Zamyšlení nad evangeliem 3 neděle postní.
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš ji řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš ji na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: Dej mi napít, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš ji odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu odpověděla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš ji řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš ji na to řekl: „Správně jsi odpověděla: „Nemám muže“; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: „Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.“ Ježíš ji odpověděl: „Věř mi ženo, že nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazývaný Kristu. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to řekl Ježíš: „Já jsem to, ten, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co ji chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, nejez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmuje konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: „Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.“ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: „Jiný rozsévá a jiný sklízí.“ Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“
Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“ (Jan 4,5-52)
Už mnoho lidí se s větším či menším zdarem pokusilo napsat život Kristův. Psali takové životopisy lidi neučení, spíše básnici. Jednoduše vzali evangelium, pozorně je pročetli a sestavili podle něho život Kristův. A často se stávalo, že tam, kde nebyla zpráva v evangeliu, tam si ji vymysleli.
Třeba taková doba dětství a dospívání v Nazaretě je zahalena tajemstvím – tak si spisovatelé takových životopisů vymýšleli všelijaké legendy. Také náš velký básník Julius Zeyer ve své knize Zahrada mariánská vypráví o mnoha zázracích, které Kristus ve svém dětství v Nazaretě dělal. Což o to, pěkně se to čte, ale je to všechno jenom zbožná pohádka.
Ale životopisy Kristovy napsali také lidé velmi učení. Prostudovali mnoho a mnoho starých knih, aby se dověděli, jak to vypadalo ve Svaté zemi za dob Kristových. Vynesli na světlo mnoho poznatků, jak lidé tehdy žili, jak se oblékali, co jedli, jaké byly poměry mezi pány a otroky, jak vládli Římané ve Svaté zemi, jak Židé tuto vládu snášeli. Jaké byly poměry mezi Židy, kdo to byli farizeové a jejich protivníci saduceové atd. V těch učených knihách se dočteme, jak žil Kristus mezi těmito lidmi, jak působil a jak kázal.
Ano, jsou to zajímavé věci. Ale kdybychom pročetli všechny ty prosté a učené životopisy, nedověděli bychom se z nich, kdo to Kristus byl. Všechno to jenom mluví o tom, kde žil, jak působil a jak zemřel. Ale kdo je to Kristus?
Dnešní evangelium nám vypráví docela konkrétní událost. Kristus Pán přichází se svými učedníky k samařskému městu Sycharu. Je tam studna, věc ve Svaté zemi velmi vzácná. Vždyť je tam čistá, pramenitá voda. Většinou museli obyvatelé užívat dešťovou vodu, kterou shromažďovali v době dešťů do kamenných nádrží, cisteren zakopaných v zemi. Tato voda jistě nebyla čistá a páchla. Proto byla tak vzácná voda pramenitá.
Kristus Pán sedí sám vedle studny, zatímco jeho učedníci šli do města opatřit si něco k jídlu. Je poledne, velké horko a Kristus byl unavený. Přijde tam Samaritánka pro vodu. Je to žena nedobré pověsti. Jak bychom se dočetli v evangeliu o kousek dál, měla ve svém životě už šestého muže.
Unavený a žíznivý pocestný požádá o trochu vody. „Dej mi napít“ – říká Kristus Pán. A tu řečná žena zapřede rozhovor: „Jak to, že ty, Žid, žádáš ode mne vody. Vždyť vy, Židé, ani s námi nemluvíte a pohrdáte námi.“ Ale Kristus Pán z toho hovoru o obyčejné vodě přejde na jiné pole. Mluví obrazně, mluví o vodě živé, která přináší věčný život.
A tady se teprve dovídáme, kdo je Ježíš Kristus. Není to legendární bytost, jak nám to vypravují ty prosté životopisy, že by třeba vzal hrst hlíny a nechal z ní vzlétnout skřivánka. Ani to není nějaký reformátor nebo náboženský filosof, jak ho předvádějí učené knihy. Zde se dovídáme, že on je to, který zvěstuje a přináší věčný život. „Já jsem Mesiáš, Spasitel – ten, který k tobě mluví“ – říká té Samaritánce.
Krista Pána nepochopíme nějakým učeným hloubáním a studováním. Krista Pána pochopíme jedině vírou, jedině když se mu otevřeme, když ho přijmeme. On jako člověk, jako jeden z nás, je naší hlavou, v něm jsme všichni soustředěni, ujednoceni a skrze jeho vykoupení jsme se dostali do docela nového vztahu k Bohu: to už není poměr dětí odpadlých, vzpurných, neposlušných a pyšných. Skrze Kristovo vykoupení jsme byli opět smířeni s Bohem, byli jsme k němu převedeni a byli jsme od něho přijati s otevřenou náručí jako marnotratný syn, který se po dlouhém bloudění vrátil do otcovského domu.
Svět, ve kterém žijeme, není už temným a prokletým vyhnanstvím, ale místem, kde se uskutečnilo naše vykoupení skrze Krista. Život, který prožíváme, není klopotným ploužením k smrti a k hrobu, ale je to putování, na jehož konci se otevře brána věčného života.
Kdybychom Krista posuzovali jenom z nějakého čistě lidského hlediska, museli bychom říct, že jeho působení na světě skončilo naprostým nezdarem. A museli bychom říct, že se to stalo jeho vinou. Přece se postavil proti vládnoucí vrstvě: postavil se proti farizeům, kteří zneužívali náboženství, ale postavil se i proti polo-pohanským saduceům, kterým na náboženství vůbec nezáleželo. Vždyť není pochyb o tom, že by to obojí přijali s otevřenou náručí, kdyby se k nim přidal.
Kristus nevyužil ani svého vlivu, které měl na široké vrstvy obyčejného lidu. Jistě by byli šli za ním s nadšením, když viděli, že chce zlepšit jejich postavení, že chce zmírnit jejich bídu. Máme o tom doklad v evangeliu u sv. Jana. Vypráví se tam, jak nasytil velký zástup lidí; jenom mužů tam bylo na pět tisíc. Lidé byli uchváceni tímto zázrakem. Svatý Jan říká:“Když lidé uzřeli tento Ježíšův zázrak, řekli: To je jistě ten prorok, který má přijít na svět. Poněvadž Ježíš poznal, že chtějí přijít a násilím ho učinit králem, uchýlil se opět sám jediný na horu“.
A nakonec vidíme, že ho odmítli všichni. Odmítli ho mocní a odsoudili ho, odmítli ho i prostí a celý národ volal: Ukřižuj, ukřižuj!
Právě proto byl odmítnut a zabit, že nechtěl žádné pozemské věci. Nechtěl dělat žádného národního vůdce a hrdinu, ani nechtěl dělat nějakého reformátora, aby změnil nespravedlivý řád na světě. Opravdu, království, které on zvěstoval a přinášel, nebylo a není království z tohoto světa. Je to království, do kterého jsme všichni voláni, všichni je máme připravovat spravedlností a láskou na tomto světě, v tomto životě, ale ono se rozvine až v tom novém světě.
A toto si musíme stále uvědomovat, toto musíme mít stále na očích, zvlášť v naších dobách, kdy jsme tak zamotáni svého pozemského snažení, do své práce, do svého shonu; kdy jsme zaplavování zprávami o událostech, převratech a změnách na celém světě.
My se stále musíme vracet ke Kristu Pánu, k Vykupiteli, který přišel hlásat a založit věčné Boží království. Musíme stále hledat spojení s Kristem v modlitbě a v přijímání jeho Těla, abychom byli přetvořeni v nového člověka, musíme stále odkrývat ten „pramen vody živé, tryskající do života věčného“.
