Zamyšlení nad evangeliem 4 neděle postní.
Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl:“Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: „Jdi se umýt do rybníka Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kdo ho dříve viděli žebrat, se ptali: „Není to ten, co tu sedával a žebral?“ Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“ Ptali se ho tedy: „Jak to, že teď vidíš?“ On odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: „Jdi k Siloe a umyj se!“Šel jsem tedy, umyl se a vidím.“ Ptali se ho: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím“. Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“ Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?“ A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: „Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?“ Jeho rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe.“ To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy. Proto jeho rodiče řekli: „Je dospělý, zeptejte se jeho.“ Zavolali proto ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: „Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ On odpověděl: „Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím.“ Zeptali se ho tedy: „Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?“ Odpověděl jim: „Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ Osopili se na něj: „Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ Ten člověk jim odpověděl: „To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“ Řekli mu: „V hříších ses celý narodil – a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. Ježíš se dozvěděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena. Ježíš prohlásil: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: „Vidíme.“ Proto váš hřích trvá.“ (Jan 9,1-41)
Bratři a sestry, prožíváme postní dobu. Má to být doba obnovy našeho křesťanského života. Křest byl vždy chápán jako jakési vnitřní osvícení, prohlédnutí, uzdravení vnitřního zraku. Proto čteme evangelium uzdravení slepého od narození.
Křest neznamená nasadit si nějaké růžové brýle, ale naopak sundat z očí šupiny, které nám ve správném vidění brání. Většina tzv. normálních lidí totiž dobře nevidí. Podepřu to jednou zkušeností: Když jsem jel asi před měsícem vlakem, u protějšího okna seděli čtyři muži ve věku kolem 60 let. Bylo dopoledne, vlak měl zpoždění (kolem 10minut). Četl jsem si a u protějšího okna se vedl živý hovor: „Kdyby ty naše dráhy jednou jely načas. V Japonsku vracejí jízdné, když se vlak opozdí o několik minut. U nás je zázrak, když vlak jede načas…“ Takovým stylem se vedla debata i dál. Chtělo se mi smát, pak mi z toho bylo smutno. A protože ty řeči byly myšleny zřejmě vážně, chtěl jsem se jít zeptat, jestli slyšeli nebo četli něco o hospodářských problémech, se kterými se Japonsko momentálně potýká; jestli slyšeli něco o velkém zemětřesení, které je před rokem opět postihlo, a o jiných okolnostech ( a konec konců jestli četli něco o vysokorychlostních tratích TGV ve Francii, které svou rychlostí a dokonalostí ty japonské předčí už víc než 10 let).
Bylo mi smutno z toho, že lidé zralého věku, kteří by měli být plni životní moudrosti, jsou tak slepí, jejich rozhled je tak primitivní a jejich řeči tak ubohé.
Jejich slepota byla dvojí: za prvé –v nepravdivých nebo překroucených informacích, které šířili, a za druhé – jak sami sebe vnímali jako ukřivděné chudáčky, kteří se mají zle ( a jak se všechno kolem nich děje špatně). Ano, člověk v důsledku dědičného hříchu poznává velmi nesnadno plnou pravdu. Ať se to týká informací o světě kolem nás nebo nás samotných. Jednak získávat pravdivé informace je obtížné a my jsme pohodlní, jednak je nám pravda často nepříjemná. Pokud sama vyplývá na povrch, máme zase tendenci si ji upravovat. A jaký je výsledek takového našeho postoje k pravdě? Nevnímáme realitu takovou, jaká je, ale jenom takovou, jakou bychom ji chtěli mít. Nechceme slyšet o tom, že máme hříchy, že já jsem spoluodpovědný za zlo ve světě. Jestliže něco provedu, bojím nepřiznat, bojím se přijmout fakt: ano, já jsem to pokazil, já jsem nešikovný. Tato pravda člověka (zvláště nás muže) drtí, sráží k zemi. Ale je tu ještě druhá půlka pravdy: pravda o Bohu, který miluje i toho největšího hříšníka, pravda o Ježíši Kristu, který odpouští hříchy.
Ježíš uzdravil slepce, otevřel mu oči, aby viděl skutečnost tak, jak je, ale představil se mu zároveň jako Mesiáš, což je ta útěšná část pravdy. Není žádný snílek, ale člověk (muž) reality. Potírá hříchy a nazývá je pravými jmény, ale zároveň je odpovědí, vlévá lidem novou naději do života.
Lékařem přece není ten, který dává člověku falešné naděje, ale který nazve nemoc jejím jménem a začne ji (i když třeba ne bezbolestně) léčit. Čím horší nemoc člověka postihne, tím je po uzdravení šťastnější. Totéž platí u lékaře Ježíše, který léčí ve svátosti smíření. Bolesti se nevyhneme, ale bez léčby nás čeká smrt, a to věčná. Vyberme si tedy raději tu lepší variantu – variantu věčného zdraví a štěstí.
