Přinášíme 2., závěrečnou část pojednání Karola Dučáka zabývající se v nadpisu uvedenými částmi mše svaté, jejich vývojem, srovnáním, společnými prvky i rozdíly...
1. číst článku, jehož kompletní verze byla zveřejněna v akademickém časopise
Acta Missiologica č.2/2016, naleznete
zde.
Indulgentiam
Po úkonu kajícnosti se ve mši Pavla VI. vynechává
Indulgentiam - prosba o milosrdenství, aby nevznikal mylný dojem, že jde o svátostné rozhřešení. V liturgii Pia V. se tato formulace odříkala jako pozůstatek středověkých apologií. Příčinu můžeme hledat v počátečním vývoji křesťanství, ve kterém teologie svátosti pokání nebyla ještě plně rozvinuta, a tento nedostatek do jisté míry suplovaly apologie. Byly to modlitby, ve kterých se kněží i věřící obviňovali z hříšnosti a nehodnosti. K rozkvětu apologií došlo v 9. až 11. století. Do římské liturgie byly modlitby podobného znění vkládané zejména na franckém území. Princip apologií později převzaly i východní církve. (15) V karolinské epoše (8. až 9. století) se především v německy mluvících územích vyvinulo veřejné vyznání hříchů. Byl to typ Offene Schuld (v doslovném překladu: otevřená vina). Po krátkém vyznání víry následovala zpovědní formulace podobná
Confiteor, rozšířená o jmenování oblastí prohřešků a v jejím závěru byl akt lítosti a prosba o odpuštění. Následovala modlitba kněze - vyprošování odpuštění starými rozhřešujícími slovy
Misereatur a
Indulgentiam (
Smiluj se a
Odpusť). (16)
Apologie se začaly z liturgie vytrácet v důsledku středověkého rozvoje zpovědní praxe a vyjasnění teologických otázek týkajících se absoluce. Apologie v podobě Confiteor se zachovala v římské liturgii, avšak v pozdním středověku došlo k její úplné přeměně. Dlouhé jmenování hříchů bylo z něj odstraněno, naopak přibyl seznam svatých. (17)
Úkon kajícnosti konaný na začátku mše má neustále velký význam, ačkoli při něm nedochází ke svátostnému rozhřešení. Na druhou stranu při vzbuzení hluboké a upřímné lítosti opravdu umožňuje očistit se od hříchů, protože nám pomáhá i prosba Božího služebníka - kněze, o odpuštění hříchů. Při těžkých hříších však nelze přistoupit ke svatému přijímání, - i když prostřednictvím dokonalé lítosti můžeme získat milost posvěcující a odpuštění, - protože v tomto případě jsme vázáni povinností svátostného smíření. (18)
V této souvislosti je však žádoucí doplnit, že v principu je možné získat rozhřešení i bez osobního vyznání hříchů. Jde o velmi výjimečné případy, ve kterých se uděluje takzvaná
generální absoluce. Lze ji udělit především tehdy, když jsou masy věřících vystaveny hrozbě akutního nebezpečí smrti například v případech válek, či hromadných katastrof v různých podobách. Dále také v případě nadměrného počtu věřících, když není k dispozici dostatek zpovědníků, kteří by vyslechli jednotlivé zpovědi. V těchto zmíněných případech jsou věřící bez vlastní viny připraveni o milost svátosti smíření a eucharistie. (19)
V širším smyslu (o absolucích bez svátostné povahy) se tímto termínem označují i různé druhy papežského požehnání (především požehnání umírajícím a určité absoluce v rámci řeholního života starých řádů - určeny i členům jejich třetích řádů.)(20) Generální absoluce však nelze udělit vždy a všude a není přípustné zneužívat je.
Misál Pavla VI. v běžných mších
Indulgentiam vynechává, aby bylo jasně rozlišeno, že nejde o absoluci.
------------------------
Offertorium
Odpůrci mše Pavla VI. velmi často zpochybňují
offertorium - obětování přítomné v řádné formě římské liturgie. K těmto kritikům patřil i arcibiskup Lefèbvre, který v jednom rozhovoru mimo jiné uvádí: „
Nové modlitby Offertoria nevyjadřují katolické pojetí oběti ... Tridentská mše například pronášela k Bohu tuto modlitbu: ,Přijmi, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, tuto neposkvrněnou obětinu, kterou já, nehodný sluha tvůj, přináším tobě, Bohu svému živému a pravému, za nesčetné hříchy, urážky a nedbalosti své...´
Nová mše říká: ,Obětujeme ti chléb života ...´ Není tu žádná zmínka o obětování nebo oběti.“ (21)
Zdá se být neuvěřitelné, že ani taková velká osobnost Katolické církve, jakou arcibiskup Lefèbvre nepochybně byl, nepochopila základní princip obětování. Jak uvádí velký teolog 20. století, Josef Ratzinger, nyní emeritní papež Benedikt XVI., postačí i skromná znalost malého katechismu na rozpoznání skutečnosti, že myšlenka oběti neměla nikdy své místo v obětování, ale až v eucharistické modlitbě, v kánonu. Jak dále uvádí Ratzinger, Bohu neobětujeme to či ono:
novostí Eucharistie je přítomnost Kristovy oběti. Proto se oběť uskutečňuje tam, kde zaznívá Jeho slovo, slovo o Slovu, v němž proměnil svou smrt na skutek slova a lásky, abychom tím, že ho smíme přijmout, byli uvedeni do jeho lásky, do trojiční lásky, v níž se Kristus věčné Slovo vydává svému Otci. Tam, kde zaznívá „toto“ slovo o Slově, tam, kde se naše dary stávají Kristovým darem, ve kterém se dává on sám, tam je oběť, která je podstatou Eucharistie již od jejího ustanovení. (22)
Můžeme se mnohokrát setkat s tím, že výrazy, kterými v současnosti je (a bylo i v minulosti) nazývané obětování přítomné v liturgii, má ve skutečnosti jiný význam.
Už od starozákonních dob bylo nutné nejprve připravit obětní dary a až poté bylo možné začít oběť. Ratzinger k stále probíhající diskusi odborníků působících v oblasti liturgie na toto téma uvádí následující vyjádření: německý výraz pro obětování (
Opferung) pochází z latinského výrazu
oferre, nebo ještě pravděpodobněji z výrazu
operare.
Oferre neznamená obětovat (to v latinském jazyce řekneme jako
immolare), ale přinést, připravit, dát k dispozici. Výraz
offerari tedy znamená působit a v souvislosti s Eucharistickou obětí také znamená připravovat. Tento výraz měl vystihnout skutečnost, že se musel připravit eucharistický oltář, a z tohoto důvodu zůstal výraz
offerari zažitý. Jeho použití však znamená, že se muselo udělat hodně pro to, aby tyto dary, chléb a víno byli při Eucharistii náležitým způsobem k dispozici (23)
Offertorium v misálu Pia V., podle kterého se dodnes slaví tridentská mše svatá, nemá svůj původ v římské liturgii. Tridentští odborníci působící v oblasti liturgie již před konáním Druhého vatikánského koncilu vznesli námitky proti souboru modliteb, provázejících přípravu obětních darů, vůči jejich rozsáhlosti, stylu a původu, který nevycházel z původní tradice římské liturgie (tradice římské liturgie by zůstala zachována v případě položení darů na oltář bez dalších liturgických úkonů). Především však předkládali anticipaci témata oběti, která však má své místo až v eucharistické modlitbě, kánonu. Proto část odborníků navrhovala tyto modlitby úplně zrušit a ponechat položení darů na oltář beze slov. Nakonec bylo přijato jiné řešení. Modlitby z misálu Pia V, doprovázející položení darů na oltář, byly nahrazeny novými.
Konečný návrh byl inspirován ambrosiánskou liturgií, v níž je následující formulace modliteb: „
Benedictus Dominus, Deus universi, educens panem de terra, e quo nobis fit cibus vitae.“
(„
Požehnaný Pán, Bůh světa, vyvádějící chléb ze země, ze kterého se pro nás stává pokrm života“).
Tento návrh byl později rozšířen do takové podoby: „
Benedictus es, Domine, Deus universi, quia de tua largitate accepimus panem hunc, fructum terrae et Operis manuum hominum, ex quo nobis fiet panis vitae.“ („
Požehnaný jsi, Pane, Bože světa, protože díky tvé štědrosti přijímáme tento chléb, plod země a práce lidských rukou, aby se z něj pro nás stal chléb života“).
Na naléhání papeže Pavla VI. se však do této formulace doplnilo propojení s tématem oběti:
quem tibi offerimus (
který ti nabízíme) a tak vznikla definitivní verze prezentovaná i v novém misálu Pavla VI. ve znění:
„
Benedictus es, Domine, Deus universi, quia de tua largitate accepimus panem, quem tibi Offerimus, fructum terrae et Operis manuum hominum, ex quo nobis fiet panis vitae.“
(„
Požehnaný jsi, Pane, Bože světa, protože díky tvé štědrosti přijímáme chléb, který ti nabízíme, plod země a práce lidských rukou, aby se z něj pro nás stal chléb života“).
Toto doplnění se však stalo příčinou nedorozumění a dodnes přetrvávajících intenzivních diskusí Tridentských odborníků působících v oblasti liturgie, jejichž předmětem je anticipace tématu oběti. (24) V každém případě však musíme mít na paměti argumenty Josefa Ratzingera. Obětování je v podstatě pouze přípravou obětních darů. Původní tradice v římské liturgii znala jen jednoduché položení darů na oltář.
Jak můžeme vidět,
formulace modliteb provázejících obětování, uvedená v misálu Pia V., a formulace v misálu Pavla VI., nevychází z původní tradice římské liturgie. Mnoho intenzivních diskusí orientovaných na téma, která z formulací uvedených ve zmíněných misálech pochází z původní tradice římské liturgie, je proto možné vzhledem k uvedeným skutečnostem pokládat za irelevantní.
Nejdůležitější však je uvědomění si skutečnosti, že
obětování darů v liturgii začíná až v kánonu, a tam je potřeba důrazu explicitního vyjádření, jakož i správného chápání katolické oběti.
------------------------
Závěr
Předkládaný článek je součástí systematické apologie mše Pavla VI., jejíž zkoumání se autor článku několik let věnuje. Záměrem článku proto bylo předložit stručnou analýzu některých významných prvků z těchto oblastí:
* porovnání úkonu kajícnosti v obou formách římského obřadu;
* rozbor úkonu kajícnosti v řádné formě římské liturgie;
* důvody pro vynechání Indulgentiam ze mše Pavla VI.;
* rozdílné vnímání obětování v liturgii Pia V. a liturgii Pavla VI.
Z předložené analýzy vyplývá, že Ottavianiho tvrzení o původu misálu Pia V.,
sahajícího do dob Řehoře Velikého, nebo ještě starších dob, je přinejmenším diskutabilní. Po podrobnějším zkoumání historických pramenů a dějin liturgického vývoje můžeme vidět, že misál Pia V. kromě původních prvků římské liturgie obsahoval i galikánské intermezzo, jakož i části z pozdějších období. Tato fakta nám dokazují a v současnosti jsou potvrzeny i mnoha odborníky zkoumajícími oblast liturgického vývoje Církve, že misál Pia V. nepochází z období Řehoře Velikého, ale ve skutečnosti z
Alkuinova sakramentáře původem v období 9. století.
V neprospěch Ottavianiho tvrzení týkajícího se původu misálu Pia V., říká například také postoj misálu k prvkům liturgie, které měly svůj původ již v nejstarším období vývoje římské liturgie. Misál Pia V. mnohé z nich odstranil, za všechny zmíníme například tropování, které do té doby v liturgii mělo své opodstatněné postavení.
Z důvodu zachování objektivity je však na druhou stranu třeba uvést, že misál Pia V. obsahuje mnohé speciální části, které
nemají svůj původ v období Řehoře Velikého, či dokonce ještě ve starších dobách. Je prokázáno, že sahají až do mnohem pozdějších období. K takovým prvkům liturgie patří i úkon kajícnosti.
Na základě srovnání úkonu kajícnosti a obětování v obou formách římského ritu článek poukazuje na pozitiva různých forem úkonu kajícnosti. Také prezentuje diametrálně odlišné vnímání obětování v obou formách římského ritu a podává interpretaci původu těchto odlišnosti ve světle vědeckých výzkumů v oblasti dějin liturgiky.
Závěry několikaletého bádání autora v oblasti liturgické obnovy Církve otevírají prostor pro další relevantní zkoumání, hledání řešení, respektive konkrétní teoretické a empirické výstupy. V případě předkládaného článku z těchto závěrů vyplývají následná doporučení aplikovatelné pro praxi:
* nadále systematicky kultivovat apologii liturgie Pavla VI. u odborné, především teologické a zároveň i laické veřejnosti, s orientaci na věřící laiky, jinověrce i lidi bez vyznání;
* mít na zřeteli, že navzdory velkému přínosu pro liturgický vývoj Církve, potřebuje misál Pavla VI. obnovu. Tato obnova například přímo souvisí i s úkonem kajícnosti a obětováním v liturgii. V případě praktické aplikace si to můžeme představit následovně: úkon kajícnosti a obětování v liturgii by měli být společně - to znamená jejich nové znění v misálu Pavla VI. a jejich starší znění v misálu Pia V., vložené do obnoveného misálu s cílem upozornit na skutečnost, že nová liturgie dokáže být kontinuální se starou liturgií, a to bez nedorozumění a konfliktů;
* podrobit podrobnějšímu zkoumání také argumenty kritiků liturgie Pavla VI. a důsledně sledovat případy, ve kterých je možné tyto argumenty akceptovat;
* na základě akceptace těchto argumentů předkládat příslušným liturgickým komisím návrhy kompromisních řešení, akceptovatelných pro obě formy římského obřadu.
Vzhledem k předloženým doporučením předmětný článek obsahuje i návrh úpravy poslední věty úkonu kajícnosti ve mši Pavla VI., vytvořené autorem článku, která by zajistila vyšší kompatibilitu úkonu kajícnosti v obou formách římské liturgie. Její schválení ze strany příslušných liturgických komisí a následná praktická aplikace by mohlo přispět k usmíření uvnitř Církve, ale především by podle názoru autora článku byla zdrojem požehnání pro celé církevní společenství. V této souvislosti pokládá autor článku za mimořádně důležité v textech liturgie zvlášť zmínit i svatého Michala archanděla. Po skončení slavení liturgie také doporučuje znovuzavedení povinnosti modlit se modlitbu ke svatému Michalovi Archandělu v jejím původním znění, sestaveném papežem Lvem XIII. Realizace opakovaného zavedení této modlitby do liturgické praxe však zároveň vyžaduje stanovení stejných pravidel pro všechny diecéze a farnosti na území Slovenska.
*****
Kráceno. Kompletní verze článku byla zveřejněna v akademickém časopise Acta Missiologica, roč. 10, č. 2, 2016. Text přebíráme se souhlasem redakce.
Poznámky k textu:
(15) BERGER, R.:
Liturgický slovník, s. 55.
(16) BERGER, R.:
Liturgický slovník, s. 547.
(17) BERGER, R.:
Liturgický slovník, s. 55.
(18) MALÝ, V.:
Slávenie svätej omše, s. 25 – 26.
(19) Pro udělení těchto generálních absolucí je v Církvi zaveden i speciální obřad – Pozn. autora.
(20) BERGER, R.:
Liturgický slovník, s. 36.
(21)
Potlačený rozhovor s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem – 1. část (1978). In REX! [online].[ cit. 10. apríl 2016]. Dostupné na internetu:
http://rexcz.blogspot.sk/2015/03/potlaceny-rozhovor-s-arcibiskupem.html
(22) KRIVDA, A.:
Obnovený omšový poriadok a národný jazyk v liturgii, s. 129 – 130.
(23) KRIVDA, A.:
Obnovený omšový poriadok a národný jazyk v liturgii, s. 130.
(24) KRIVDA, A.:
Obnovený omšový poriadok a národný jazyk v liturgii, s. 129.
Použitá literatura
1. BERGER, R.:
Liturgický slovník. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2008. 592 s. ISBN 978-80-7021-965-2.
2. CABAN, P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu. 1. vyd. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2010. 152 s. ISBN 978-80-7162-802-6.
3. DUČÁK, K.:
Svätá omša podľa Misála Pavla VI. Vysvetlenie niektorých sporných momentov v polemike s tridentistami. In
Duchovný Pastier. roč. 97, č. 4, 2016. ISSN 0139-861X.
4. Konštitúcia
Sacrosanctum concilium. In
Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2008. 847 s. ISBN 978-80-7162-738-8.
5. KRIVDA, A.:
Obnovený omšový poriadok a národný jazyk v liturgii. In
Päťdesiat rokov liturgickej reformy Druhého vatikánskeho koncilu na Slovensku. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie Košice, 25. októbra 2012. 1. vyd. Ružomberok: Verbum, 2013. ISBN 978-80-8084-996-2.
6. MALÝ, V.:
Slávenie svätej omše. [online].[ cit. 10. apríl 2016]. Dostupné na internete:
http://www.bosy.org/sviatosti/21_SLAVENIE_SV_OMSE_MALY.doc
7. OTTAVIANI A. – BACCI, A.:
Stručný kritický rozbor nového mešního řádu. Nová liturgie. In
Te Deum. 5/2009. [online]. [cit. 10. apríl 2016]. Dostupné na internete:
http://www.tedeum.cz/5_2009/kriticky_rozbor_nom_052009.htm
8.
Potlačený rozhovor s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem – 1. část (1978). In
REX! [online].[ cit. 10. apríl 2016]. Dostupné na internete:
http://rexcz.blogspot.sk/2015/03/potlaceny-rozhovor-s-arcibiskupem.html
9. SARAH, R.:
Cardinal Sarah: „Nová liturgia musí byť v kontinuite so starou“. Ako treba obnoviť misál Pavla VI.? In <,i>L'Osservatore Romano, June 12, 2015, [online].[ cit. 10. apríl 2016]. Dostupné na internete:
http://www.lifenews.sk/content/cardinal-sarah-%E2%80%9Enov%C3%A1-liturgia-mus%C3%AD-by%C5%A5-v-kontinuite-so-starou%E2%80%9C-ako-treba-obnovi%C5%A5-mis%C3%A1l-pavla
10. RAGAN, G.:
Liturgické hnutie na Slovensku. Košice: Liturgický inštitút Jána
