Rozhovor s dogmatickým teologem Petrom Mášikom o tom, co znamená zpověď pro katolíky.
Říká se, že rezignace na zpovědi v Německu a dalších západoevropských státech je v rozporu s tradicí Církve, ale také v rozporu s duchem Druhého vatikánského koncilu a koncilních i pokoncilních dokumentů.
Vysvětluje, co všechno znamená zpověď pro katolíky, jak by se měl během ní chovat kněz, co hrozí knězi zpovědníkovi, kdyby úmyslně či neúmyslně prozradil zpovědní tajemství. V rozhovoru pro Postoj také s úsměvem říká, proč by kněží neměli chodit s chlapy do hospody. A mluví také o jednom slovenském pokušení při zpovědích, které je opačné než v Německu.
Peter Mášik přednáší dogmatickou teologii na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě UK v Bratislavě, je farářem ve farnosti Sedmibolestné Panny Marie v Petržalce.
Jak si vysvětlujete, že v Německu i jiných západoevropských zemích se částečně nebo zcela upustilo od individuálních zpovědí, jak je běžně známe ze Slovenska?
Spíše znám situaci Církve řekněme v Itálii než Německu nebo ve státech Beneluxu. Ale jistě, všichni vidíme, že je to tam rozšířená realita.
Myslím, že v období po Druhém vatikánském koncilu se začalo zneužívat, že se vedle individuální zpovědi a rozhřešení v některých případech může použít i obřad s obecným vyznáním hříchů a obecným rozhřešením.
Tedy je to důsledkem dokumentů koncilu, byť nesprávné pochopených?
Ani to docela nesedí, jelikož koncil se o svátosti smíření zmiňoval jen okrajově, byl více pastorační. Přišlo však období implementace, ve kterém vycházely různé partikulární normy, jejichž snahou bylo obnovit svátostný život.
Všechno to, co se v této oblasti zpovědí událo v Německu a dalších zemích, je v rozporu s tradicí, skutečným duchem koncilu i pokoncilních norem.
Dá se pak říct, že je to odpovědnost místních biskupů, kteří se podvolili různým tlakům a upustili v tomto od učení Církve?
(Ticho.) Je pro mě těžké posuzovat míru odpovědnosti biskupů. Jenže co znamená být biskupem? Biskup znamená v řečtině strážce, ochránce společenství i víry.
Jeho úkolem je posvěcovat, učit, evangelizovat, předávat nauku, kterou nám Kristus předal a interpretuje Církev autenticky, a vést místní církev, která je mu svěřena.
Z toho vyplývá i povinnost biskupa, že pokud se dějí nepřístojnosti nebo věci, které se vymykají z tradice a platných norem, měl by v takovém případě udělat nápravu. To je jeho vlastním úkolem. Pokud se rozšíří praxe, která není v souladu s ničím, asi došlo k zanedbání, možná až k hrubému zanedbání této povinnosti.
Říkáte, že znáte situaci v zemích jako Itálie, je tam německá praxe představitelná?
Podle toho, co jsem Itálii procestoval, zpovídá se tam ještě docela dost, je to tedy v podstatě srovnatelné s naší situací. V Itálii jsou totiž velmi živá poutní místa, těch jsou stovky.
Italové rádi chodí na taková místa i v neděli, jdou na mši svatou, udělají si piknik, přičemž je tam vidět, že zpověď je normální součástí církevního života. Ale je to velká země, nevím, jestli to je standardem ve všech regionech.
Zkusme se vrátit na začátek. Individuální zpovědi před knězem, jak je známe dnes, se vyvinuly až postupně. Jak k tomu vlastně došlo?
V prvních staletích byla praxe jiná, ten, kdo chtěl vyznat své těžké hříchy, dostal pokání, které bylo tvrdé. Člověku mohli za některé hříchy nadělit řekněme i 15 let pokání. Pokání přijímal člověk jednou za život.
To vedlo k tomu, že lidé odkládali svatý křest do pozdějšího věku, protože se tím odpouštěly hříchy. Odpouštění těžkých hříchů po křtu bylo totiž opravdu velmi těžké.
Jak si to máme představit?
V církvi tehdy existovali katechumeni, kajícníci a pak věřící. Když někdo udělal skutek, který byl veřejný a hrubě se jím prohřešil proti Bohu a společenství, biskup mu udělil pokání. Musel ho však nejprve odprosit.
Trvalo to celé roky, kajícníci přicházeli do kostela, kde prosili o milosrdenství, ale nemohli se zúčastnit na Eucharistii. Když po ta léta vytrvali, tak byli slavnostně znovu přijati do společenství.
Není to pak tak, že němečtí katolíci se svou současnou praxí mohou argumentovat, že se vracejí do rané tradice Církve, jen bez tvrdého pokání?
To však opravdu nemá nic společného s návratem k počátkům, kde bylo vědomí hříchu velmi silné.
Navíc, byli to irští mniši, kteří přicházeli na kontinent již v 6. a 7. století, zakládali tu benediktinské kláštery a začali s osobními duchovními rozhovory, z nichž se postupně vyvinula praxe osobního vyznání hříchů a osobní absoluce, kde kněz uděluje rozhřešení.
Evidentně to přinášelo plody pro osobní růst jednotlivce i Církve, takže tato praxe někdy uprostřed středověku převládla.
Na co se vlastně mohou odvolat ti, kteří tvrdí, že Eucharistie se může přijímat de facto stále, i bez individuální zpovědi?
Ke svévolné interpretaci lze zneužít leccos. Svatý Jan Pavel II. v post-synodální exhortaci
Reconciliatio et paenitentia uvádí, že svátost smíření má tři formy slavení.
První je řádná, tradiční forma, tedy individuální vyznání hříchů s individuálním rozhřešením.
Druhou je společné slavení kající pobožnosti se společnou lítostí, a to s tím, že se penitenti následně rozejdou a zpovídají se jednotlivě. To se při velkých svátcích často děje i v našich farnostech, ačkoli někdy chybí kající pobožnost.
A třetí možnost?
To je možnost, která se začala zneužívat. Jde o svátost smíření v podobě obecného vyznání hříchů s obecným rozhřešením. Platí to pro naprosto extrémní situace, například v ohrožení života, když se lidé ocitnou na palubě potápějícího se Titanicu.
Ale může se to uplatnit i tehdy, když například na nějaké liturgické shromáždění přijde obrovské množství lidí, kteří žádají i svátost smíření. Je tam však málo kněží, mše se má začít řekněme za dvě hodiny, je jasné, že není možné za ten čas vyzpovídat stovky lidí.
V takovém případě může dát biskup povolení, pokud to uzná za vhodné a nezbytné pro všeobecné vyznání hříchů a hromadné rozhřešení kajícníků.
Jakou to má podobu?
Je to speciální kající pobožnost, kde všichni obecně vyznají hříchy a kněz jim dá absoluci. Tito lidé tedy mohou jít následně ke svatému přijímání, jenže jsou nadále ve svém svědomí zavázáni, aby se šli při nejbližší příležitosti individuálně vyzpovídat z těžkých hříchů.
Zažil jste něco takového?
Ne, je to velmi výjimečné. Ale samozřejmě existují i jiné hraniční situace, kdy člověk z morální nebo fyzické nemožnosti nemůže přistoupit ke zpovědi a potřebuje, aby mu byly odpuštěny hříchy. Například když se stane nějaká tragédie, havárie, letadlo se řítí k zemi.
Existuje něco jako dokonalá lítost, Bůh je milosrdný a není vázaný na svátostné znaky, takže může dávat svou milost, komu chce, jak chce.
Ale opakuji, z toho, co Církev nastínila jako možný způsob v mimořádných případech, se v některých zemích udělala řádná cesta.
Kdyby nyní biskupové začali své místní katolíky, kteří už dlouho nechodí ke zpovědi, přesvědčovat, že jejich dlouholetá praxe není v souladu s učením Církve, působilo by to na ně rigorózně a formálně. Dejme nyní stranou různé kodexy a kánony. O co se vlastně podle vás připravují katolíci, kteří vlivem místní tradice běžně přijímají Eucharistii, ale vůbec nechodí ke zpovědi?
To má několik rozměrů. Pán zná člověka a ví, co je v něm. Zná i naši psychologickou nestabilitu a nejistotu, kterou hřích ještě prohlubuje. Svátost smíření je zde právě proto, že nabízí jistoty odpuštění.
Kristus prostě chce, abychom měli jistotu odpuštění, abychom nemuseli ve svém svědomí stále pátrat, jak na tom jsme. To samo o sobě je uzdravující, je to jistota skrze službu kněze a Církve.
Kristus to ostatně sám přímo ustanovil, to není výmysl Církve. V Janově evangeliu je napsáno, že vzkříšený Kristus dýchne na apoštoly a řekne, přijměte Ducha svatého, komu odpustíte hříchy, budou odpuštěny, komu zadržíte hříchy, budou zadrženy. Církvi byla svěřena tato moc, jejíž konkrétní podoba se postupně vyvíjela.
Nyní jste mluvil zejména o duchovním rozměru zpovědi. Jaký je další rozměr?
Sociální rozměr. Každý hřích, nejen viditelný jinými, ale i ten, který je spáchán v nejhlubší intimitě, je nejen urážkou Boha a zraněním sebe samého, ale i jednoty Církve a společenství. Méně mé lásky, méně mé dobroty, méně mé schopnosti přijmout Boží milost se projeví v mém životě, v mých vztazích, v mých slovech.
Svátost smíření proto zdůrazňuje i tento sociální rozměr, ve kterém kněz zpovědník jako kvalifikovaný zástupce Církve vyjadřuje i společenství s Církví.
Zpověď má i výrazný psychologický rozměr, neboť člověk se ze své často intimních věcí zpovídá knězi, který se někdy může pasovat i do role jakéhosi psychoterapeuta. Kde je hranice, za kterou zpovědník nemůže zajít?
Role zpovědníka je v životě kněze asi vůbec tou nejtěžší. Jelikož se setkává s intimní sférou člověka, může hodně pomoci i pokazit. Rozhodně však nemůže fungovat jako psychoterapeut či psychologická pomoc.
Právě naopak, kněz nemůže zacházet do určitých nuancí, musí nechat na psycholozích a psychiatrech, aby si dělali svou práci. Zejména pokud vidí, že člověk má problémy, které nejsou jen čistě eticko-morálního charakteru, ale zasahují sféru psychologie.
Může v takovém případě zpovědník naznačit, že by měl člověk vyhledat pomoc psychiatra?
To může říct, ale velmi citlivě.
Když se v Německu začala postupná demontáž zpovědní praxe, zaznívaly argumenty, že mnozí věřící mají špatné zkušenosti s tím, že jim kněží během zpovědi nepřiměřeně vstupují do života a zneužívají své postavení. To mohly být účelové argumenty, ale je faktem, že i u nás je úroveň kněží jako zpovědníků různá. Není to podle vás problém?
Já se pohybuji pouze ve svém světě. Samozřejmě, kompetence kněží při zpovídání je u některých velká, u jiných menší.
Kdysi po Tridentském koncilu bylo běžné, že kněz mohl zpovídat, stejně jako kázat, až po mnoha letech od vysvěcení. Konečně, je to biskup, který dává knězi speciální pověření být zpovědníkem, říká se tomu fakulta zpovídat.
V případě, že biskup vidí, že někdo je nekompetentní nebo více škodí, než pomáhá, knězem je navždy, ale nemá fakultu zpovídat.
Pokud jsme se bavili o dějinách zpovědi, existuje jedna úsměvná proticírkevní konspirace, která říká, proč vlastně Církev vymyslela zpověď - aby se mohla všechno dozvědět od lidí, kněží jsou podle této konspirace jen jakýmisi agenty vatikánské tajné služby. Zeptáme se jinak: Co vlastně hrozí knězi, který prozradí zpovědní tajemství?
Přímé porušení zpovědního tajemství, tedy přímé prozrazení identity penitenta s tím, jakého hříchu se dopustil, je automaticky spojeno s nejtěžším církevním trestem, a to exkomunikací latae sententiae. Tento trest může knězi pak odejmout jen Svatý stolec.
Slyšel jste o případech, že se to stalo?
Ano, ale jsou to případy, které řeší Apoštolská Penitenciárie v Římě, která má od papeže kompetenci řešit takové případy. Ale ještě jsem neslyšel o tom, že by byl někdo na Slovensku takto postižený.
Je třeba ještě dodat, že i nepřímé porušení zpovědního tajemství je vážná věc.
Co znamená nepřímé porušení?
Jde o případ, kdy kněz neřekne konkrétní jméno, ale z kontextu může být jasné, o koho jde. Nebo se kněz veřejně vyjádří o někom, kdo byl u něj třeba před 15 lety u zpovědi a zmiňoval to a to, přičemž se pak stane, že se zmiňovaný člověk objeví v daném společenství a uvede se tím, že před 15 lety byl u toho kněze u zpovědi.
Sice ho kněz neoznačil přímo, ale prozradil něco, na základě čeho si lidé identifikovali zbytek.
Za to také hrozí exkomunikace?
Podle závažnosti. Církevní právo zde říká, že má být potrestán podle závažnosti porušení. Někdy to může skončit i suspenzí kněze.
K neúmyslnému prozrazení zpovědního tajemství by mohlo dojít i celkem banálně: kněz pravidelně zpovídá téměř celou vesnici, občas si jde s chlapama pokecat do hospody a může se tak stát, že vyzradí zpovědní tajemství v domnění, že se danou věc dozvěděl v normálním rozhovoru. Nejste vlastně jako kněží stále ve střehu?
Z toho, co říkáte, jasně vyplývá, že kněží by neměli chodit do hospody. (Smích.)
To vše je však opravdu velmi citlivá záležitost a proti ní je jediná účinná obrana - kněz musí žít svatě, aby se mu něco takového nestalo. Musí být opatrný a v určitých věcech zdrženlivý.
Pokud nemá jistotu, tak by neměl jisté věci říkat. Pak jsou i věci, které vám řeknou lidé navenek, a pak i ve zpovědi. Nejsou to lehké situace, ale zase není třeba být úplně svázaný.
Pokud mluvíme o tom, že na Slovensku věřící stále chodí ke zpovědi, současně platí, že jsou v komunitě katolíků jisté rozdíly v tom, jak často kdo chodí. Církev nás zavazuje alespoň jednou ročně. Jaké je vaše doporučení?
Církevní přikázání je, že věřící by se měl alespoň jednou ročně vyzpovídat a přijmout svátost oltářní. Toto kritérium bylo stanoveno někdy v 16. století. Myslelo se to totiž tak, že kdo nepřišel alespoň jednou za rok, ten se již považuje za odpadlíka.
Tedy to, že věřící přijde alespoň jednou za rok, znamená jen tolik, že ještě patří do společenství. Je to však naprosté minimum, nikdy se to nezamýšlelo jako standardní norma.
Jak často tedy?
U nás na Slovensku je velkým požehnáním praxe zpovídat se jednou za měsíc, což souvisí s prvními pátky. Výzva Pána Ježíše skrze svatou Marii Markétu Alacoque k pobožnosti devítit prvních pátků a s tím spojená praxe zpovědí přivádí mnohé ke zpovědi jednou za měsíc. A je to velmi dobré.
Taková zpověď nemusí být pak extra dlouhá, je to zpověď pravidelná, která posílí. Také není třeba čekat, až se přihodí těžký hřích.
Když říkám lidem, že svatý Jan Pavel II. chodil ke zpovědi každý pátek, tak padne otázka: Z čeho se ten zpovídal? Například já chodím minimálně každé dva týdny, někdy i častěji a ptají se mě, z čeho se zpovídám. Říkám: To ať vás nezajímá. (Smích.)
Ale je třeba ještě říci jednu věc: v pravidelné a časté zpovědi je skryté riziko formalismu a automatismu. To je zase druhý extrém oproti tomu, který jsme zmiňovali o Německu, kde dochází k úplné ztrátě zpovědi. Nebezpečné je však i to, když lidé ztrácejí vědomí, proč chodí ke zpovědi a co tam dostávají. To zase může být slovenské pokušení.
Ještě je tu jedno možné pokušení na straně kněze. Papež František vždycky říká, že zpovědníci by měli být milosrdní, protože jsou prostředkem odpuštění, ne kamenování hříšníka. Upozorňuje, že zlí zpovědníci mohou nadělat velké škody a lidi odehnat od Církve. Možná to říká pro výstrahu, možná i na základě vlastních zkušeností, dají se jeho slova uplatnit i na slovenskou realitu?
Nevím, jestli je to u nás větší problém, protože já sám jsem nikdy neměl špatné zkušenosti. Rovněž mám pocit, že u nás jsou kněží vedeni k tomu, aby to brali zodpovědně.
Kněz má být milosrdný a dobrý, ale současně je i lékařem. Když lékař vidí u nějakého pacienta, že má určité potíže, protože dělá škodlivé věci, nemůže kolem něj chodit po špičkách, musí mu třeba říct, že by měl přestat kouřit.
Co to znamená v případě kněze?
Pokud jako kněz vidím, že člověku v duchovní oblasti něco škodí, přičemž daný člověk si to sám neuvědomuje, je mou povinností mu o tom milosrdně a laskavě říct, případně ho i napomenout.
Cílem je přece toho člověka znovu smířit s Bohem, s lidmi kolem, se sebou, přinést uzdravení, odpuštění. Zpověď je ostatně nejen svátost smíření, ale i obrácení, život člověka by se měl posouvat vpřed.
Nemá to být jen takové formální, že člověk si uleví z momentálních potíží, ve skutečnosti nic nezmění a spadne tam, kde byl předtím. Proto je třeba k tomu ze strany kněží přistupovat moudře, s velkým citem, láskou, ale i pravdivě.
Člověk má totiž celkem přirozenou tendenci věci zlehčovat. Pokud se lidé nezpovídají, začnou ztrácet i smysl pro hřích. Tak, jak to říkal i Jan Pavel II., že ve společnosti se ztrácí smysl pro to, co je hřích.
Zde se dostáváme k další oblasti, kde se mezi mnohými věřícími a samotnou Církví stále více otevírají nůžky. Vnímáte, že i na Slovensku praktikující katolíci v některých oblastech morálky už nevnímají jako hřích to, co za něj považuje morální učení Církve?
Jistěže, tento trend vnímáme.
V čem se to projevuje nejvíce?
Asi se nedá vyhnout citlivé oblasti vztahů mezi mužem a ženou, konkrétně soužití mimo manželství.
Stává se, že svobodní lidé, kteří žijí spolu na způsob manželů, přijdou ke zpovědi, například před Vánocemi, a chtějí dostat rozhřešení. A je to těžká situace, protože někteří nechápou, v čem spočívá problém.
Mnozí si také neuvědomují, že mají-li jako dva katolíci jen civilní sňatek, tak nemohou chodit ke svátostem. Zde již chybí základní náboženské znalosti.
Pak se stává, že lidé středního věku se dozvědí, že nemohou vlastně přistupovat ke svátostem a že jejich manželství je neplatné, pokud je mezi katolíky a uzavřené jen civilně.
Když přijde ke zpovědi mladý pár, který spolu žije na volno, tak zřejmě nechce tento způsob života jen tak změnit. Církev tedy tyto lidi asi postupně ztrácí.
Vůbec bych netvrdil, že to nechtějí změnit. Pokud ti lidé za námi přicházejí, je to znak toho, že nad tím přemýšlejí a přinejmenším poslouchají. Právě svátost smíření nemá být jakousi psychologií, ale otevřeným rozhovorem, kde je třeba vyložit karty na stůl.
Kněz musí být samozřejmě citlivý a otcovský, trpělivý, ale zároveň i přímý a pravdivý. Vůbec není předem jasné, že se zpověď skončí tím, že kajícník nic v sobě neuzná jako mylné.
Penitent bojuje často právě se svým svědomím, nahlodaným nejistotou. Málokdo přijde do zpovědnice s hrdou jistotou, že to má v sobě jasné.
Dějí se i změny. Jsou lidé, kteří přijmou evangelium a například půl roku před uzavřením manželství oddělí bydlení a do manželství to doťuknou v čistotě.
Ale to je právě ta otázka, jakou si kladou už i mnozí katolíci: Proč je důležité, aby dva, kteří spolu sexuálně žijí, mají se rádi a podle plánu by měli mít do půl roku svatbu, by se do té doby měli ještě oddělit?
V první řadě pro šesté přikázání, které zní Nesesmilníš! Pokud jde o trvalejší soužití, a ne jednorázové selhání, tak to znamená, že imitují manželství, žijí v hříchu. Je to veřejný stav, vzniká také pohoršení.
To je náboženské zdůvodnění, dá se to zdůvodnit čistě rozumově?
Před časem jsem četl zajímavý článek, který se týkal situace v USA, dnes už však jde mezi sociology o všeobecně uznávaný jev. Vědci delší dobu zkoumali skupiny lidí, kteří spolu bydleli před manželstvím, další, kteří žili odděleně, a pak sledovali, jak se vyvíjelo jejich manželství.
Výzkum ukázal spojitost mezi životem v jedné domácnosti a rozvodovostí. Výsledek popřel očekávání, že méně rozvodů budou mít ti, kteří si společný život před svatbou vyzkoušeli.
Větší míra rozvodovosti je mezi těmi, kteří spolu bydleli před uzavřením manželství. Dnes se to už bere jako fakt a spíše se hledají interpretace, proč to tak je.
Pokud se tedy bavíme o konfliktu katolického učení a žité reality slovenských katolíků, jde zejména o oblast sexuality?
Nejde jen o tuto oblast. Obecně platí, že na co lidé dnes velmi nemyslí, je ztráta smyslu pro nadpřirozeno, pro Boha a jeho nárok na můj život. Jakési opomenutí na první tabuli Mojžíšova Desatera.
Někteří lidé vůbec nevnímají hříchy vůči Bohu, nedostatky vůči Bohu, nedostatek ctnosti zbožnosti. Vnímají ještě jakž takž prohřešek vůči lidem, když se rozčílili na někoho, když byli netolerantní a podobně.
Ale to, že patnáct let nebyli v kostele nebo se nikdy nemodlí, přestože se stále považují za katolíky, nevnímají jako hřích.
Jsou to lidé jakoby na duchovní periferii, ale zase je pro nás kněze pěkné, když tito lidé přijdou kw zpovědi, dá se s nimi vést rozhovor.
Co se dá říci o slovenských katolících, kteří chodí pravidelně ke zpovědi: umí pojmenovat své hříchy nebo se spíše vyviňují nebo řeší okolnosti hříchu?
Těžko to posoudit obecně, ale i zpověď je příležitostí formovat člověku svědomí, kde se já mohu citlivě zeptat na okolnosti. Cílem je však přivést člověka k objektivnímu pohledu, protože existují skutky, které nemohou ospravedlnit žádné okolnosti.
Ale když někdo nechodí ke zpovědi, tak se těžko v tomto smyslu formuje. Proto je na místě otázka, že pokud se v Německu nebo jiných zemích již nezpovídají, kdo jim vstupuje do svědomí, kdo ho formuje? Ježíš promlouval ke svým jako k malému stádu. I Benedikt XVI. mluví o církvi budoucnosti jako o malé, ale zároveň vnitřně silné komunitě.
Myslíte si tedy, že scvrkávací se komunity věřících budou vnitřně silnější a zralejší?
Netroufám si to říct, ale vím jedno - jsou věci, kterých se Církev nikdy nesmí zříci, a to je vztah mezi Eucharistií a svátostí smíření. Vidíme totiž, že chodit ke svatému přijímání bez zpovědi vede ke ztrátě smyslu pro víru a nakonec i ztrátě víry.
Půjde to nezvratně i u nás západoevropskou cestou nebo může dojít k protipohybu?
Určitě se nemůžeme vyvyšovat, máme zde spoustu problémů i chyb. Ale současně vidím na Slovensku mnoho dobrých a zdravých sil, i mezi mladými. A možná to bude i díky tomu, že stále máme jaký-taký smysl pro roli kněze zpovídat a vést lidi.
Já opravdu nevím, co dělá kněz v Německu, když nezpovídá, když přes týden nekáže. Co je pak jeho úkolem? Stává se už jen správcem církevního majetku?
V tomto směru se už můžeme jen poučit z vývoje v zemích, které v tomto pro nás nejsou zrovna inspirující.
Martin Hanus, Pavol Rábara
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 12. 3. 2017 naleznete
zde.
