Pokud chceme hledat způsob soužití s islámem, neměli bychom zapomenout na fakt, že křesťanství se s islámem nachází navzdory všem snahám o dialog i v permanentním konfliktu.
V Bratislavě to včera řekl bratislavský arcibiskup metropolita a předseda Konference biskupů Slovenska
Mons. Stanislav Zvolenský. Uvedl to na mezinárodní konferenci Náboženství a migrace, kterou zorganizovali Konference biskupů Slovenska, Česká biskupská konference a Římskokatolická Cyrilometodská bohoslovecká fakulta UK v Bratislavě. Projev přinášíme v plném znění.
Vaše Eminence, otče kardinále Dominiku Duko, předsedo České biskupské konference,
Pane Jáne Figeľe, zvláštní vyslanče pro podporu náboženství nebo víry mimo EU,
Vážení hosté, dámy a pánové,
dovolte mi, abych vás jménem Konference biskupů Slovenska srdečně přivítal na půdě Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, v Aule Benedikta XVI. na mezinárodní konferenci na téma "Náboženství a migrace." Zvláště mezi námi vítám, Jeho Eminenci, kardinála Dominika Duku, pražského arcibiskupa metropolity a předsedy České biskupské konference. Hned v úvodu chci vyjádřit jménem Konference biskupů Slovenska velkou vděčnost otci kardinálovi i celé České biskupské konferenci za ochotu podílet se na organizování této mezinárodní konference. Toto kolokvium je projevem tradičně výborných vztahů mezi našimi národy, je však zároveň první společnou akademickou akcí. Máme naději, že toto setkávání se a sdílení pod záštitou obou biskupských konferencí bude mít své pokračování.
Dnes jsme se tu setkali, abychom společně z různých hledisek diskutovali o vztahu náboženství a migrace. Ještě před pár lety jsme migranty pozorovali přes televizní obrazovky v zemích třetího světa, na místech velkých ozbrojených konfliktů. Neočekávali jsme, že téma migrace se nás brzy bude osobně dotýkat. I když naše země, Slovensko a Česká republika, nejsou zrovna cílovou stanicí migrantů z Afriky a Blízkého východu, jelikož jsme však členy Evropské unie a nacházíme se na malém evropském kontinentu, potřebujeme tomuto tématu věnovat náležitou pozornost.
Migrace jako taková není novým fenoménem, provází lidstvo od nepaměti. Lidé vždy putovali za lepším životem nebo aby si zachránili holé životy před válkou a pronásledováním. Konec konců samotný Boží Syn podstoupil namáhavou cestu, když spolu s Pannou Marií a sv. Josefem utíkali před Herodem do Egypta. Náboženství a migrace mají mnoho společného. Lidé mohou opustit svou zemi právě proto, aby si uchovali náboženskou svobodu a mohli veřejně vyznávat své náboženství. Ale náboženství hraje důležitou roli i při setkání dvou kultur. Náboženství může ovlivnit způsob, jakým jednotlivec přijme cizince. Stejně náboženství toho, kdo přichází, může ovlivnit míru jeho integrace do společnosti.
V našich evropských podmínkách je zřejmé, že většina migrantů, kteří přišli do Evropy v posledních letech, jsou především muslimové. Země západní Evropy mají rozdílné zkušenosti s jejich integrací do majoritní společnosti. Je třeba rovněž konstatovat, že v posledních letech jsme byli v Evropě svědky několika brutálních teroristických útoků, jejichž aktéři se hlásili k islámu. Tato fakta logicky mohou ústit do závěru, že čím větší muslimská komunita, tím více se zvyšuje pravděpodobnost takových násilných činů. V takové situaci
je legitimní ptát se na povahu náboženství, ke kterému se tito lidé hlásí a zkoumat, v jaké míře je přínosem pro naši společnost. Toto zkoumání neděláme proto, abychom jakékoli náboženství chtěli znevážit, ale s cílem lépe poznat jeho povahu, učení, limity, historickou zkušenost s ním a možnosti dialogu.
Je nezbytné, abychom vedli otevřenou, uctivou a korektní diskusi zejména proto, že je velmi pravděpodobné, že
s islámem budeme v příštích letech a desetiletích konfrontováni stále více. Domnívám se, že soužití křesťanů s islámem nemusí být snadné už jen proto, že obě náboženství jsou universalistická, čili jejich cílem je rozšířit se po celém světě, protože se obě považují za pravé. Toto konstatování by nemuselo být zdrojem obav, pokud by proti sobě stáli rovnocenné, vnitřní silné kultury. Jenže dnes to tak není. Země západní civilizace mají sice křesťanské kořeny a jsou ovlivněny křesťanskou kulturou, jenže v současnosti je vliv křesťanství na jejich formování stále menší. Ne náhodou sociologové hovoří o tzv. postkřesťanském světě. Proti ní však stojí kultura, která se v takovém stadiu nenachází. Jinými slovy, žádný postislamský svět neexistuje.
Pokud chceme hledat způsob soužití s islámem, neměli bychom zapomenout na fakt, že křesťanství se s islámem nachází navzdory všem snahám o dialog i v permanentním konfliktu. Jednou má navrch jedna strana, pak druhá, ale je zde vždy konflikt. Vojenské operace západních zemí v Iráku, Afghánistánu či Libyi mohou muslimové vnímat právě touto optikou. Dějiny jsou plné historických momentů, které rozhodly o uchování křesťanské civilizace na evropském kontinentu. I samotné Slovensko zažilo více než století osmanskou okupaci. Tato zkušenost je dodnes zaznamenána v lidové i umělecké tvorbě.
Staletá historická zkušenost říká, že všude tam, kde se křesťanské komunity dostaly pod nadvládu muslimů nebo byly časem přečíslení, většinou tyto komunity buď postupně zanikly nebo zanikají. Pokud k tomu přičteme vysokou porodnost v muslimských zemích; setkání s islámem, byť v moderní době, vyvolává oprávněné obavy. Stojíme na prahu nové dějinné situace, o níž v této chvíli nelze předpovědět, jak dopadne. Západní postkřesťanský svět se podobá pacientovi, který si přivodil vážné zdravotní potíže svým životním stylem. Pacient se však svého životního stylu nechce vzdát, raději se rozhodne podstupovat léčbu symptomů, později bychom mohli říci obrazně, že - přijme paliativní léčbu, aby ho blížící se konec příliš nebolel. Negativní dopady konzumismu, sekularizace a odpadu od křesťanské víry, nejsou na pořadu dne. V Evropě není demografická otázka prioritou, všichni však řešíme, jak dlouho ve stáří vydržíme pracovat. Místo toho, abychom chránili chudé cizince před převaděči, dbali o bezpečnost a projevovali solidaritu, zakládáme například i fondy na financování potratů v rozvojových zemích.
Naše obavy jsou spojeny s krizí naší identity. Masový odpad od křesťanské víry znamená, že jsme ztratili opěrné body naší civilizace. Přítomnost migrantů může být velkou výzvou k evangelizaci, ale jen za předpokladu, že se najde dostatek hodnověrných svědků křesťanské víry. Nic nenasvědčuje, že by muslimové konvertovali ke křesťanství. Aby k tomu jednoho dne došlo,
museli by se křesťané prezentovat ne jako dědicové umírající minulosti, ale jako části životaschopného organismu. Museli bychom znovu objevit svou víru, svou naději a morálku, náboženskou praxi. Museli bychom znovu začít klást na sebe velké požadavky, protože každý člověk potřebuje něco, co ho nutí překonávat sebe sama.
Dialog s islámem je nezbytný a správný. Tak nám to připomíná Druhý vatikánský koncil, o to usilovali všichni následující papežové. Úvaha nad naší kulturní situací by neměla být důvodem, abychom rezignovali nad naším úkolem pomáhat chudým a obětem válečných konfliktů, zejména v zemích, kde tyto problémy vznikají. Je to naše křesťanská povinnost.
Když toto všechno připomínám, zároveň konstatuji, že
příchod tisíců přistěhovalců z muslimského světa může zásadně změnit naši civilizaci a my toto setkání v průběhu desetiletí zejména z demografických a kulturních důvodů nemusíme ustát.
Milí přátelé, uvažování nad vztahem náboženství a migrace je užitečné, protože nás může vést k objevování vlastní duchovnosti a lidskosti.
Migrace je výzvou, které se nemusíme bát, pokud si zachováme a prohloubíme vlastní náboženskou a kulturní identitu (to stejné naznačuje i
Mirjana z Medžugorje - pozn. editora). Všem přeji, aby toto potřebné a jedinečné setkání přineslo mnoho užitečných informací a podnětů do našich zemí, našich místních církví a celé společnosti.
Děkuji Vám za pozornost.
Zdroj: www.hlavnespravy.sk, 22. 2. 2017
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
