jeho první
zastavení je věnováno tomu, co Fatimu připravovalo.
Svatý Jan Pavel II. napsal o jubilejním roku 2000: „
Každé jubileum v církevní historii je připravováno Boží prozřetelností a to se týká také velkého jubilea roku 2000.“ (1)
Něco obdobného můžeme také říci o zjevení Panny Marie ve Fatimě v roce 1917. Toto zjevení má tak své „před“, tedy to, co mu předcházelo a co na něj připravovalo – stejně jako má své „pak“, tedy to, co po něm následovalo a co s ním souviselo. Jako fatimské poselství obsahuje proroctví, jež se potom
naplnila, tak i ono samo bylo předmětem předchozího proroctví.
Vložení invokace „Královno míru, oroduj za nás“ do loretánských litanií (2)
Máme-li alespoň krátce probrat něco z toho, co Fatimu připravovalo, můžeme zde znovu (3) zmínit to, co zjevení Panny Marie předcházelo bezprostředně: Papež Benedikt XV. uprostřed první světové
války usiluje o mír, ale jeho výzvám není vládci tohoto světa nasloucháno. Takto odmítnut se obrací o pomoc k Panně Marii a 5. května 1917 nařizuje, aby se do loretánských litanií vložila prosba:
Královno míru, oroduj za nás! A Panna Maria hned odpovídá: o osm dní později, 13. května
1917, se poprvé zjevuje ve Fatimě.
Naděje svatého Pia X. v roce 1904 (4)
Pokud postupujeme časově dozadu, je třeba se zastavit u roku 1904, kdy papež svatý Pius X. u příležitosti padesátého výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie vydává svou encykliku
Ad diem illum, a pak u roku 1854, tedy u roku samotného vyhlášení dogmatu papežem blahoslaveným Piem IX. Pius IX. vkládal do tohoto dogmatického vyhlášení velké naděje vzhledem k obnově Církve a světa. (5)
Zdá se, jako by se tyto naděje nenaplnily. Pius X. na tyto námitky ve své encyklice reaguje a na základě mnohého dobra uděleného Církvi v uplynulých padesáti letech – mimo jiné uvádí zjevení Panny Marie v Lurdech – ukazuje na to, že to není pravda. Nicméně na závěr vyjadřuje naději, že se blíží hodina Mariina vítězství nad ďáblem. Jak nevidět ve fatimském zjevení, k němuž došlo o třináct let později, určité splnění této naděje?
Královna Mafalda a její duchovní dcera Fatima-Oureana (6)
Nakonec se musíme vrátit o celá staletí zpátky, do 14. a 15. století, respektive až do 12. století. Obojí návrat zpět je spojen se savojským rodem, který se pak v 19. století stane vládnoucím královským rodem v Itálii (ovšem za cenu zrady svého tradičního úzkého spojení s katolickou církví).
Události 12. století vysvětlují původ jména místa budoucího zjevení Panny Marie: Don Gonçalo, statečný vojevůdce prvního portugalského krále Alfonsa I., zajal spolu s ostatními muslimskými zajatci Fatimu, dceru velitele, a toužil si ji vzít na ženu. Král to povolil za podmínky, že to Fatima bude chtít a že se nechá pokřtít, s čímž ona souhlasila. Křesťanské výchovy dívky se
ujala samotná královna Mafalda, dcera savojského hraběte Amadea III., s kterou se Alfons I. oženil v roce 1146. A Fatima, která přijala nové křesťanské jméno Oureana – její původní jméno bylo jménem Mohamedovy dcery –, se stala tak milovanou duchovní dcerou Mafaldy,
že se královna po své smrti v roce 1157 nechala vedle ní podle svého přání pohřbít. Stalo se tak v kostelíku Panny Marie, na jehož místě byla pak vybudována současná monumentální bazilika Panny Marie Fatimské. Pamětní kámen v této bazilice dodnes připomíná, že je to místo
posledního odpočinku královny Mafaldy a její milované duchovní dcery.
Proroctví sestry Filipy Savojské v roce 1454 (7)
Události 14. a 15. století se týkají Mafaldiných potomků, hraběte Filipa II. Savojsko-achajského
a jeho dcery. Filip II. byl na základě rodinného spiknutí v roce 1368 odsouzen k smrti a uvržen do ledového jezera. Na přímluvu blahoslaveného Humberta Savojského (bratra královny
Mafaldy), jehož medailku nosil neustále s sebou, se však zázračně zachránil.
Skrýval pak svou totožnost a jako bratr Vilém putoval po různých mariánských svatyních Evropy. Navštívil také mariánský kostelík v portugalské Fatimě a uctil zde hrob své vznešené příbuzné a její duchovní dcery.
Filip II. měl dceru Humbertu, která po odsouzení svého otce vstoupila pod cizím jménem (de’ Storgi) do kláštera svaté Kateřiny v Albě a přijala zde na jeho počest jméno Filipa. Filip II. se nakonec vrací do své vlasti, kde v roce 1418 umírá. Před svou smrtí odhaluje svou totožnost
své neteři, blahoslavené Markétě Savojské. Ta se později stává dominikánkou a zakládá v Albě nový klášter svaté Marie Magdalény. Protože znala svatost sestry Filipy, s papežovým svolením dosáhla toho, aby přešla do nového kláštera a ujala se zde duchovního vedení sester.
Dne 16. října 1454 sestra Filipa umírá. V agónii přijímá viatikum a poté upadne do extáze, kdy hovoří s Pannou Marií, svatým Dominikem a dalšími svatými. Tak v přítomnosti blahoslavené Markéty, sester a kněze odhaluje svou skrývanou totožnost dcery Filipa II. a především
hovoří o budoucích osudech savojského domu, o strašných válkách a o obludě z východu, která bude sužovat lidstvo (narážka na rudou šelmu komunismu), ale která bude zabita Pannou Marií Růžencovou z Fatimy. Panna Maria „nejsvětějšího růžence z Fatimy, "silnější než vojsko
seřazené k boji", zvítězí nad ní navždy.“
Po těchto prorockých slovech sestra Filipa v náručí blahoslavené Markéty umírá.
fr. Štěpán Maria Filip OP
Poznámka k textu:
1 Apoštolský list
Tertio millennio adveniente, č. 17.
2 Srov. např. Giacobbe Elia:
Il segreto di Fatima: Salvati da una profezia. Milano: Sugarco, 2011, s. 24–26.
3 Psali jsme o tom nedávno v článku „Nebe vždy odpoví! Boží reakce na zasvěcení Mariinu Srdci podle výzev fatimského poselství“. In:
RC Monitor, 14 (2017), č. 4, s. 7–9.
4 Srov. Manuel Fernando Silva:
Pasáčci z Fatimy. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012, s. 332–334.
5 Je to patrné z jeho dogmatické buly
Ineff abilis Deus (český překlad in: Ctirad Václav Pospíšil [ed.]:
Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2000, s. 21–42).
6 Srov. Cristina Siccardi:
Fatima e la Passione della Chiesa. Milano: Sugarco, 2012, s. 38–58.
7 Srov. tamtéž.
Převzato z
MONITOR č. 6/2017, str. 6 - 7
