Dnešní společnost je pravidelně zásobována pro-choice rétorikou, která přesvědčuje, že potraty jsou někdy nezbytné. Také slýcháme některé ženy, které i po potratu tvrdě řeknou, že jejich potrat byl "správná věc." Ale ať už tyto ženy potlačují své emoce, nebo přímo lžou, potrat nikdy nemá "happy ending".
Potrat zabíjí dítě a matka následně žije celý zbytek svého života s vědomím, že to byla ona, která mu vzala život. Nic nevynese tuto bolest na světlo lépe, než slova žen, které ho absolvovaly, a které média ignorují, protože jejich zkušenosti nezapadají do ideologie tzv. "Práv žen".
Následující ženy už nemají co získat ani ztratit, když se podělí o svůj příběh. Jejich jedinou nadějí je, že pomohou jiným matkám vybrat si život.
Lori Neradová, bývalá prezidentka organizace Women Exploited by Abortion
"Dva týdny po potratu jsem začala rodit. Dovrávorala jsem se do koupelny. A tam, s manželem po boku, jsem porodila část mého dítěte, které ve mně doktor nechal. Byla to hlava mého dítěte ... Někdy se v noci probudím a zdá se mi, že jsem slyšela plakat dítě. A stále mám noční můry, v nichž mě nutí dívat se, jak přede mnou mé dítě roztrhají. Jednoduše mi chybí moje miminko. Pravidelně se budím, neboť chci nakrmit své dítě, držet své dítě. A to je něco, co mi lékař nikdy neřekl, že zažiji."
Katrina Fernadezová, humoristka
"Zabila jsem dvě ze svých dětí, okradla své rodiče o jejich vnoučata a připravila o život sourozence svého syna. Tyto potraty přímo způsobily zdravotní problémy spojené s oslabením děložního čípku, což způsobilo předčasný porod dalšího syna, který zemřel po týdnu boje o život na jednotce intenzivní péče pro předčasně narozené děti v roce 2001. Utrpení, které jsem zažila a způsobila jiným, je neměřitelné a vina mě téměř dohnala k sebevraždě. Jsem zbabělec v každém ohledu."
Ashley Grangerová, žena, matka, studentka:
Nyní, když má můj syn 4 roky, se někdy dívám do jeho sladké tváře a zamyslím se, jaké rysy by mělo mé druhé dítě. Stále se mi sní, že ho nebo ji držím a hluboce mě zarmucuje myšlenka na to, že jsem okradla svého syna o sourozence. Můžete se divit, proč mu tedy nedáme nového sourozence. No, já bych chtěla, ale můj manžel a já bojujeme s neplodností už dva a půl roku. Nikdy jsem ani nepomyslela na to, že nebudu moci počít, když budu chtít! Každou noc se můj chlapeček modlí k Bohu za sourozence a pokaždé, když slyším tyto vzácné modlitby, mě bolí srdce z toho, co jsem udělala. Protože, když se na to zpětně dívám, potrat není rychlá náprava nebo řešení problému ... to JE problém a zanechává přetrvávající následky i na dalších generacích.
Abby Johnsonová, bývalá ředitelka pobočky potratové organizace Plánované Rodičovství
Jednou se mě dcera v autě zeptala, jen tak z ničeho nic, zda v nebi uvidí své sourozence. Zeptala jsem se jí, co tím myslí ... upřímně, doufala jsem, že nemluví o mých dvou potratech. Řekla, že ví, že jsem měla dva potraty a chtěla vědět, jestli se někdy s těmito miminka setká. Řekla: "V mém srdci mi chybí." Nikdy jsem si nemyslela, že způsobím dětem takový druh zlomeného srdce.
Když jsem měla své potraty, nikdy jsem nemyslela na to, že to může ovlivnit i druhé. Nikdy jsem nepomyslela na své další děti. Nikdy jsem si nemyslela, že jim jednou budu vysvětlovat své sobectví.
Moje vzpomínky na potrat žijí ve mně a naneštěstí, žijí i v nich."
Addie Morfootová, matka, spisovatelka:
"Ross mi rád říká, že Annie je andělem strážným našeho syna, ale to mě děsí. Měla bych chtít, aby ochráncem mého syna byl někdo, koho se matka vzdala? Koho existenci předčasně ukončila? Nechávám si její fotky z ultrazvuku spolu s kartičkou "Je to holka!", kterou mi zaslala moje nejlepší přítelkyně, a také s ornamentem vánočního stromku, kde je vytištěn předpokládaný den porodu, a který mi dali moji rodiče v ten týden, když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Ale Annie mě pořád pronásleduje. Když nastal čas předpokládaného porodu nebo když se narodilo děvčátko mé sestře - myslím na Annie. A jednou, každý rok na její narozeniny, si dovolím plakat. Myslím na to, jak bych se cítila, kdybych ji mohla držet v náručí. A pak ji prosím, aby pochopila, že jsem udělala to, co jsem pokládala za nejlepší pro své dítě."
Beatrice Fedorová, členka kampaně Silent No More (Už nebudu mlčet):
"Spláchla jsem své dítě do záchodu a bylo to příšerné. A nepomohlo mi to dokončit školu. Už je to devatenáct let a dosud nemám titul ... Po sedmi letech jsem znovu otěhotněla. Otec dítěte byl dvakrát tak starý jako já a zneužíval mě. Potrat byl rychlým řešením, abych ochránila sebe a své dítě od násilníka. A tak jsem šla na kliniku s velkým strachem. Uspali mě. Když jsem se probudila s krví na nohách, vybuchla jsem pláčem a oni mě nemohli utěšit. Klesala jsem stále hlouběji a hlouběji do deprese a sebevražedných myšlenek.
Pak jsem potkala svého manžela a on do mého života přinesl Ježíše, ale já jsem stále trpěla. Když jsem otěhotněla s naším prvním dítětem, myšlenky na mé potraty se znovu obnovily a vina byla zdrcující. Šla jsem na poradenství a začala jsem se uzdravovat. Později jsem podstoupila program pro ženy, které trpí post-abortivním syndromem, Ráchelina vinice (Rachel's Vineyard) a tak jsem si nakonec byla schopná odpustit a najít klid.
Potrat sliboval, že mě osvobodí od dvou krizových situací, a místo toho mě téměř zničil. Ale existuje naděje pro všechny, kteří trpí a je to právě pro ně, že já už víc nejsem ticho."
Jewels Greenová, bývalá zaměstnankyně potratové kliniky a řečnice
"... 6. ledna 1989 v 9. a půl týdnu gestačního věku, jsem měla potrat. Téměř mě to zabilo. Ne, ne ta chirurgická procedura, ale psychické následky. Pokusila jsem se o sebevraždu třikrát a nakonec jsem skončila měsíc na psychiatrii, abych se uzdravila ... Práce v místnosti, kde se po potratu "skládají" odtržené části dětí, aby se zjistilo, zda bylo odstraněno vše, nikdy, nikdy nebyla jednoduchá. Viděla jsem své ztracené dítě v každé nádobě s částmi potracených dětí. Jednou po práci v této místnosti se moje noční můry o mrtvých miminkách staly tak příšernými a hrůzostrašnými a intenzivními, že jsem se setkala s ředitelkou kliniky, abych jí řekla o svých pocitech. Byla velmi chápavá, otevřená a upřímná a bolestně přímo mi řekla: "To, co tady děláme je, že ukončujeme život. Jednoduše a jasně."
Brice Griffinová, zakladatelka organizace Charlotte Center for Women
"Po oddechu (po potratu) jsem směřovala zpět ven, do baru. Nebylo však dost whisky ve Washingtonu, aby mě to v tu noc uspokojilo, a ani žádnou další noc v měsících, které následovaly. Když jsem se probudila ráno po potratu, Brian se mě zeptal, jak jsem se vyspala. Řekla jsem, "Jak miminko." A on řekl: "Myslíš jako vrah miminka ?!" ... .Další měsíce poté jsem myslela jen na to, že chci zemřít. Smrt byla jediným východiskem ze strašlivé viny, která se nahromadila v mé duši. Prosila jsem o terapii. Křičela jsem o pomoc. Ale pouze uvnitř. Jak jsem mohla připustit, co jsem udělala?
A tak jsem to pohřbila. Nikdo to nepotřeboval vědět. Nikdo by mě nemohl odsoudit krutěji, než jsem se odsuzovala já sama.
Nějak jsem se provlékala dalšími lety, občas jsem se cítila i šťastně a potom jako odsouzenec. Jednou, když jsem běhávala, jsem poslouchala kázání fr. Larryho Richardse o zpovědi. Řekl: "
Pokud jste podstoupila potrat, vyzpovídejte se. Vaše dítě se za vás modlí v nebi." Moje hruď se zvedla v nekontrolovatelném pláči a já utíkala domů, abych si naplánovala zpověď u svého kněze. Tam, ve zpovědnici, jsem se znovu rozvzlykala a opravdu jsem očekávala, že do mě udeří blesk. Seděla jsem tam a přiznávala, že jsem vinna z nejhoršího hříchu, jaký je jen možný, z vraždy. Kněz se na mě usmál, podal mi ubrousek a řekl, "
Bůh je tak šťastný, že jsi přišla. Bude ti odpuštěno, ale potřebuješ uzdravení." Pak mi vyprávěl o
Ráchelině Vinici, která je zaměřena na uzdravení po potratu."
***
Toto je pouze osm žen, které vyprávějí o následcích svých potratů. Jejich život je plný bolesti a výčitek. Život v touze po dítěti, které nikdy nebudou držet. Termíny narozenin jejich dětí přicházejí a odcházejí každý rok a pro ně je to jen další rok plný výčitek svědomí. Potrat není jen jednorázový skutek. Trvá po celý život.
Viktória Dandarová
Zdroj:
www.hlavnespravy.sk, 21. 3. 2017
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
