Zamyšlení nad evangeliem 1 neděle postní.
Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.“ Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.“
Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všechna království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi satane! Neboť je psáno: Pánu svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.“ Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu. (Mt 4,1-11)
Vyprávěl poutník – kněz – který navštívil Svatou zemi: „Putovali jsme do Jericha, zde se přece Ježíš setkal se Zacheem, zde uzdravil slepce Bartimea. Prohlížíme si zelené Jericho, přitom nám v uších znějí příběhy z evangelia. Potom odcházíme na místo archeologických vykopávek, kde vědci nacházejí zbytky budov ze starověku. Průvodce ukazuje na severozápad: Podívejte se, odtud je dobře vidět Horu pokušení, tam podle tradice prožíval Ježíš chvíle zkoušky.
Slunce nelítostně pražilo, i když byl už říjen. Celá skupina šla do stínu a obdivovala krásu místních zahrad. Já jsem zůstal sám. Dívám se tím směrem, kde se Ježíš setkal s pokušitelem. Skalnatá hora vypínající se nad Judskou pouští. Kamení a písek, žádná rostlina, prázdnota…
Ano, ve chvílích pokušení zůstává člověk sám. Ježíš také. Sám se musel rozhodnout, jakou cestou půjde, jakým způsobem splní své poslání. Odepřel lehkou cestu nasycenosti, spoléhání na mimořádnou Boží pomoc, na pomoc pozemské vlády. Zůstal sám sebou. Byl přece poslán, aby sloužil, ne aby si nechal sloužit.
Mnoho lidí se pozastavuje nad tím, proč Ježíš musel podstoupit tuto zkoušku. Proč byl pokoušen ďáblem. Ptáme se proto, že už v samotném pokušení vidíme něco zlého. A přece z vlastní zkušenosti můžeme říci toto:Přijde pokušení v podobě myšlenek, fantazie, nápadů v jakémkoliv směru, a my je překonáme, nepodlehneme, nedopustíme se hříchu. A přece cítíme jakýsi nepokoj. Proč? Přece jsme v té chvíli silnější tím, že jsme volili správně, že jsme zvítězili. To bychom si měli uvědomit ve vztahu ke každému pokušení. Je to chvíle zkoušky, která mi dá odpovědět na otázku: Jak na tom jsem ve skutečnosti?
Známe to z běžného života. Leckdy se ptáme člověka, proč udělal tu či onu věc, přece to bylo zbytečné, těžké, zbytečně tím riskoval. A můžeme slyšet odpověď: Chtěl jsem vědět, jak jsem na tom. Zda dokážu zdolat tu skalní stěnu, zda mohu přijmout ten úkol, který pro jiné byl nad jejich síly.
Nedivme se, že i v našem životě přichází čas zkoušky. Samozřejmě si tyto zkoušky nesmíme připravovat sami a sami si přivolávat, lehkomyslně se jim vydávat. Ale mohou pocházet i od nás samotných, z našich vlastních nápadů a fantazie. Mohou nám je připravit jiní lidé, když nás postaví před nějakou volbu. Může to být i návrh ducha zla…
Jak zvládnout tyto zkoušky? Sebe samého mohu přesvědčit, že má fantazie, nápady nejsou na místě. Mohu se ovládnout a tím cvičit svou vůli.
Pokud nám zkoušku připraví jiný člověk, jde to hůře překonat. Zde si člověk může vyzkoušet svou trpělivost, její hloubku a sílu.
Ale jak zvládnout to, když zkoušku připraví ten, který na počátku dějin řekl Bohu: „Nebudu sloužit!“ Ke stejnému rozhodnutí chce samozřejmě přivést i nás samotné. Zde musíme být na pozoru a všimnout si jedné skutečnosti. Ani jeden ďáblův návrh Kristu nebyl na první pohled zlý. Copak je na tom špatného, když nepromění kameny v chléb? Anebo doufat tak silně v Boží pomoc, že skočím z věže domů? Anebo se jen jedinkrát poklonit? Tak uvažujeme mi lidé.
Ježíš uvažuje jinak. Všimněme si, jak odpovídá ďáblovi na jeho návrhy: „Je psáno: Nejen z chleba živ je člověk, ale z každého slova, které pochází z Božích úst…. Také je psáno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha… Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.“ Jsou to všechno slova z Páté knihy Mojžíšovy a z Knihy žalmů. Ježíš jich užil jako jediného argumentu. Jestliže on, jehož moudrost obdivovali ve vzájemných hovorech prohnaní saduceové a farizeové, nepoužívá svých slov, ale jedině biblických citátů, chce tím jistě ukázat jedno:
s ďáblem není možno diskutovat.
Chvilka zaváhání je chvilka prohry. Nejlépe to vidíme v dnešním 1. čtení, které nám obrazným způsobem líčí počátek dějin lidstva. Ďábel klade otázku: „Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Otázka se musí vyjasnit, rozhovor pokračuje, následuje lež za lží – podávané ovšem jako líbivá pravda. Žena sama vidí a uznává, že „ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavého poznání moudrosti…“ Ďábel ani nemusel říci: Utrhni. Člověk byl zkoušen – a neosvědčil se. Vybral si špatnou cestu. Utrhl ovoce pro „poznání moudrosti“ a skutečně ji poznal: „Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí.“ Jestliže se člověk rozhodne ve zkoušce proti Bohu, poznává, že je skutečně nahý, že přišel o všechno, co v jeho životě mělo pravou hodnotu. Nepomohou zde pak nějaké náhražky pravých hodnot: „Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry“ – taková náhražka nahotu před Bohem nezakryje.
Stojíme na prahu postní doby. A chceme do ní vkročit jistě co nejlépe. Uvědomujeme si, v kolika životních zkouškách jsme už zklamali, v kolika takových zkouškách jsme se rozhodli nesprávně, proti Bohu. Po dnešním rozjímání snad už lépe chápeme, proč tomu tak bylo. Nebyli jsme rozhodní, příliš jsme smlouvali, a tím jsme zklamali. Stojíme také před Bohem nazí – s plným vědomím své viny. Ale v průběhu dalších postních nedělí chceme společně poznat, že Bůh mě v takovém stavu nechce nechat. Rozhodněme se dnes znovu pro něho. A v dalších dnech neváhejme přijmout, co nám nabídne!
