... Nekontrolovaná migrace mající za cíl multikulturní a multireligiózní společnost, která by vyústila do univerzálního synkretistického náboženství, má zřejmě sloužit sekularizaci a eliminaci katolického náboženství. ...
Pozorujeme dnešní migraci a máme dojem, že neumíme tento fenomén beze zbytku vysvětlit. Jsou k dispozici data, ale jen nemnozí odborníci se snaží je adekvátně zpracovat a objasnit, a také média s nimi zacházejí povrchně a emotivně. Tento obrovský fenomén, který radikálně mění uspořádání světa i vnitřek našich západních společností, však nedokáží vysvětlit pouhá data. Převládá dojem, že je něco „za tím“ a to, co je prezentováno jako nenadálý a spontánní fenoném, v sobě naopak skrývá jakousi organizovanost, ba dokonce plánovanost.
Ekonomické motivace s tímto fenoménem souvisejí, ale plně ho nevysvětlují. Zbývá mnoho temných zákoutí. Ilegální imigranti, kteří přicházejí například ze Senegalu či Ghany, tedy ze zemí, které nejsou zmítány konflikty a vyznačují se naopak slibnou perspektivou ekonomického růstu, přicházejí do zemí jako Itálie, kde HDP na hlavu prudce klesá a nezaměstnanost výrazně stoupá. Ekonomické motivy nevysvětlí migraci tohoto typu a nemohou být ani důvodem pro přijímání migrantů.
Náklady na přijetí jednoho imigranta totiž převyšují ekonomický přínos, který může poskytnout hostitelské zemi. Není pravda, jak lze běžně slýchat, že imigranti zabezpečí fungování důchodového systému v nějaké zemi, např. v Itálii, kde se pracující vrstva populace ve srovnání s tou nevýdělečnou ztenčuje.
Imigranti nezaplní prázdné kolébky, imigrant nenahradí chybějícího novorozence. Z hlediska důchodového systému může přispívat na sociální pojištění pouze nepatrnou částkou, přičemž výdaje na jeho přijetí možný přínos ještě umenšují.
Není ani pravdou, že do Evropy přicházejí pouze chudí, kterým ve vlasti hrozí smrt hladem. Existují i takové případy, ale statistická data ukazují, že emigrují poměrně zámožní jedinci, kteří chtějí svoji situaci zlepšit a nikoli jen přežít. Tarify přepravců nejsou dostupné všem.
Rovněž neobstojí pohodlná sociologická vysvětlení, jako např. že migranti utíkají z chudých zemí před západním vykořisťováním, kterým byli dlouhou dobu politicky a ekonomicky kolonizováni. Je totiž zřejmé, že těžkosti s rozvojem některých, např. afrických zemí mají také domácí původ a nazývají se korupce, kmenový systém, zděděné pověry. Pauperistické a rozvojové interpretace neposlouží k vysvětlení stávajícího exodu.
Kromě ekonomických a sociálních příčin existují také ty politické nebo lépe geopolitické. Po pravdě řečeno, těch, kteří utíkají kvůli těmto situacím a dostávají azyl v příchozích zemích, je poměrně málo, a
velkou masu imigrantů tvoří zejména ti neregulérní. Je však známo, že pokud jde o Sýrii a Irák, nebo Eritreu a Nigérii, je politická situace a tudíž nebezpečí smrti či možného pronásledování jednou z hlavních příčin útěku. Z tohoto hlediska je třeba poukázat na
politickou odpovědnost hlavních mocností. Stěží lze popřít, že za destabilizací severní Afriky, zejména Libye, anebo chaosem v Iráku či zrodem krvelačného kalifátu ISIS mezi Sýrií a Irákem stojí závažná odpovědnost především západních mocností. Migrace z těchto krajin byla vynucena těmito nastalými či přímo naplánovanými situacemi. V souvislosti s tím nelze nepomyslet na zanikající křesťanství na Blízkém východě. Pominout nelze ani vměšování mezinárodní politiky, pokud jde o krutosti, které se rozmohly v Eritreji a Nigérii.
Seznámení s problémem epochální migrace 21. století stále více ukazuje, že nejde o spontánní fenomén, který byl vyprodukován objektivními situacemi, zapříčiněnými nějakou vyšší mocí, nýbrž je chtěný, ba přímo vnucený.
Vraťme se k antropologickým příčinám migrace, jakou je např. denatalita západních společností, které se domnívají, že nedostatek pracovních sil, výměna generací nebo trvalý demografický pokles bude kompenzován nově příchozími, kteří mají větší porodnost.
Mezera, která tak má být vyplněna, totiž nevznikla sama od sebe, ale byla plánovaná a chtěná. Mezinárodní organizace a agentury, vlády a nadace nejenom ze Spojených států podněcují už celá desetiletí nechuť vůči rodině a rodičovství, podporují interrupce a antikoncepci a valorizují individualistický a bezdětný životní styl. Tyto jevy byly podrobně dokumentovány v našich předchozích zprávách, počínaje transformací obrazu ženy, přes nucené a systematické prosazování genderové ideologie až k projektům transhumanizace financovanými na světové úrovni.
Pokud tedy někdo tvrdí, že migrace jsou zapříčiněny nutností zaplnit demografický propad Západu, pak je třeba si uvědomit, že tento propad byl zamýšlen, a dost možná, že právě za účelem umělého vytvoření této „nutnosti“.
Migrační fenomény jsou dnes strukturovány a organizovány.
Existuje mezinárodně řízená kriminální a ilegální síť přepravy, včetně tarifů v závislosti na zvolených destinacích. To přirozeně neodstraňuje nebezpečí, ani nebrání tomu, aby migranti cestovali za nelidských podmínek, jež jsou bezohlednými organizacemi nelegálních přepravců ještě zhoršovány. Plyne z toho však, že by proti těmto organizacím mohla zakročit policie, která se o to dosud ani nepokusila.
Existence těchto organizací, jejichž beztrestnost se vymyká jakékoli politické kontrole, dokazuje, že migrace je plánovaný fenomén, který se zakládá sice na reálných, nikoli však náhodných potřebách.
Při příchodu do hostitelských zemí
je většina imigrantů ilegální. Uprchlíci a žadatelé o azyl tvoří menšinu. Příliv těch nelegálních je tak mocný, že je téměř nemožné jej zadržet. Oni sami často opouštějí přijímací střediska a vybírají si další cílovou zemi. Lhůty na prověření jejich statutu jsou velmi dlouhé a nákladné.
Existuje sdílené přesvědčení, že i ten, kdo emigruje jen ve snaze o lepší život, nemůže-li jej dosáhnout ve své vlasti, a není tedy uprchlíkem či žadatelem o azyl, má právo na humanitární podporu, přijetí a integraci. Kategorie ilegálnosti se však týká blíže neupřesněného počtu lidí. Nelze zjistit jejich množství, ani je evidovat či selektovat hned při vstupu. Pokud nějaká země kategorii ilegálnosti zruší, stane se cílovou zemí migrace v nedozírných proporcích. Jinými slovy, stane se její obětí, nikoli aktérem. To pak ohrožuje obecné dobro a brání politickým představitelům v jeho uskutečňování. To je nepřijatelné.
Kromě fáze přijetí, je zde
problém integrace, a v tomto bodě se od sebe situace a pohled západních zemí na imigraci velice různí. Německý systém funguje poměrně dobře, italský jednoduše neexistuje. Chybí zejména společně sdílená idea integrace. Jaký je význam tohoto slova?
Multikulturní řešení ztroskotalo a nebylo nahrazeno žádným jiným. V tom spočívá hlavní deficit západních zemí. Multikulturní řešení se zakládalo na přijímání skupin imigrantů, které byly z hlediska kultury a náboženství homogenní, a bylo jim dovoleno, aby v hostitelských zemích nadále praktikovaly v uzavřených skupinách svoje vlastní formy sociální integrace. Někdo mluvil o „balkanizaci“. V evropských státech existují početné autonomní enklávy, které žijí vlastním životem. Dnes navíc imigranti udržují kontakty s výchozími zeměmi pomocí internetu, skypu a mobilních telefonů a mají více dětí než rodiny hostitelských zemí. To činí jejich integraci velmi obtížnou. Mohou zůstat tím, čím jsou, a případně využívat výhody západního sociálního státu.
Mnozí pozorovatelé proto tvrdí, že integrace je nemožná.
Jedním z důvodů této nemožnosti či obtížnosti je kulturní prázdnota západních zemí. Chybí jim identita, která se pod tlakem laicismu a nihilistického individualismu zhroutila, a nemají nic, čím by čelily nebo co by nabídly nově příchozím. Vyhrocený pluralismus západních společností akceptuje i nepřijatelné kulturní vize a sociální praktiky, jako jsou např. dětské nevěsty či polygamie. V Anglii je islámská šaríja přijata do soudního sytému common low. Francouzský zákaz veřejně ukazovat náboženské symboly je na jedné straně výrazem silného a agresivního laicismu, který se podobá náboženství, čímž si protiřečí, a na druhé straně ukazuje prázdnotu své nabídky, jako by laïcité byla druhem nudité.
Budoucí vyhlídkou západních společností je tedy multikulturalita a multireligiozita, která je dnes prezentována jako optimální stav a kulturní obohacení pro všechny. Různost – říká se – je dobro, a z růzností mají prospěch všichni. Společnost, která je monokulturní anebo má jedinou převažující kulturu, je považována za překonanou, dýchavičnou a bigotní. Mezinárodní organizace a centra světových mocností tlačí právě tímto směrem, takže
společnosti se mají povinně stávat multikulturními a multireligiózními. Migrace má tomuto projektu sloužit. Na tuto multikulturní perspektivu se některé národy a státy snaží reagovat, brání svoji národní a historickou identitu a současně ji činí kompatibilní s ekonomickým pokrokem, který nepřeje izolacionismu. To je
případ východoevropských zemí, které si více než ty západní zakládají na svojí národní identitě a jsou dosud imunní proti zplošťujícímu vlivu příslušnosti k Evropské unii. Ta totiž působí proti národním identitám ve snaze vytvořit transverzální evropskou superkulturu, která vzniká na psacích stolech bruselských byrokratických elit a v centrech ekonomické moci, avšak nevyrůstá zdola, tedy z života národů. Toto kulturní zploštění Evropské unie je početným imigrantům představováno jako vzor s cílem konkretizovat multikulturní evropskou společnost. Tato
multikulturalita je tedy vnucovaná.
Nikde však není řečeno, že multikulturní společnost bude mírumilovnější, konstruktivnější a lepší. Může být i konfliktnější, a proto by následující etapou mohlo být vytvoření nové konformní kultury a nového občanského náboženství, ke kterému by příslušeli všichni. Zdá se, že
jde o kantovský projekt „věčného míru“ anebo něčeho, co se blíží zednářským a gnostickým cílům univerzálního náboženství, jež má odstranit kulturní a náboženské konflikty tím, že sjednotí lidstvo v jediné superkultuře a jediném supernáboženství. Na plnění tohoto neblahého zadání pracovali mnozí od dob Saint Simona a Comta. Multikulturní společnost by pak byla pouhou přechodnou fází směrem ke společnosti uniformního myšlení, jež by byla řízena mezinárodními organizacemi a světovými mocenskými centry a vnucována národům, které byly předtím zevnitř oslabeny multikulturalismem.
Islám v tomto kontextu vyžaduje zvláštní přístup. Islamizace evropských zemí je nepřijatelná, a proto je ve vztahu k islámu zapotřebí zvláštní migrační politiky. Toto náboženství má integrační aspekty, které nejsou kompatibilní jak se Západními dějinami, tak s křesťanstvím. Je pravda, že dějiny Evropy mají také svoje muslimské komponenty. Ty však byly v minulosti integrovány do křesťanské vize. Stačí zmínit filosofii Averroa, která by sama o sobě působila četné těžkosti jak křesťanskému náboženství, tak společnosti, ale byla překonána v katolické syntéze sv. Tomáše Akvinského.
Islám navíc obsahuje neosobní pojetí Boha, jež hlásá pouhé podrobení a nikoli vztah, a proto se ne vždycky vztahuje k rozumu, jak řekl Benedikt XVI. v Řeznu roku 2006. Tento vztah je však základem distinkce (nikoli separace) mezi přirozeností a nadpřirozenem, světem a církví, a umožňuje zdravou a legitimní laickost.
Islám nezaručuje přirozený mravní zákon ve všech jeho aspektech a netvrdí, že státní zákony mají respektovat povinnosti a práva lidské osoby. V západní i křesťanské tradici má rodinné právo přednost před státem i náboženstvím, avšak v islámu tomu tak není. Potom je zde téma násilí. V islámu neexistuje jediná věroučná autorita a Korán je proto vykládán různě. Není pochyb o tom, že obsahuje také súry vybízející k násilí, i když to nebrání tomu, aby alespoň teoreticky existoval umírněný islám.
Absence jediné islámské autority však nemůže zabránit tomu, aby dnes i v budoucnu nevznikal také agresivní, neústupný a násilný islám namířený zejména proti židům a křesťanům.
V rámci migrační politiky a vnucené, multikulturní a multireligiózní společnosti proto islám vyžaduje zvláštní přístup, kterého však politika západních států není schopna.
Během četných teroristických atentátů s muslimským pozadím bylo zjevné určité podceňování jako by s nimi islám souvisel jen nepatrně nebo okrajově. Neexistují ani přesné údaje ohledně financování výstavby mešit, ani kontrola nad nimi a nad dalšími islámskými náboženskými centry v Evropě jako jsou např. islámské univerzity, ani nad kázáními imámů, kteří nezřídka vybízejí k násilí.
K jejich vyhoštění dochází vždycky po atentátech, nikoli před nimi, a nikdo nepátrá po tom, proč jsou jejich pachateli zpravidla islámští imigranti druhé generace, kteří by už měli být integrováni. Západ nechrání křesťany před útlakem skupin ISIS či Boko Haram, a tím méně je představitelné, že by se odvážil požadovat reciprocitu a chtěl za každou mešitu postavenou na Západě vybudovat křesťanský kostel v muslimských zemích. Tato slabost vyvolává obavy a vrhá neblahé světlo na migraci obecně, poněvadž muslimských migrantů je mnoho a skrývají se mezi nimi i potenciální teroristé.
Nekontrolovaná migrace mající za cíl multikulturní a multireligiózní společnost, která by vyústila do univerzálního synkretistického náboženství, má zřejmě sloužit sekularizaci a eliminaci katolického náboženství. Proto má být zbaveno svého nároku jedinečnosti a specifičnosti a splynout do religiozity OSN či do jakési náboženského OSN. Jsou známy projekty vypracované za tímto účelem, jakož i výslovné deklarace takovýchto záměrů.
Magisterium katolické církve a zejména současné petrovské magisterium bedlivě poukazuje na bratrskou povinnost ve vztahu k těm, kdo se ocitli v nouzi. Je to evangelní ukazatel. Složitost problematiky však vyžaduje také intervence na dalších úrovních, rovněž inspirovaných bratrskou
povinností pohostinnosti, která však nesmí být slepá, nýbrž má strukturovat naději. Výzvy Svatého otce k přijetí bratra nedispenzují od podrobnějšího seznámení se s touto problematikou, ani od přijetí nezbytných strategií na různých kompetenčních úrovních, ba dokonce to vyžadují.
Zde je třeba poznamenat, že
sociální učení církve již dlouho opomíjí téma, které na rozdíl od problematiky imigrace hraje velmi zásadní roli. Mám na mysli národ a jeho kulturní identitu, jež nezbytně souvisí s otázkou po Bohu, a tedy s náboženstvím. Poslední, kdo se tomuto tématu trochu systematicky věnoval, byl Jan Pavel II. jak v encyklice
Centesimus annus, tak v mnoha promluvách a v knize „
Paměť a identita“.
Člověk není srozumitelný jinak než v rámci kultury svého národa a paměti vlastní identity, kde se plně vyjevuje jeho vztah k Bohu, zatímco vize kosmopolitního člověka vzniklá za Francouzské revoluce z osvícenské kultury je ve vztahu k Bohu na překážku. Považuje člověka za pouhého jedince v rámci abstraktního a čistě kvantitativního pojetí lidství a tím ho zplošťuje. V národě však člověk nachází svoji organickou a vitální bytnost, která je jeho bohatstvím. V těchto úvahách Jana Pavla II. mají ústřední význam dějiny Polska, tedy paměť, jejíž identita tvoří jediný celek s pamětí církve.
Proto je Polsko mezi zeměmi Evropské unie tou, která nejvíce vzdoruje vzorcům myšlení vnucovaného Bruselem a nejvíce odporuje vnucované imigraci, jejímž cílem je multikulturalita popírající národní identitu.
Není na místě zdůrazňovat pouze globální lidské soužití a zapomínat na národní příslušnost, k níž se evangelizace vždycky vztahovala.
Je třeba mít na srdci konkrétního člověka, který žije vždycky ve specifickém kulturním kontextu a není abstraktní lidskou bytostí podle osvícenského racionalismu či globální technologické společnosti. Křesťanské pojetí jednoty lidského rodu má nesporný teologický základ ve společné přirozenosti dětí Boha Stvořitele; vyznačuje se však organickým bohatstvím a neodstraňuje národnost, která má také vztah k náboženské dimenzi. V této souvislosti stojí za zmínku, že
afričtí biskupové všeobecně usilují o to, aby svoje krajany odradili od emigrace, a vybízejí je spíše k činorodé účasti na kultivování svojí vlasti.
Pokud není brána v úvahu národnost, nastává několik možných rizik.
Prvním je myslet si, že se migrace týká jenom jednotlivců, nikoli národů, kultur a náboženských vyznání. To by byl značný omyl.
Druhým rizikem je ztráta možnosti náležitého chápání obecného dobra a jeho uskutečňování za pomoci adekvátní migrační politiky.
Při přijímání imigrantů musí politická moc hostitelského státu mít na zřeteli také obecné dobro svojí politické obce ve snaze zachovat kulturní identitu či identity, které tvoří její živou paměť. .
Třetím rizikem by mohlo být sklouznutí církve do mluvy i mentality dnešních mezinárodních organizací. Církev nemůže přijmout stejný ideologický slovník irenismu a ekologismu Organizace spojených národů.
Způsob, kterým se dnes pojednává o migraci, je nepostačující. Tento fenomén je třeba opanovat. K tomu je ovšem zapotřebí poznat jej v jeho realitě. I věty z evangelia se mohou stát ideologickými slogany, jsou-li používány tak, aby zakrývaly realitu, namísto toho, aby ji ozřejmily.
* Zasadit se o řešení problémů ve výchozích zemích;
*
* postihovat sítě obchodníků s lidmi;
* nevytvářet v těchto zemích zástupné války řízené západními mocnostmi;
* udeřit i vojensky na krvelačné kalifáty namísto jejich financování či nepřímého podporování;
* chránit pronásledované křesťany;
* nárokovat reciprocitu ve vztazích s islámskými státy;
* bdít nad vstupem muslimských migrantů;
* mít jasno v hodnotách, jejichž dodržování bude od imigrantů požadováno;
* poskytnout první pomoc všem, ale nepřijímat a neintegrovat všechny;
* chránit vlastní kulturní a národní identitu;
* bránit a opatrovat vlastní křesťanské a katolické kořeny;
* nemotivovat přijímání migrantů neexistujícími ekonomickými argumenty;
*
* podporovat zvyšování porodnosti ve vlastních zemích náležitou rodinnou a demografickou politikou;
* odporovat zplošťování lidí i národů nadnárodními nomenklaturami a čelit uniformnímu myšlení, které vnucují mezinárodní organizace.
To je okruh myšlenek, které by mohly přispět k lepšímu opanování epochálního fenoménu migrace.
Stefano Fontana
Autor je ředitelem Mezinárodního
Observatoria sociální nauky církve nesoucí jméno kardinála Van Thuâna , z jejíž publikace Ottavo rapporto sulla Dottrina sociale della Chiesa nel mondo (Il caos delle migrazioni, le migrazioni nel caos, Cantagalli, Siena 2016, str. 13-23)
přeložil Milan Glaser.
Převzato z
www.radiovaticana.cz - Komentáře "Církev a svět", článek z 26. 3. 2017 naleznete
zde.
