Biskup Schneider: Možná se některé stanoviska Druhého Vatikánského koncilu v budoucnu opraví; Kněží musí také občas odporovat, když přijde čas
16. února 2017 publikovalo
Rorate Caeli interview s biskupem Athanasiem Schneiderem, které pro
Rorate Caeli a pro jejich španělského společníka
Adelante la Fe, vedl velmi zdvořilý a příjemný Mauricio Ponce. John-Henry Westen z
LifeSiteNews již uvedl důležitá biskupova slova, týkající se toho, zda vůbec, a za jakých okolností, mohou katolíci veřejně kritizovat papeže. Biskup Schneider se v kontextu současné doktrinální a morální krize v Církvi vyjadřoval i o morálně velmi závažných věcech.
S ohledem na řadu témat hovořil prelát o charakteru a pozici Druhého Vatikánského koncilu a o tom, jestli se některé jeho části budou moci v budoucnu opravit. Dále hovořil o povinnosti a právu kněze odporovat svému biskupovi, pokud se víra ocitne v očividném nebezpečí, jakož i o Společnosti sv. Pia X (SSPX) a o její povinnosti chránit svou integritu a identitu
pro dobro Církve.
Na otázku o Druhém vatikánském koncilu biskup Schneider poukázal na to, že "
Koncil byl především - jak opakovaně uváděli i papežové Jan XXIII a Pavel VI - pastoračním koncilem, a nikoli koncilem zaměřeným na doktríny a dogmata" a dodává, že "
proto ani záměrem Církve nebylo, aby koncilní dokumenty představovaly definitivní nauku Církve." Biskup Schneider pokračuje:
"Protože neexistuje žádná definitivní nauka, může v některých sporných otázkách koncilu dojít k určitému vývojovému posunu, či dokonce opravě. A to je normální." (Zvýraznění - autor).
Biskup Schneider nám ukazuje příklad z dějin Církve, kdy všeobecný Florentský koncil rozhodl, že podstatou svátostného svěcení kněží bude, podle učení sv. Tomáše, podání kalicha do rukou kandidáta na kněžství. Jiní středověcí teologové se však drželi toho, že podstatou kněžského svěcení je vkládání rukou na budoucího kněze. Schneider vysvětluje:
"
Byl to Všeobecný (Ecumenical - editor)
koncil, po kterém Církev hned dovolila, aby se o zmiňovaném stanovisku diskutovalo. Jednalo se o teolozích a papežové tyto diskuse nikdy nezakazují. (...) Až po více než 400 letech papež Pius XII. v roce 1947 s konečnou platností stanovil, že materií (materiální podstatou) svěcení je pouze - pouze! - Vkládání rukou."
Po tomto příkladu z dějin biskup Schneider pokračuje:
"
Takže i v dokumentech Druhého vatikánského koncilu existují texty a formulace, které se dají změnit - a to podobným způsobem, jako v případě Florentského koncilu - protože nejsou definitivní. Proto bychom měli diskutovat i o sporných otázkách Druhého vatikánského koncilu. Není to proti autoritě a vážnosti magisteria (diskutovat o nich)." (Zvýraznění - autor)
V tomto kontextu biskup Schneider souhlasí s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem a s jeho kritikou některých prvků koncilu:
"
Proto si myslím, že oprávněná kritika (t. J. Kriticizmus) Mons. Lefebvrea a Společnosti sv. Pia X, týkající se některých vyjádření koncilu - ne celého koncilu! - Je ve skutečnosti pomocí; a to pomocí pro celou Církev. A když se Společnost sv. Pia X. celá a úplně začlení do Církve jako kanonická instituce, bude moci již oficiálně přispívat do nevyhnutelné teologické diskuse a hlouběji zkoumat některé aspekty koncilu, které mají pouze dočasný (časově limitovaný) charakter - koncil byl teprve před 50-ti lety."
Tyto komentáře biskupa Schneidera jsou důležité ze dvou hledisek: je toho názoru, že zřejmě existují takové aspekty Druhého vatikánského koncilu, které se budou moci v budoucnu proporcionálně napravovat; a chválí SSPX za její diferencovaný kriticizmus koncilu a doufá, že v budoucnu více přispěje do diskuse Církve o této závažné věci.
Je dobré vědět i to, co biskup Schneider všeobecně říká o SSPX a o eventuálním nebezpečí ze strany papeže Františka - nebo jakéhokoli dalšího papeže v budoucnosti - který by mohl na ně tlačit, aby poté, co přijmou status personální prelatury, dělali i změny. Pokud by se něco takového dělo - stále mluvíme pouze hypoteticky - bylo by na nich (na SSPX), aby odolali a chránili si svou identitu (...); musí říct "
je to nespravedlivé; je to proti našim záměrům přijmout prelátství a zničit si tak své charisma". Musí odolávat a pak, podle mého názoru, se vší úctou ke Svaté stolici, říci: "
Můžete nám odebrat prelátství, nepotřebujeme je. Pro nás je nejdůležitější chránit si svou identitu pro dobro Církve - pro dobro Církve; ne nás samotné, ale Církve." A tak by se, stále hypoteticky, museli opět zříci prelatury a pokračovat tak, jak jsou nyní; tak by neztratili nic. Ochrana jejich identity závisí jen na nich samotných. (Zvýraznění - autor)
Biskup Schneider tedy připouští možnost oprávněného odporu proti úsilí Vatikánu tlačit na činnost SSPX, čímž vlastně nepřímo omlouvá jejich odpor v minulosti, díky kterému mohli vybudovat organizaci, jakou mají v současnosti, a pokračovat ve svém díle, včetně formace tradičních kněží.
To, že biskup Schneider hájí myšlenku morálně omluvitelné neposlušnosti vůči církevním autoritám, vidíme i podle jeho diskuse o dvou závažných věcech: o svatém přijímání na ruku, a o rozdávání svatého přijímání rozvedeným a "znovusezdaným" katolíkům. V obou případech biskup Schneider jednoznačně navrhuje kněžím, aby odporovali předpisům svých představených, a to za účelem obrany katolické víry.
V souvislosti s otázkou, zda kněz může odmítnout dát svaté přijímání na ruku věřícího, se biskup Schneider odvolává na Jana Pavla II. a cituje jeho nařízení
Redemptoris Sacramentum (2004). Podle tohoto dokumentu má kněz právo nedat svaté přijímání na ruku, pokud má podezření na "
nebezpečí jeho zneuctění" (nebo ještě něco horšího!), vysvětluje Schneider a poukazuje na to, že kousky Nejsvětější eucharistie se mohou dostat na zem nebo ji může někdo ukrást. V takovém případě kněz "
může odmítnout (dát svaté přijímání na ruku)." (Zvýraznění - autor) Schneider navrhuje, aby kněží ve farnostech své rozhodnutí náležitým způsobem vysvětlili. Zároveň pevně věří, že převážná většina věřících to pochopí a bude se tímto rozhodnutím kněží řídit.
V souvislosti s otázkou rozvedených a "znovusezdaných" katolíků, jestli mohou podle vlastního rozhodnutí ve svědomí, jít ke svatému přijímání, Schneider říká:
"
Ne. Je to proti trvalé a neměnné nauce Církve. Jedná se o princip subjektivismu, zejména Lutherova, čili protestantismu. (...) Ne, svědomí není (konečným) soudcem; člověk musí poslouchat Boží hlas: to je pravé a skutečné svědomí. (...) Jde jasně o Boží přikázání, a o nauku Církve nedopouštět se cizoložství a být ve stavu milosti posvěcující - a to objektivně, nejen subjektivně - a až potom přijímat svaté přijímání, protože svátosti nejsou soukromou záležitostí člověka. Svátosti jsou totiž veřejné, jsou nejveřejnějším projevem Církve."
V souvislosti se svátostmi se biskup Schneider zmínil o "
objektivních kritériích", které mají základ ve svatém Písmu (sv. Pavel) a v neměnné posvátné tradici. O nedávném vyhrožování se suspendováním
a divinis kněžím z Malty, pokud odmítnou podat svaté přijímání "znovusezdaným", biskup Schneider jasně říká:
"Pokud něco takového biskup udělá (nutí kněze podávat svaté přijímání "znovusezdaným"), dopouští se velmi závažného zneužití své pravomoci; přikazuje totiž hřešit. A když mi biskup - nebo i papež - přikazují hřešit, musím tyto příkazy odmítnout, protože musím poslouchat Boha. V tomto případě musí proto kněz říct: "Vaše Excelence, pane biskupe, přikazujete mi, abych se dopustil hříchu, a to nemohu udělat; musím poslouchat Boha. V tomto případě vás nemohu poslechnout." (Zvýraznění - autor)
Se znepokojením však dodává, že doufá, že se toto (nucení kněží) "
v Církvi nerozšíří (...) nějakým drastickým způsobem a že se to nebude zneužívat." Německý prelát z Kazachstánu, který žil jako dítě v komunistickém Sovětském svazu, nám všem dává důležitou radu a povzbuzuje nás:
"On (jako kněz, jehož nutí), musí odporovat do takové míry, že zřejmě přijde o svůj úřad. Lépe však ztratit všechno, než se dopustit hříchu proti Božímu přikázání v tomto případě." (Zvýraznění - autor)
Možná nám bude užitečné, když si připomeneme slova z nové knihy
kardinála Gerharda Mullera The Pope - Mission and Mandate:
"Ani nejvyšší církevní autorita nemůže zasahovat do "podstaty svátosti."(Citace z Tridentského koncilu) Církev preferuje, a vždy preferovala, raději strpět nějaké nevýhody, než rozdělit byť jen jediné platné, svátostně uzavřené manželství - jako tomu bylo i v případě křesťanských vladařů (například rozdělení katolické církve Anglie a Římskokatolické církve kvůli "rozvodu" anglického krále Jindřicha VIII.) nebo převládajícího veřejného mínění.
Církev musí poslouchat více Boha než člověka a nesmí obětovat pravdu evangelia, která přesahuje přirozený rozum, lidským kalkulacím." (Zvýraznění - autor)
Muller uvádí příklad a říká, že
ani papež nemůže změnit "vnitřní kritéria přijímání svátostí", ani "dávat svátostné rozhřešení a dovolit přistupovat ke svatému přijímání katolíkovi, který je ve stavu smrtelného hříchu, bez pokání nebo pevného rozhodnutí dále se tomuto hříchu vyhýbat. Nemůže to udělat, aniž by tímto sám nezhřešil vzhledem k pravdě evangelia a spáse věřících, jejichž tímto uvádí v omyl." (Zvýraznění - autor)
Kritéria, na základě kterých lze odporovat biskupovi - či dokonce papeži - jsou pravda evangelia a spása duší. Kardinál Muller a biskup Schneider obraňují stejná kritéria, tytéž pravdy. Je třeba říci, že když na to přijde, i my musíme poslouchat Boha více než člověka. Jako příklad takové zbožnosti mi v této souvislosti vzešla na um sv. Jana z Arku.
Vraťme se však k roli SSPX v současné krizi Církve. Biskup Schneider v tomto nejnovějším interview výslovně uvádí, že "
v době krize musíme spojit všechny dobré a spolehlivé síly." To znamená, že "
dílo arcibiskupa Lefebvre dokáže přispět k poučení Církve, obraně víry a zejména k výchově a vzdělání kněží" Jak jsme uvedli 12. prosince 2016, biskup Schneider považuje blokování práce a díla SSPX v minulosti za akt nespravedlnosti. V souvislosti s možností, že se SSPX stane kanonickou prelaturou, pokračuje: "
Byl by to jen akt uznání spravedlnosti - dost opožděný - v souvislosti s neoprávněným nátlakem na tuto společnost v roce 1975 ze strany Svatého stolce."
Našim čtenářům bychom chtěli připomenout další důležitou věc, kterou ještě dříve, v srpnu 2016, inicioval
arcibiskup Guido Pozzo, sekretář papežské komise Ecclesia Dei (PCED). V souvislosti s některými dokumenty druhého Vatikánského koncilu, které nejsou dogmatické, ale pastorační:
Nostra Aetate o mezináboženském dialogu, dekret
Unitatis redintegratio o ekumenismu a deklaraci
Dignitatis Humanae o náboženské svobodě, arcibiskup v
interview řekl:
"
Tyto dokumenty nejsou o doktrínách nebo definitivních prohlášeních; jde spíše o pokyny a orientační směrnice pro pastorační praxi. Proto se dá legitimně pokračovat v diskusi o těchto pastoračních aspektech i po (navrhovaném) kanonickém schválení (SSPX), což by nás mělo přivést k dalším (a přijatelným) objasněním."
Zbývá nám doufat, že podobná vyjádření, jaká jsme zaznamenali i v tomto článku, poskytnou širší duchovní a intelektuální rozhled v diskusích Katolické církve o otázkách víry a morálky. V této oblasti prožíváme náročné období, které od nás zároveň vyžaduje zachovat věrnost Kristovým slovům a jeho učení - nejen o manželství, ale také o charakteru Církve a jejího vztahu k jiným náboženstvím v nedávné minulosti, ať už sjednocujícím nebo matoucím. Povzbuzeni pravdou a laskavým svědectvím biskupa Athanasia Schneidera se podle možností snažme být všude věrnými a vytrvalými svědky své víry.
Zdroj:
onepeterfive.com, 23. 2. 2017
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
