Vittorio Messori
Všechna mariánská zjevení jsou stejná, jejich jádrem je výzva k modlitbě a pokání, ale zároveň se každé liší svým důrazem na určitý aspekt víry. V Lurdech vládne pohoda, dokonce bylo zaznamenáno, že se zde Maria smála, celkem třikrát. Bernadetta o ní prohlásila: „Smála se jako holčička.“ Malá světice z Lurd netušila, že právě toto sdělení vzbudilo největší podezření u komise „inkvizitorů“, kteří měli posoudit pravost zjevení.
„
Naše Paní, že se smála! To snad ne, trochu úcty k nebeské Královně!“ Nakonec jí však museli dát za pravdu. Bylo tomu právě tak. Přitom netřeba opomíjet, že Ta, která v massabielské jeskyni řekla, že je Neposkvrněným Početím, mívala i vážný výraz, zvláště když vybízela k modlitbě a pokání. Právě poklidná atmosféra bez hrozících trestů je však zřejmě tím, co na poutní místo v Pyrenejích přitahuje davy lidí.
Atmosféra
ve Fatimě má především eschatologický, apokalyptický nádech, byť vrcholí útěšně a klidně. Je zřejmé, že
hlavním důvodem portugalského zjevení bylo ukázat lidem úděsnou vážnost pozemského života, který není ničím jiným, než krátkou přípravou na opravdový život, na věčnost, která může být radostná, ale také tragická. Je to poukaz na milosrdenství a zároveň spravedlnost Boží.
Dnešní jednostranný důraz na pouhé milosrdenství trochu opomíjí princip naznačený latinskou spojkou
et – et čili
to i
to. Tento princip takříkajíc předsedá katolicitě a přivádí k Bohu, laskavému Otci, který nás očekává s otevřenou náručí, a zároveň k Soudci, který neomylně bilancuje dobro i zlo. Ráj nás zajisté očekává, je však třeba se jej dobrat co nejlepší investicí malých či velkých talentů, které nám byly svěřeny. Katolický Bůh jistě není žádný kalvinistický sadista, který podle své nevyzpytatelné libovůle dělí lidstvo na ty, kdo se narodí jako předurčení k ráji, a na ty, kteří jsou ab aeterno očekáváni v pekle. Takto – podle Kalvína – prý Bůh manifestuje svoji slávu. Nikoli. Katolický Bůh nemá co do činění s podobnými deformacemi. Avšak není ani ke všemu svolný, není tolerantním strýčkem, jenž připouští všechno a všechny přijímá stejně, tedy Bohem laxismu hlásaného některými jezuitskými teology, ale odmítnutého církví a vášnivě kritizovaného Blaisem Pascalem v jeho Listech proti jezuitům (
Lettres provinciales).
Ačkoli to dnes nelahodí určité „benevolentnosti“, jež je tak záludná v duchovním životě,
Kristus předkládá naší svobodě volbu, která bude definitivní po celou věčnost: spásu nebo zavržení. Mohlo by nás tedy potkat i peklo, které jsme odsunuli stranou spolu s jasnými a opakovanými varováními evangelia. Ano, evangelium vybízí něžně: „
Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28), i mnoha jinými laskavými gesty či slovy. A přece, ať už se to líbí či nelíbí, stojí v evangeliu také mnoho jiného.
Je tam Bůh nekonečně dobrý i nekonečně spravedlivý, pro kterého nekající neřád není totéž, co věřící, který se i přes své pády a svá omezení snažil brát evangelium vážně.
V zásadním textu církevní nauky, totiž Katechismu, který byl zcela nově vypracován z pověření svatého Jana Pavla II. pod vedením tehdejšího kardinála Josepha Ratzingera a plně se nese v duchu Druhého vatikánského koncilu, stojí:
„Výpovědi Písma svatého a nauka církve o pekle jsou výzvou k odpovědnosti, s níž má člověk užívat své svobody se zaměřením na svůj věčný osud. Současně jsou i naléhavou výzvou k obrácení“ (KKC, 1036).
Právě tyto výzvy k odpovědnosti a obrácení jsou jádrem fatimského poselství, které jej činí maximálně naléhavým a aktuálním, a zajisté bylo takovým i před tím nežli se v Cova da Iria zjevila Maria.
Před několika desetiletími vymizely z katolických kázání zmínky o tzv. Novissimi, jak teologie souhrnně označuje: smrt, soud, peklo a ráj. Klerikální vyhýbavost odsunula stranou nebo spíše popřela staré a zdravé přísloví, jež poskytovalo záchytný bod mnoha generacím věřících: „
počátkem moudrosti je bázeň Boží“.
Vědomí možného věčného ztroskotání bylo v životech světců ustavičným podnětem k důslednému praktikování ctností. Věděli, že existence pekla není znamením božské krutosti, nýbrž radikálního respektu, který chová Stvořitel ke svobodě svých tvorů, a to až do té míry, že jim dává možnost separovat se definitivně.
Nezbytná zvěst o milosrdenství není dnes doprovázena stejně nezbytnou zvěstí o spravedlnosti a to jak v teologii, tak pastoraci. Pokud však v Bohu přebývají v nekonečné míře všechny ctnosti, může v Něm chybět ctnost spravedlnosti, kterou církev - inspirovaná Duchem svatým, ale i zdravým rozumem - zařadila mezi kardinální ctnosti? Nechybějí ovšem teologové, byť známí a respektovaní, kteří by chtěli amputovat podstatnou část Písma a odstranit to, co budí nechuť těch, kdo se domnívají, že jsou přejícnější a dobrotivější než Bůh a tvrdí: „Peklo neexistuje, a pokud ano, je prázdné.“
Panna Maria pohříchu není téhož mínění. Je pravda, že církev vždycky stvrzovala jistotu spásy některých svých dětí jejich beatifikací a svatořečením. Nikdy nechtěla o nikom prohlásit, že je zavržen, ponechávajíc právem poslední soud Bohu.
Kdo by nicméně řekl, že peklo existovat může, ale je prázdné, zasloužil by si odpověď: „Snad ano, ale nijak to nevylučuje hroznou možnost, že ty a já budeme prvními, kdo tam vejdou.“ Jiní přišli s hypotézami, že zavržení je pouze dočasné, nikoli věčné. I to však odporuje jasným slovům Krista, který o věčném trestu mluvil mnohokrát. Zmíněné hypotézy nemají oporu v Písmu a proto je všechny koncily bez problémů odmítly.
V nejdůležitějším zjevení ze 13. července 1917 došlo k něčemu, co sestra Lucie v roce 1941 vylíčila ve známém dopise svému biskupovi takto: „
Tajemství, které nám Panna svěřila, spočívá ve třech odlišných věcech, dvě z nich chci nyní odhalit. První bylo vidění pekla. Madona nám ukázala velké moře ohně, které bylo jakoby pod zemí. Do tohoto ohně byli ponořeni démoni a duše jako průhledné černé nebo bronzové řeřavé uhlíky s lidským tvarem, které se míhaly v požáru a byly nesené plameny, které z nich vycházely spolu s mraky kouře a padaly na všechny strany tak, jako padají jiskry při velkých požárech, bez tíže, či rovnováhy, uprostřed bolestných výkřiků a vzdechů plných zoufalství, které vyvolávaly děs a naháněly strach.“
Hyacinta, která zemřela za tři roky poté ve svých deseti letech, zůstala touto vizí tak otřesena, že si na smrtelné posteli povzdechla: „
Kdybych tak mohla ukázat peklo hříšníkům, jistě by udělali všechno proto, aby svůj život změnili.“ Podobné vize pekla nejsou v dějinách církve ojedinělé. S touto děsivou realitou učinili zkušenost mnozí svatí a světice, jejichž psychická i myšlenková věrohodnost byla přísně ověřena kanonickými procesy. Zmiňme jen ty nejznámější: sv. Terezii z Avily, sv. Veroniku Giuliani, sv. Faustýnu Kowalskou. A z mužů jistě nemůže chybět stigmatizovaný sv. Pio z Pietrelciny, který prožíval nadpřirozené skutečnosti téměř jako normální stav, takže se někdy divil, že ostatní nevidí to, co on.
Ústřední místo poselství o nebezpečí zavržení potvrzuje ve Fatimě také modlitba, která se má opakovat po každém desátku růžence. Této modlitbě se v katolickém světě dostalo mimořádného přijetí, takže je při růženci po deseti Zdrávasech recitována prakticky všude: „
Můj Ježíši, odpusť nám naše viny, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ Tato slova, jak vidno, jsou cele soustředěna na Novissimi a dětem je nadiktovala samotná Matka Boží. Především křesťan musí božské milosrdenství prosit, aby byl uchráněn od pekelného ohně a také za snížení trestu pro ty, kdo trpí v očistci. Madona, jak zaznamenala sestra Lucie, řekla s velkým zármutkem:
„Modlete se, mnoho se modlete a přinášejte oběti za hříšníky. Mnohé duše jdou totiž do pekla, protože není nikdo, kdo by se za ně modlil a přinášel oběti.“
Vraťme se však k posledním řádkům Luciina svědectví po vidění hrůzného údělu nekajících hříšníků: „
Pak jsme pozvedli oči k Madoně, která nám dobrotivě a smutně řekla: Viděli jste peklo, kam upadají duše ubohých hříšníků. Aby byly zachráněny, chce Bůh zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají to, co vám řeknu, mnohé duše se zachrání.“ Toto je útěšný dotek, plně křesťanský, ba katolický.
Pravda nás nutí, abychom připomínali, že lidé, kteří nepamatují na vážnost evangelia, jsou vystaveni vážnému nebezpečí. Nebeské milosrdenství je ovšem připraveno nabídnout okamžitou pomoc: utéci se pod Mariin plášť, důvěřovat Jejímu Neposkvrněnému Srdci, otevřenému komukoliv, kdo prosí o Její mateřskou přímluvu.
Rostoucí tíže hříchu je drtivá, lék je však podán. Ta, která se zjevila, uchovává happy end ve slovech, která proslula jako pramen naděje pro věřící. Po proroctvích o mnoha budoucích souženích totiž jménem svého Syna oznámila:
„Mé Neposkvrněné Srdce nakonec zvítězí.“ Proto je osobní spása možná, je podporována samotným nebem, i za rozmáhající se špatnosti. Můžeme rovněž doufat v obrácení světa v nespecifikované budoucnosti, kterou zná jen Bůh, a důvěřovat Srdci Kristovy Matky, mocné přímluvkyni lidstva.
K čemu jsou zjevení? Fatima je jednou z největších odpovědí světu, který zapomínal a dnes ještě více zapomíná na pravý význam pozemského života a jeho pokračování na věčnosti. Fatima je „tvrdé“ poselství, které lze v dnešní terminologií označit za „politicky nekorektní“.
Je evangelní, protože vyjevuje pravdu a odmítá všechny přetvářky, eufemismy a demontáže. V tom co je opravdu katolické, však vždycky protiklady vytvářejí živou syntézu, „tvrdost“ spolu s jemnocitem, spravedlnost s milosrdenstvím, ohrožení s nadějí. Proto je upozornění, které k nám přišlo z Portugalska, zároveň zneklidňující i útěšné.
Z osobních
webových stránek autora
přeložil Milan Glaser.
Převzato z
www.radiovaticana.cz, z podrubriky
Komentáře "Církev a svět"
článek z 26. 2. 2017 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 27. 2. 2017 / 380 přečtení)